Recenze: BETONOVÁ ZAHRADA (Ian McEwan)

Román plný zvrácenosti...


Zamkl jsem se v koupelně a sedl si na kraj vany se spuštěnýma kalhotama. Myslel jsem na Juliiny snědé prsty mezi Sueinýma nohama, až mnou projela rychlá, bolestivá rozkoš.

  


Anotace: 
Proslulý román Iana McEwana Betonová zahrada byl sice poprvé uveřejněn již roku 1978, od té doby však nic neztratil ze své zvláštní, řeklo by se „nemorální“ naléhavosti. Svědčí o tom nejenom stejnojmenný film Andrewa Birkina natočený v roce 1993, ale především neutuchající čtenářská obliba, kterou si tento temný příběh získal. Tematizace sexu a násilí, záliba v překračování společenských tabu, současně však i precizní styl a rozumově chladný odstup — to vše autorovi vyneslo přídomek „básník perverze“. Ovšem McEwanovým záměrem není samoúčelné pitvání odvrácené strany lidské duše. Jde mu o to postihnout — třeba i v ironické nadsázce, která se leckomu může zdát děsivá — některé z příznaků našeho moderního, složitého světa. Čtyři nedospělí sourozenci se po smrti rodičů rozhodnou žít sami a po svém v rodinném domě uprostřed takřka opuštěné příměstské zástavby. Čas peskování a výchovných opatření vystřídala volnost, místo svazujících povinností je teď důležitější hra. Hra na dospělé. Jak dlouho se dětem podaří svou nezávislost před okolím uhájit? A jakou roli sehraje v jejich mrazivém dobrodružství incest? 

Nakladatelství: Volvox Globator
Rok vydání: 1998
Vydání originálu: 1978
Žánr: Literatura světová, Romány
Orig. název: The Cement Garden
Počet stran: 102


   



   



   



No, tak po zaklapnutí BETONOVÉ ZAHRADY jsem si řekla, že to byla vážně perverzní jízda a dala bych si to znovu! Skvěle, nenuceně a poklidně sepsána Sodoma Gomora i se všemi deviacemi, které si perverzní čtenář jen může přát. Tedy, ne úplně se všemi, ale mimo incestu je zde také milosrdné pohřbívání, psychické vady a transexualita. Ještě se obáváte a nevíte, zda knihu vůbec otevřít? Tak hurá do této recenze, však já už vás donutím upsat svou duši. :o))

Když se s ním piplala jako s nemluvnětem, oči se mu zvětšily a jako by ještě víc od sebe vzdálily, ústa mu ochabla a jako by se propadal do sebe.

Zprvu jsem byla opravdu nejistá a říkala jsem si: "Co mě asi tak může čekat?" A čekalo mě toho hodně. Doslova mě to dostalo na lopatky a já cítila, jak mi ti caparti ničí morální svět a obrácí ho vzhůru nohama, šlapou po něm a čůrají mi na něj, ani nemrknou. Jde o dosti drsné vyprávění, které doplňuje pro mě hůř stravitelná surová realita a čtyři sourozenci, kteří k sobě mají tak blízko i daleko, jak jen je to možné - nebo spíše nemožné.

Matka nebyla zvláštním výplodem mé fantazie, ani fantazie mých sester, přesto jsem si kolem ní nepřestal spřádat představy a přitom ji přehlížet.

Společenská tabu byla překročena a to vlastně hned zprvu. Stačilo poznat hlavního hrdinu, o kterém jsem si myslela, že bude normální pubescent a skoro byl. To, jak hovořil o svých rodičích, bylo celkem drsné. No, trochu víc, protože ho to ukazovalo v takovém divném světle, nažloutlém a roztříštěném.

To jeho vyprávění pro mě bylo celkem těžce stravitelné, protože bylo silné a ovlivňovalo, jak mě, tak celý příběh. Charaktery mi přišly bohužel nedostatečně rozepsané, ale já jsem přes tohle rýpal. Já bych byla nejraději, kdyby se autor dopodrobna zajímal o každou skulinku té psychadelické duše, takže to berte s rezervou. ,o)) Ovšem duševní potravu a pohnutou realitu mi kniha nabídla velkoryse, stačilo se jen zalykat a dusit v tom amorálním bahně.

„Ráno nemůžeš nikdy vstát, celý den jsi unavený, jsi náladový, nemyješ se ani nepřevlékáš, jsi hrubý na sestry a na mne. A my oba víme, proč tomu tak je. Pokaždé…“ hlas se jí vytratil, a než by hleděla na mě, zírala si na ruce v klíně. „Pokaždé… když to uděláš, přijde tě to na dvě pinty krve, abys nahradil úbytek sil.“ Pohlédla na mě s nesouhlasem.

Čtyři sourozenci. Na první pohled možná obyčejní, na druhý tak nějak trochu mimo a na ten třetí pohled už šlo o zvrácené děti, které na svět pohlížejí poněkud chladně a zvláště. Hlavních pár bodů se tu vynasnažím vylíčit. Smrt. Úchylnost. Perverze a očekávaný reálný závěr. Přesně, jak napovídá anotace. Tím bych asi skončila vyprávění o ději, protože vás nechci připravit o ty pochoutky, které autor sepsal speciálně pro své čtenáře. :o))

Román rozhodně stojí za přečtení, je skvělým zpestřením obyčejného světa. Takové brutální téma si zaslouží mít místo v každé knihovničce patřící moralistovi. :o)) Kdo si na tuto osobitou tvorbu troufne, zažije nevídané rozkoše v naprosto odlišné sféře, tak směle do toho, vykulte se z dogmat do světa bez hranic. 

“Opravdová mimina kopou a vřískají, když mají jít do postele.” Tom na mě zlobně zíral přes Juliino rameno a oči a ústa se mu najednou zúžily. “Nevřískaj,” prohlásil rozumně. “Vždycky nevřískaj.”

Tento román byl rovněž i zfilmován. Přiznám se, ještě jsem filmovou verzi neviděla, ale chystám se na ni. :o)

Knižní obálka: 
Těch obálek je opravdu velké množství. Jsem si jistá, že to ještě nejsou všechny. No, co mohu říct, tak všechny jsou podivné a díky tomu se k Betonové zahradě rozhodně hodí. Osobně mě žádná neoslovila, ale svým způsobem je většina pojata tak, až to čtenáře zaskočí, jak moc to o knize vypovídá. Některé zas nevypovídají vůbec o ničem nebo se ke knize moc nehodí, ale těch je menší množství. Ty české sice patří mezi horší obálky této knihy, ale tak důležitější je překlad, než obálka. :o)

Filmový trailer: