Srdce netvora
Andrew Davidson
Anotace:
Román vypráví příběh muže, který byl po autonehodě převezen do nemocnice s rozsáhlými popáleninami. Z bohatého pornoherce, jenž svůj úspěch postavil na dokonalém vzhledu, se najednou stává netvor. Uvědomuje si, že život, který před nehodou vedl, je nenávratně pryč a veškeré léčebné procedury podstupuje s jediným úmyslem: až se uzdraví, spáchá sebevraždu. Jeho plán však zpochybní pacientka pro duševně choré, Marianne Engelová, která ho začne navštěvovat. Vypráví mu příběh jejich lásky, který se měl odehrát ve 14 stol. a postuně přidává i milostné příběhy svých přátel z různých koutů svět. Hrdina postupně zjistí, že se do bláznivé umělkyně zamiloval...
Recenze zde
Poklady z knihy Srdce netvora
I. kapitola
Nehody potkávají člověka neočekávaně a často ho zdrtí, podobně jako láska.
Byl právě Velký pátek a hvězdy se pomalu ztrácely v rozbřesku. Při čízení jsem si hladil jizvu na hrudi, jak jsem měl ve zvyku. Víčka se mi zavírala a viděl jsem rozostřeně, což mě nepřekvapovalo, protože jsem se celý večer skláněl nad zrcátkem a vdechoval lajny bílého prášku, který držel můj nos u skla jako v pasti. Věřil jsem, že tím zrychlím své reakce. Byl to omyl.
Silnice vedla serpentinami mezi prudkým srázem na horksém pbočí na straně jedné a tmavým lesem na druhé. Snažil jsem se soustředit na řízení, nemohl jsem se však zbavit pocitu, že se za stromy někdo skrývá, možná skupina nájemných vojáků, a chystá se mě přepadnout ze zálohy. Takovou paranoiu samozřejmě vyvolávají drogy. Srdce se mi rozbušilo, stiskl jsem volant ještě pevněji a vzadu na krku mi vyrazil pot.
Mezi stehny jsem svíral láhev bourbonu, ale když jsem ji zvedl a chtěl si přihnout, vyklouzla mi, vyšplíchla mi do klína a pak spadla na podlážku. Pokusil jsem se ji sebrat dřív, než vyteče všechno, a když jsem znovu zvedl zrak, mihlo se mi před očima cosi podivného a uvedlo vše do pohybu. Z lesa přímo na mé auto přilétala záplava hořících šípů. Instinktivně jsem strhl volant směrem od lesa ovládaného neviditelnými útočníky. Nebyl to dobrý nápad, neboť mě to vrhlo do drátěných svoditel, která mě oddělovala od srázu. KOv zaskřípal o kov, jak se dveře na spolujezdcově straně odřely o ocelová lana, a ozvalo se snad deset nárazů o dřevěné patníky, které mnou zalomcovaly podobně, jako když se pustí elektrina do defibrilátoru.
Strhl jsem volant na druhou stranu, jenže jsem to přehnal, a tak vůz vletěl do protisměru, kde jen těsně minul dodávku. Otočil jsem volant ještě jednou, což mě hodilo zpátky na svodidla. Lana prakla a chvíli se svíjela jako chlapadla harpunované chobotnice. Jedno z nich udeřilo do čelního skla; ještě dnes si vzpomínám, jak jsem se zradoval, že mě nezasáhlo. Auto se propadlo do náručí netvora zmítaného křečí.
Nastal krátký okamžik beztíže, rovnováhy mezi vzduchem a zemí, mezi hlínou a nebesy. To je divné, pomyslel jsem si, jka se to podobá okamžiku mezi spánkem a bděním, kdy je všechno nádherně surrealistické a nic není tělesné. Je to jako volný let k naplnění. Ale jak se čato stává ve chvílích mezi životem v reálném světě a snem, ten neuvěřitelný okamžik ukončily drsné otřesy, které mě přivedly k vědomí.
Zdálo se, že havárie nemá konce, a jako vždy nastal okamžik, kdy věříte, že se situace ještě dá zachránit. Ano, myslite si. Opravdu padá dolů po horském srázu v autě, které váží přes půldruhé tuny. Skutečně sráž končí třicet metrů pode mnou. Ale nepochybuji, že stačí rázně zatočit volantem a všechno se spraví.
Jenže pak volantem otočíte a zjistíte, že to nepomohlo, a hlavou vám bleskne jasná, čistá mšlenka: Do prdele. Na nádherný okamžik dosáhnete prázdné blaženosti, takové, o jejíž dosažení usilují východní filozofové celý život. Jenže po této nadsmyslnosti se vás mozek změní v superpočítač schopný vynásobit počet obrátek vašeho vozu rychlostí pádu přes úhel sklonu srázu, umocnit to podle Newtonových zákonů o pohybu a v tom zlomku vteřiny vás napadne: Sakra, to bude pekelně bolet. Auto se řítí stále rchleji a poskakuje. Vaše domněnka se rychle potvrzuje, opravdu to docela bolí. Váš moze katalogizuje rozličné pocity. Vše se plete jedno přes druhé, točí se, až ztrácíte orientaci, a auto zatím provozuje svou pochybnou jógu a vydává při tom skřípavé zvuky. Kov se láme a naráží vám do žeber. Ucítíte prach ďáblovy škodolibosti, v zadku vidle, v stech síru. Ten parchant je hned vedle vás, na to vemte jed.
Vzpomínám si na horký stříbrný záblesk, když mi podlážka uřízla prsty levé nohy. Vzpomínám si, jak mi sloupek řízení přeletěl přes rameno. Vzpomínám si na výbuch skla, které jako by mě obklopilo ze všech stran. Když se auto konečěn zatavilo, visel jsem v bezpečnostním pásu hlavou dolů. Slyšel jsem, jak syčí plyny unikající z motoru, jak se někde nahoře stále ještě točí kola a jak zavrzal kov, když se auto přestalo pohybovat a zůstalo ležet na střeše jako nešťastná želva obrácená na záda.
Právě, když jsem začínal upadat do bezvědomí, nastal výbuch. Nikoli ten filmový, ale opravdový jako ze života, jako v nespokojené plynové troubě, která vypoví majiteli poslušnost. Po pomačkané střeše auta pod mým visícím tělem přeběhly modré plameny. Z nosu mi vytekla kapka krve a nadšeně skočila do šťastných mladých plamínků, které pode mnou vstupovaly do života. Zaznamenal jsem, že mi vzplály vlasy, a brzy jsem ucítil, jak páchnou. Svaly se mi začaly pálit jako kus masa na roštu a kůže začala bublat, jak ji líbaly plameny. Nemohl jsem pohnout rukou, abych vlasy uhasil. Mé paže na povely nereagovaly.
Předpokládám, vážený čtenáři, že zkušenosti s nějakým rozpáleným předmětem máte. Určitě jste někdy uchopil konvici z nesprávné strany a do rukávu vám pronikla pára, nebo jste jako nerozumné dítě zkoušel udržet v prstech hořící sirku, co nejdéle to půjde. Cožpak si snad každý někdy nenatočil do vany příliš horkou vodu a nezapomněl ji vyzkoušet prsty dřív, než do ní ponořil celou nohu? Pokud vás potkaly pouze podobné drobné nepříjemnosti, zkuste si představit něco nového. Představte si, že spustíte elektrický vařič, třeba ten s kovovou spirálou. Nepokládejte na něj hrnec s vodou, protože ta absorbuje teplo a spotřebuje ho, aby se uvedla do varu. Možná se ze spirálky zvednou nitky kouře, pozůstatek čehosi, co se na ni nedávno vylilo. Černé kroužky získají nafialovělý nádech a postupně znachoví jako nezralé borůvky. Tahle barva se později změní v oranžovou a konečně - konečně - v intenzivní zářivou červeň. Je to svým způsobem krásné, viďte? Teď skloňte hlavu, abyste měli oči těsně nad úrovní vařiče, a uvidíte, jak z něj v rozechvělých vlnkách stoupá vzduch. Vybavte si ty staré filmy, kdy hrdina kráčí rozpálenou pouští a náhle v dáli nečekaně spatří oázu. Konečky prstů levé ruky pošimrejte dlaň pravé a všimněte si, jak vaše kůže zaznamenává i ten nejslabší dotek. Kdyby vám to udělal někdo jiný, třeba by vás to i vzrušilo. A teď položte tu citlivou ruku přímo na rozpálenou spirálu.
