Úryvek z knihy Srdce netvora

Srdce netvora


Andrew Davidson




Anotace: 
Román vypráví příběh muže, který byl po autonehodě převezen do nemocnice s rozsáhlými popáleninami. Z bohatého pornoherce, jenž svůj úspěch postavil na dokonalém vzhledu, se najednou stává netvor. Uvědomuje si, že život, který před nehodou vedl, je nenávratně pryč a veškeré léčebné procedury podstupuje s jediným úmyslem: až se uzdraví, spáchá sebevraždu. Jeho plán však zpochybní pacientka pro duševně choré, Marianne Engelová, která ho začne navštěvovat. Vypráví mu příběh jejich lásky, který se měl odehrát ve 14 stol. a postuně přidává i milostné příběhy svých přátel z různých koutů svět. Hrdina postupně zjistí, že se do bláznivé umělkyně zamiloval...

Musím uznat, že kniha mě opravdu láká, takže se do ní brzy pustím. Hned, jak to půjde, nechám se tím svést, protože tato ukázka z první kapitoly se čte opravdu náramně. Líbí se mi, jakým stylem autor vše líčí. Má takový vlastní styl psaní, který mě opravdu zaujal. Slovní spojení i hříčky jsou velice originální. A nepopiratelná čtivost slibuje, že čtenář knihu spolkne, nikoliv zhltne. :o)) Tak uvidíme. 


Nehody potkávají člověka neočekávaně a často ho zdrtí, podobně jako láska.

Byl právě Velký pátek a hvězdy se pomalu ztrácely v rozbřesku. Při čízení jsem si hladil jizvu na hrudi, jak jsem měl ve zvyku. Víčka se mi zavírala a viděl jsem rozostřeně, což mě nepřekvapovalo, protože jsem se celý večer skláněl nad zrcátkem a vdechoval lajny bílého prášku, který držel můj nos u skla jako v pasti. Věřil jsem, že tím zrychlím své reakce. Byl to omyl.

Silnice vedla serpentinami mezi prudkým srázem na horksém pbočí na straně jedné a tmavým lesem na druhé. Snažil jsem se soustředit na řízení, nemohl jsem se však zbavit pocitu, že se za stromy někdo skrývá, možná skupina nájemných vojáků, a chystá se mě přepadnout ze zálohy. Takovou paranoiu samozřejmě vyvolávají drogy. Srdce se mi rozbušilo, stiskl jsem volant ještě pevněji a vzadu na krku mi vyrazil pot.

Mezi stehny jsem svíral láhev bourbonu, ale když jsem ji zvedl a chtěl si přihnout, vyklouzla mi, vyšplíchla mi do klína a pak spadla na podlážku. Pokusil jsem se ji sebrat dřív, než vyteče všechno, a když jsem znovu zvedl zrak, mihlo se mi před očima cosi podivného a uvedlo vše do pohybu. Z lesa přímo na mé auto přilétala záplava hořících šípů. Instinktivně jsem strhl volant směrem od lesa ovládaného neviditelnými útočníky. Nebyl to dobrý nápad, neboť mě to vrhlo do drátěných svoditel, která mě oddělovala od srázu. KOv zaskřípal o kov, jak se dveře na spolujezdcově straně odřely o ocelová lana, a ozvalo se snad deset nárazů o dřevěné patníky, které mnou zalomcovaly podobně, jako když se pustí elektrina do defibrilátoru.

Strhl jsem volant na druhou stranu, jenže jsem to přehnal, a tak vůz vletěl do protisměru, kde jen těsně minul dodávku. Otočil jsem volant ještě jednou, což mě hodilo zpátky na svodidla. Lana prakla a chvíli se svíjela jako chlapadla harpunované chobotnice. Jedno z nich udeřilo do čelního skla; ještě dnes si vzpomínám, jak jsem se zradoval, že mě nezasáhlo. Auto se propadlo do náručí netvora zmítaného křečí.

Nastal krátký okamžik beztíže, rovnováhy mezi vzduchem a zemí, mezi hlínou a nebesy. To je divné, pomyslel jsem si, jka se to podobá okamžiku mezi spánkem a bděním, kdy je všechno nádherně surrealistické a nic není tělesné. Je to jako volný let k naplnění. Ale jak se čato stává ve chvílích mezi životem v reálném světě a snem, ten neuvěřitelný okamžik ukončily drsné otřesy, které mě přivedly k vědomí.

Zdálo se, že havárie nemá konce, a jako vždy nastal okamžik, kdy věříte, že se situace ještě dá zachránit. Ano, myslite si. Opravdu padá dolů po horském srázu v autě, které váží přes půldruhé tuny. Skutečně sráž končí třicet metrů pode mnou. Ale nepochybuji, že stačí rázně zatočit volantem a všechno se spraví.

Jenže pak volantem otočíte a zjistíte, že to nepomohlo, a hlavou vám bleskne jasná, čistá mšlenka: Do prdele. Na nádherný okamžik dosáhnete prázdné blaženosti, takové, o jejíž dosažení usilují východní filozofové celý život. Jenže po této nadsmyslnosti se vás mozek změní v superpočítač schopný vynásobit počet obrátek vašeho vozu rychlostí pádu přes úhel sklonu srázu, umocnit to podle Newtonových zákonů o pohybu a v tom zlomku vteřiny vás napadne: Sakra, to bude pekelně bolet. Auto se řítí stále rchleji a poskakuje. Vaše domněnka se rychle potvrzuje, opravdu to docela bolí. Váš moze katalogizuje rozličné pocity. Vše se plete jedno přes druhé, točí se, až ztrácíte orientaci, a auto zatím provozuje svou pochybnou jógu a vydává při tom skřípavé zvuky. Kov se láme a naráží vám do žeber. Ucítíte prach ďáblovy škodolibosti, v zadku vidle, v stech síru. Ten parchant je hned vedle vás, na to vemte jed.

