Recenze: TMAVÉ STĚNY WILLARDU (Ellen Marie Wisemannová)

Kniha plná tragických osudů

"Copak to nevidíš? Tahle zavazadla jsou stejně důležitá jako archeologické vykopávky nebo staré malby. Tihle lidé nikdy nedostali příležitost vyprávět svůj životní příběh. Ale my můžeme pokusit o pochopení toho, co se jim přihodilo, prostřednictvím osobních věcí, které tu po sobě zanechali. Dostáváme vzácnou příležitost nakouknout do života, který vedli předtím, než se dostali do Willardu!" 


Když jsem si tuto knihu vybírala, očekávala jsem něco jiného. Snad proto jsem si prakticky vybrala četbu, kterou běžně nečtu. Ale i tak jsem schopná knihu ocenit, protože některé části byly opravdu působivé. 

Co čtenář může očekávat? Surovou realitu s příměsí tajemství, pachuti chladu a bezcitnosti. Střípky radosti, které se ztrácely v zoufalství a tvrdé bezmoci potěší, ale nedokážou přehlušit depresivní a tragické příběhy, které čtenář prostředníctvím dvou hrdinek prožívá. Kniha dokáže velmi zapůsobit a zaměnit realitu v černou díru, která pohlcuje veškerou naději...

Kniha je psaná v čtivém stylu er-formy. Autorka zaujme svými popisy. Ale nejvíce čtenáře překvapí, jak silně dokáže vylíčit atmosféru. A to až natolik, že má čtenář pocit, jako by si na samotné emoce mohl sáhnout. Kniha se dělí na dva příběhy, které jsou samy o sobě zvláštní. 

Prvnímu příběhu, který je jednodušší, vévodí Izabel, která neměla nejlepší život. Její matka totiž provedla strašlivou věc, za kterou pyká ve vězení. Izabel díky tomu bydlí u babičky, ale když jí zemře, následuje kolotoč pěstounských rodin. Autorka líčí příběh až od doby, kdy je Izzy u svých pěstounů. Její pěstounka Peg je sympatická žena, velmi zapálená do své práce. Jako kurátorka muzea má přístup ke spoustě památek a dostane se jí pod hledáček i Willard, ze kterého je naprosto nadšená. Izabel jí dělá společnost při bádání po historii Willardu a jeho chovanců, ale vše na ni padá. Vzpomínky i strach, který zažila, když se setkala se svou matkou v psychiatrickém zařízení. Život se však změní, když má možnost nahlédnout do životů lidí, kteří se z Willardu nikdy nevrátili... 

"Ústav otevřeli v roce osmnáct set šedesát šedesát devět a rozrost se do pořádné vesnice. Pacienti pracují na farmě i na železnici, v pekárně nebo v kuchyni, kde se vaří pro všechny chovance i personál. Máme svoje sady a pěstujeme si vlastní úrodu. Vyrábíme si oblečení , boty a dokonce borové rakve, ve kterých pochováváme pacienty na soukromém krchově." 

Izabelin příběh byl oddechový a opravdu mi přišel vhod, protože Clařiny části mě psychicky vysávaly. Takže to vyvážení je v knize podle mého opravdu potřeba a čtenáři dá možnost vydechnout. Díky Izabel se může zabývat starostmi, se kterými se setkává mnoho z nás, jako maturita, šikana, stres a hledání odpovědí na žalostné a hořké otázky. 

Druhý příběh se odehrává v roce 1929, dominuje mu hlavní hrdinka Clara a je už od začátku plný zoufalství a bezmoci. Clařiny rodiče jsem považovala za dva bezcitné lidi, kteří by neměli mít možnost vychovávat děti. Díky Claře se dozvídáme, že její bratr tragicky zemřel, dovídáme se dokonce i o jejím setkání s Brunem... Mužem, který jí změní život...

Číst části s Clarou pro mě nebylo lehké. Myslím, že citlivé povahy takové čtivo neocení. Jelikož jsem maminka, tak některé texty na mě zapůsobily opravdu silně a nepříjemně. Ovšem i přesto, že to bylo depresivní a nedokážu ani nechci se k příběhu Clary vracet, nemohu říct, že by byl její příběh špatně napsaný. Autorka se snažila čtenáři poskytnout vše potřebné, aby se mohl do knihy vžít. Ničemu se nevyhýbala. 

"Je mi líto, ale někdy mám pocit, že byste běžela zvednout z ulice dolar, i kdybyste měla jít přes synovu mrtvolu." 