A držte ji tam. Držte ji, zatímco se vám do dlaně vypaluje devět Dantových kruhů, takže vaše ruka zachytí Peklo navždy. Nechte rozpálené železo, aby se vám vryhlo do kůže, svalů a šlach, nechte je propálit se až na kost. Vydržte, dokud žár nepronikne tak hluboko, až nebudete vědět, jestli se vůbec někdy dokážete od spirály odtrhnout. Brzy se zvedne pach vašeho seškvařeného masa, vpije se vám do chloupků v nose, utkví na nich a vy budete čichat své spálené tělo.
Chci, abyste ruku drželi přitisknutou a pomalu počítali vteřiny do šedesáti. Bez podváděni. Mississippi raz, Mississippi dva, Mississippi tři... Až dojdete k Mississippi šdesát, vaše ruka se rozteče po celé spirále a spojí se s ní. Teď ji odtrhněte.
A mám pro vás další úkol: skloňte se, otočte hlavu na stranu a položte na varnou spirálu tvář. Nechám na vás, abyste si vybrali kterou. A teď zase šdesátkrát Mississippi a bez podvádění. Bude to mít jednu výhodu, že uslyšíte rovnou v uchu, jak vám pokožka syčí, praská a vybuchuje.
Teď už si konečěn dokážete představit, jak jsem se cítil připoutaný v autě. Nemohl jsem se ani pohnout, natož před plameny utéct, ale dokud nenastal šok, zůstával jsem při vědomí a stačil jsem své pocity zaznamenávat. Bylo to několik krátkých a milosrdných vteřinek, kdy jsem slyšel, čichal a myslel, všechno si uvědomoval, ale necítil nic. Proč už nic nebolí? Vzpomínám si, jak jsem zavřel oči a zatoužil po černočerné, krásné tmě. Vzpomínám si, jak mě napadlo, že jsem měl žít jako vegetarián.
Potom se auto opět pohnulo a obrátilo se do potoka, nad nímž balancovalo. Jako když se želva převalí na nohy a vklouzne do nejbližší vody.
Ten pád do potoka mi zachránil život; voda totiž uhasila plameny a zchladila mé čerstvě opražené tělo.
***
Nehody potkávají člověka neočekávaně a často ho zdrtí, podobně jako láska.
Nejsem si jistý, zda bylo správné začít popisem mé havárie, ještě nikdy jsem knihu nepsal. Musím se přiznat, že jsem zvolil tento úvod, abych vzbudil váš zájem a zatáhl vás do děje. Dosud čtete, takže to zřejmě zabralo.
Na druhé strně, proč bych měl vše omezit časovým rámcem vlastního života? Možná bych měl raději začít v první polovině třináctého století, kdy se v Norimberku žena s naprosto nešťastným jménem Adelheit Rotterová rozhodla zanechat života, který považovala za hříšný, a stala se bekyní - ženou, jež sice nevstoupila do žádného řádu, ale přesto žila podle Kristova vzoru v chudobě. Postupem času získala mnoho následovnic a v roce 1240 se nastěhovaly na statek Engeschalksdort nedaleko od Swinachu, kde jim mecenáš jménem Ulrich II. z Konigsteinu povolil žít pod podmínkou, že se budou podílet na domácích pracích. V roce 1243 tam postavily budovu a o rok později zřídily klášter a zvolily si první matku představenou.