Vzpomínám si na horký stříbrný záblesk, když mi podlážka uřízla prsty levé nohy. Vzpomínám si, jak mi sloupek řízení přeletěl přes rameno. Vzpomínám si na výbuch skla, které jako by mě obklopilo ze všech stran. Když se auto konečěn zatavilo, visel jsem v bezpečnostním pásu hlavou dolů. Slyšel jsem, jak syčí plyny unikající z motoru, jak se někde nahoře stále ještě točí kola a jak zavrzal kov, když se auto přestalo pohybovat a zůstalo ležet na střeše jako nešťastná želva obrácená na záda.

Právě, když jsem začínal upadat do bezvědomí, nastal výbuch. Nikoli ten filmový, ale opravdový jako ze života, jako v nespokojené plynové troubě, která vypoví majiteli poslušnost. Po pomačkané střeše auta pod mým visícím tělem přeběhly modré plameny. Z nosu mi vytekla kapka krve a nadšeně skočila do šťastných mladých plamínků, které pode mnou vstupovaly do života. Zaznamenal jsem, že mi vzplály vlasy, a brzy jsem ucítil, jak páchnou. Svaly se mi začaly pálit jako kus masa na roštu a kůže začala bublat, jak ji líbaly plameny. Nemohl jsem pohnout rukou, abych vlasy uhasil. Mé paže na povely nereagovaly.

Předpokládám, vážený čtenáři, že zkušenosti s nějakým rozpáleným předmětem máte. Určitě jste někdy uchopil konvici z nesprávné strany a do rukávu vám pronikla pára, nebo jste jako nerozumné dítě zkoušel udržet v prstech hořící sirku, co nejdéle to půjde. Cožpak si snad každý někdy nenatočil do vany příliš horkou vodu a nezapomněl ji vyzkoušet prsty dřív, než do ní ponořil celou nohu? Pokud vás potkaly pouze podobné drobné nepříjemnosti, zkuste si představit něco nového. Představte si, že spustíte elektrický vařič, třeba ten s kovovou spirálou. Nepokládejte na něj hrnec s vodou, protože ta absorbuje teplo a spotřebuje ho, aby se uvedla do varu. Možná se ze spirálky zvednou nitky kouře, pozůstatek čehosi, co se na ni nedávno vylilo. Černé kroužky získají nafialovělý nádech a postupně znachoví jako nezralé borůvky. Tahle barva se později změní v oranžovou a konečně - konečně - v intenzivní zářivou červeň. Je to svým způsobem krásné, viďte? Teď skloňte hlavu, abyste měli oči těsně nad úrovní vařiče, a uvidíte, jak z něj v rozechvělých vlnkách stoupá vzduch. Vybavte si ty staré filmy, kdy hrdina kráčí rozpálenou pouští a náhle v dáli nečekaně spatří oázu. Konečky prstů levé ruky pošimrejte dlaň pravé a všimněte si, jak vaše kůže zaznamenává i ten nejslabší dotek. Kdyby vám to udělal někdo jiný, třeba by vás to i vzrušilo. A teď položte tu citlivou ruku přímo na rozpálenou spirálu.

A držte ji tam. Držte ji, zatímco se vám do dlaně vypaluje devět Dantových kruhů, takže vaše ruka zachytí Peklo navždy. Nechte rozpálené železo, aby se vám vryhlo do kůže, svalů a šlach, nechte je propálit se až na kost. Vydržte, dokud žár nepronikne tak hluboko, až nebudete vědět, jestli se vůbec někdy dokážete od spirály odtrhnout. Brzy se zvedne pach vašeho seškvařeného masa, vpije se vám do chloupků v nose, utkví na nich a vy budete čichat své spálené tělo.
Chci, abyste ruku drželi přitisknutou a pomalu počítali vteřiny do šedesáti. Bez podváděni. Mississippi raz, Mississippi dva, Mississippi tři... Až dojdete k Mississippi šdesát, vaše ruka se rozteče po celé spirále a spojí se s ní. Teď ji odtrhněte.

A mám pro vás další úkol: skloňte se, otočte hlavu na stranu a položte na varnou spirálu tvář. Nechám na vás, abyste si vybrali kterou. A teď zase šdesátkrát Mississippi a bez podvádění. Bude to mít jednu výhodu, že uslyšíte rovnou v uchu, jak vám pokožka syčí, praská a vybuchuje.

Teď už si konečěn dokážete představit, jak jsem se cítil připoutaný v autě. Nemohl jsem se ani pohnout, natož před plameny utéct, ale dokud nenastal šok, zůstával jsem při vědomí a stačil jsem své pocity zaznamenávat. Bylo to několik krátkých a milosrdných vteřinek, kdy jsem slyšel, čichal a myslel, všechno si uvědomoval, ale necítil nic. Proč už nic nebolí? Vzpomínám si, jak jsem zavřel oči a zatoužil po černočerné, krásné tmě. Vzpomínám si, jak mě napadlo, že jsem měl žít jako vegetarián.

Potom se auto opět pohnulo a obrátilo se do potoka, nad nímž balancovalo. Jako když se želva převalí na nohy a vklouzne do nejbližší vody.

Ten pád do potoka mi zachránil život; voda totiž uhasila plameny a zchladila mé čerstvě opražené tělo.