Jelikož historické romány moc nečtu, nejsem schopná posoudit, jak se autorce podařilo společnost v daný čas vyjádřit, ale já byla svým způsobem odlišností i situacemi unesená a znechucená zároveň.

Je vidět, že v Clařině lince byla autorka více zainteresovaná a věnovala se jí. Takže i charakter Clary je mnohem lépe vystižený a působí autentičtěji. Ostatní postavy v Clařině životě až tak působivé nejsou a nevyčnívají. Především je spojuje bezcitnost. 

Izabel je celkem sympatická dívka, ale mám pocit, že autorka se jí nevěnovala tolik a je to znát. Občas připomíná dospělou ženu, která se dokáže nad věcmi zamyslet a povznést se nad ně, jindy malou naivní holčičku, která si protiřečí a co chvíli mění své názory. Tato hrdinka byla trochu nevyvážená. 

A bohužel tak působí i pár dalších postav z Izabelina příběhu, který vyznívá omšeleji vedle působivější a dravější linky Clařina života. Ne, že by to bylo příliš znát, ale náročnější čtenář si toho všimne. Autorce trochu unikají jejich podstaty a některé vyznívají ploše. 

"Protože, moje naivní přítelkyně, tohle bylo poprvé v historii, kdy se Shannon někomu omluvila. Málem ji to zabilo. Musí se tebou cítit smrtelně ohrožená." 

Willard samotný spolu se všemi legendami a vyprávěním o tom, jak se dříve s psychicky narušenými či postiženými lidmi jednalo, byl pro mě opravdu silným šálkem kávy. Některé popisy, ať už rozvedené nebo strohé, mohou čtenáře opravdu znechutit či přímo vyděsit, pokud něco takového neočekáváte. Bylo to autentické, ale o to více hrůzné, když si čtenář představí, že se něco takového mohlo stát. I když samozřejmě nemuselo. Autorka sice uvádí knihy, z nichž během psaní čerpala, aby měla představu, jaké podmínky v daných ústavech panovaly, ale její kniha není beletristickým zpracováním skutečných případů.

V závěru je kniha poněkud přehnaná. Autorka se až příliš snažila, aby kniha působila srdceryvně a depresivně. Bohužel se jí ani nepodařilo vystihnout ty smutné osudy originálně a kreativně. Právě naopak. Některé životní příběhy působí díky zvěrstvům, které se v nich odehrávají, překombinovaně. Já osobně jsem v některých textech cítila, že jsou situace uměle vyvolané, aby ze čtenáře ždímaly emoce.

Tolik lásky, co se vejde ze Země až na Měsíc.

Pokud hledáte tragické osudy, přehršel beznaděje a situací, které vás psychicky vysají, pak je kniha Tmavé stěny Willardu ta pravá volba, ale není to příběh, který čtenáře zcela ohromí svou věrohodností. 

Mně osobně kniha nesedla. Avšak nemohu říct, že by byla vysloveně špatná. Něco je velmi zdárně sepsáno, něco pokulhává. Čekala jsem větší promyšlenost a přirozenost, ale myslím, že v každém Tmavé stěny Willardu něco zanechají, něčím ho upoutají a šokují. Určitě knihu nedoporučuji pro citlivější povahy, ale čtenář, který má podobně příběhy rád, si rozhodně počte. :o)

Knižní obálka: 
Tak ta mě zaujala na první pohled. Je pochmurná. Má v sobě emoce a poukazuje na bezútěšnost i historii dané stavby. Obálka je na dotek hrubší a úplně se to k ní hodí. Vystihuje to surovost silného příběhu, který mnohé zaskočí. 



Anotace: 
Izzy je sedmnáct a je poloviční sirotek. Žije u pěstounů a okolnosti smrti jejího otce jsou víc než tragické. Nešťastná dívka najde vítané vytržení, když v místním zrušeném psychiatrickém sanatoriu najde starý deník. Objeví v něm okno do své vlastní minulosti. – Claře Cartwrightové bylo v roce 1929 právě osmnáct let. Zmítá se mezi autoritativními rodiči a láskou k italskému přistěhovalci. Když odmítne vnuceného ženicha, nechá ji otec zavřít do soukromého útulku pro duševně choré… I když se Izzy musí porvat s potížemi spjatými s novým životním začátkem, Clařin příběh ji stále poutá k dávné minulosti. Pokud Clara opravdu nebyla duševně nemocná, může to nějak objasnit i Izzyino trauma? Pátrání po Clařině osudu přiměje Izzy přehodnotit vlastní životní rozhodnutí – s šokujícími důsledky.

Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2016
Žánr: Literatura světová, Romány pro ženy
Orig. Název: What She Left Behind
Počet stran: 350