Když Ulrich zemřel bez mužského potomka, odkázal bekyním veškerý svůj majetek. Na oplátku si vyhradil, aby klášter pohřbíval na svém pozemku členy konigsteinského rodu a pravidelně se za ně modlil. Rozumně se rozhodl, že se ono místo přejmenuje z někdejšího Swinachu, což znamená Vepřín, na Engelthal, neboli Údolí andělů. Největší význam pro můj život ovšem mělo jiné Ulrichovo ustavení, vyždal si totiž, aby klášter zříil scriptorium.
***
Oči se otevřely do červenomodrého víru blesků. Blitzkrieg hlasů a zvuků. kovový nástroj proráží auto ze strany a trhá ho na kusy. Stejnokroje. Proboha, jsem v Pekle a nosí tu stejnokroje. Jeden člověk křičí. Druhý mě chlácholivě ujišťuje: "Vytáhneme tě. Neboj." Má na prsou odznak. "Budeš v pořádku," slibuje skrz knírek. "Jak se jmenuješ?" Nedokážu si vzpomenout. Další záchranář volá něoho, koho nevidím. Při pohledu na mě sebou trhne. To by přece neměl. Temnota.
Oči otevřené. Jsem přivázaný k nosítkám. Hlas: "Raz, dva, tři, teď." Obloka se ke mně přiblíží a hned se zase ztratí. "Teď!" říká hlas. Cvaknutí, jak nosítka zapadnou na své místo. Rakev? Ale nemá víko? Na peklo příliš antiseptické... A může mít nebe střechu z šedého kovu? Temnota.
Oči otevřené. Zase beztížný stav. charon má na sobě plášť z modré směsi polyesteru s bavlnou. Siréna záchranky ječí a odráží se od betonového Acheronu. Vpravili do mě kapačku. Kde ji všude mám? Zabalili mě do příkrývky z gelu. Vlhkost. Vlhkost. Temnota.
Oči otevřené. Kolečka duní jako nákupní vozík na dlažbě. Nějaký hlas velí: "Jeď dál!" Obloha si ze mě utahuje, míjí mě a potom následuje bílý obložený strop. Dveře se rozevřely. "Na sál, na čtyřku!" Temnota.
***
Oči otevřené. Vrhá se na mě hadí tlama, zívá, směje se a pak řekne: Už jsem tady. Had se pokouší pohltit mou hlavu. Není to had. Je to kyslíková maska. ...A nic proti tomu nezmůžeš. Propadám se zpátky do tmy masky.
Oči odkryté. Ruce pálí, nohy pálí, oheň je všude kolem, al já ležím uprostřed sněhové bouře. Německý les, poblíž řeky. Na vršku stojí žena s kuší v ruce. Na prsou mě tlačí, jako kdyby mě zasáhla. Slyším syknutí, jak mi srdce vypovídá službu. Snažím se promluvit, ale jen krákorám a sesra mi říká, abych odpočíval, že všechno dobře dopadne, všechno dobře dopadne. Temnota.
Nade mnou se vznáší hlas: "Spěte. Prostě spěte."
***
Po nehodě jsem se nafoukl jako párek v mikrovlnce a pod tlakem rozpínající se tkáně mi popraskala kůže. Lékaři urychlili tento proces několika rychlými řesy svých hladových skalpelů. Ten zákrok se nazývá escharotomie a umožňuje otoku, aby se mohl šíři. Poněkud to připomíná zrození skryté bytosti, které bylo konečně umožněno probjovat se z vnitřku vašeho těla na povrch. Lékaři byli přesvědčení, že mě rozřezávají, aby usnadnili hojení, ale ve skutečnosti vypustili ven netvora - cosi z oteklého masa zaplaveného šťávami.
Zatímco malé popáleniny způsobí puchýř naplněný tkáňovou tekutinou, velké, jako byly ty moje, naopak vedou k enormní ztrátě kapalin. V prvních čtyřiadvaceti hodinách po přijetí do nemocnice do mě proto lékaři napumpovali přes dvacet litrů izotonických roztoků, aby ztrátu tekutin vyrovnali. Byl jsem zalitý kapalinou, která ze mě vytékala stejně rychle, jak ji do mě pumpovali, takže jsem připomínal cosi jako poušť během průtrže mračen.
