To
poslední odpoledne Předtím jsem stavěl model Empire State Building
v měřítku 1:10 000 z krabic plen pro dospělé. Byla to krásná věc,
opravdu, dole byla široká pět stop a tyčila se nad uličkou
s kosmetickými potřebami, za základnu jí sloužily krabice plen pro těžkou
inkontinenci, vyhlídkovou terasu tvořily vložky pro lehký únik moči
a ikonickou věžičku pečlivě naskládané zkušební vzorky. Bylo to téměř
dokonalé, až na jeden důležitý detail.
„Použil jsi značku Neverleak,“
poznamenala Shelley a se zvednutým obočím skepticky hodnotila moji
zručnost. „Ale v akci máme Stay-Tite.“ Shelley pracovala v obchodě
jako vedoucí a její shrbená ramena a zarputilý výraz byly součástí
její uniformy, stejně jako modré polokošile, které jsme museli všichni nosit.
„Myslel jsem, že jste říkala Neverleak,“
namítl jsem, protože to opravdu říkala.
„Stay-Tite,“ trvala na svém
a lítostivě vrtěla hlavou, jako by ta moje věž byla zraněný dostihový kůň
a ona tím, kdo třímá v ruce pistoli s perleťovou rukojetí.
Nastalo krátké a trapné ticho, kdy nepřestávala vrtět hlavou a očima
přecházela ze mě na věž a zase zpátky. Hleděl jsem na ni nechápavě, jako
by mi vůbec nedocházelo, co chce tím potlačovaným hněvem naznačit.
„Aááách jo,“ řekl jsem nakonec. „Chcete
tím říct, že to mám předělat?“
„Jenom proto, že jsi použil Neverleak,“
opakovala.
„Žádnej problém. Hned se do toho
pustím.“ Špičkou předpisově černé tenisky jsem vykopnul ze základů budovy jednu
krabici. V okamžení se kolem nás začala v kaskádách sesypávat celá ta
velkolepá stavba, podlahou se rozlévala přílivová vlna vložek, krabice se
odrážely jako kulečníkové koule od nohou překvapených zákazníků a doskákaly
až k automatickým dveřím, které se otevřely a vpustily dovnitř závan
srpnového vedra.
Shelleyina tvář dostala barvu zralého
granátového jablka. Měla mě na místě vyhodit, ale věděl jsem, že takové štěstí
mě nikdy nepotká. Usiloval jsem o vyhazov z drogerie Smart Aid po
celé léto, ale ukázalo se, že je to skoro nemožné. Chodil jsem pozdě, a to
opakovaně a s těmi nejchatrnějšími výmluvami; naprosto nesprávně jsem
vracel drobné; dokonce jsem naschvál dával věci do špatných regálů, vody po
holení jsem naskládal mezi projímadla a antikoncepční prostředky mezi
dětské šampony. Nikdy jsem se zrovna nepředřel, a i když jsem se
snažil předstírat, jak hrozně jsem nešikovný, Shelley mě stále tvrdohlavě vedla
na výplatní listině.
Dovolte mi, abych své předešlé tvrzení
upřesnil: bylo téměř nemožné, aby ze Smart Aid vyhodili mě. Kterýkoliv jiný
zaměstnanec by letěl za mnohem menší prohřešek. Dostal jsem první lekci z
politiky. V Englewoodu, malém a ospalém městečku u pláže,
v němž jsem žil, byly tři obchody Smart Aid. V Sarasota County je
jich sedmadvacet, na Floridě sto patnáct a šíří se celou zemí jako nějaká
nevyléčitelná vyrážka. Důvodem, proč jsem nemohl dostat výpověď, bylo, že
všechny ty obchody patřily mým strýcům. Důvodem, proč jsem nemohl odejít, bylo,
že se stalo rodinnou tradicí, aby její členové nastoupili na své první místo
v životě právě tam. Veškeré snahy o sebezničení mi přinesly jen spor
se Shelley, který nebylo možné vyhrát, a hluboký a trvalý odpor ze
strany spolupracovníků – kteří, ruku na srdce, by mě stejně nenáviděli, protože
bez ohledu na to, kolik vystaveného zboží jsem shodil či kolik zákazníků
ošidil, jednoho dne zdědím slušnou porci téhle společnosti, a oni ne.



