Příliš rychlá výměna tekutin vážně narušila složení mé krve a můj imunitní systém pod tím náporem selhával. Nebezpečí se vystupňovalo v příštích týdnech, kdy mě na životě ohrožovala především sepse. Infekce dokáže velice rychle vyřadit ze hry i ty popálené pacienty, kteří se po nehodě zdánlvě dobře zotavují. Obranyschopnost organismu selhává zrovna v situaci, kdy je jí nejvíce třeba.
Rozřezanou vnější vrstvu tkáně pokrývaly zuhelnaělé krvavé příškvary zvané eschary, což je taková Hirošima těla. Stejně jako nemůžeme hovořit o hromadě betonových kvádrů jako o "budově", o povrchu mého těla se po nehodě nedalo mluvit jako o pokožce. Tyto trosky mého organismu, které vyhlásily vyjímečný stav, byly napuštěny krémem se sulfadiazinem a ionty stříbra. Zdevastovanou postavu zakrývaly obvazy.
Nic z toho jsem si neuvědomoval a dozvěděl jsem se to až později od lékářů. Nejprve jsem ležel v umělém spánku a přístroj vyklepával zpomalený metronom mého srdce. Tekutiny, elektrolyty, antibiotika a morfin do mě proudily několika trubičkami (intravenózně, jejunostomickým katetrem do lačníku, endotracheálně a nasogastricky, další vedla do močového měchýře; prostě dostal jsem trubičku pro každou příležitost). Speciální příkrývka mě zahřívala právě tolik, abych přežil. Dýchal jsem pomocí ventilátoru a dostal jsem tolik transfúzí, že by se za to nestyděl ani Keith Richards.
Aby lékaři odstranili spoušť na mém exteriéru, přiškvařenou tkáň odškrabovali. V nádobách s tekutým dusíkem přinesli kůži sklizenou z mrtvol. Její pláty nechali rozmrznout ve vodě, pečlivě mi ji přiložili na záda a upevnili ji na místo. Balili mě do pokožky mrtvých, jako by pokládali pásy trávníku na vyšlapaná místa u svého domku. Neustále mi tělo čistili, přesto jsem však ty pláty mrtvé tkáně odmítal; nikdy jsem neuměl splnout s okolím. Proto mě znovu a znovu pokrývali kusy kůže z cizích těl. A tak jsem tam ležel oblečený do mrtvých jako do brnění proti smrti.
***
Prvních šest let života.
Můj otec utekl, než jsem se naroil. Byl to zřejmě úchvatný milovník a s ptákem to uměl, ale ještě rychleji potom uměl zmizet. Matka, opuštěná oním bezejmenným svůdníkem, zemřela při porodu, a tak jsem vyplul na svět v proudu její krve. Při odchodu ze sálu uklouzla porodní asistentka, která držela mé právě narozené tělíčko, v rudé kaluži, tak mi to alespoň vyprávěli. Babička mě poprvé uviděla ve chvíli, kdy mě ze sálu odnášela v náručí zdravotní sestra s červenobílým vzorem Rorschachova testu na stejnokroji.
Porod nedopadl dobře ani pro mě. Nikdy jsem se přesně nedozvěděl, jak se to stalo, ale něčím mi pořezali břicho od žaludku nahoru, akže mi tam zůstala dlouhá jizva - možná ji zpsobil zbloudilý skalpel ve chvíli, kdy se pokoušeli zachránit mou matku. Prostě nevím, jak se to stalo. Já jsem rostl, ale jizva zůstávala stejně velká, necelých deset centimetrů dlouhá a v dospělosti se mi táhla po levé straně hrudníku v místech, kde by romantik nakreslil srdce.
Až do šesti let jsem žil u babičky, která se netajila zahořklostí vůči mně, přičině smrti své dcery. Nebyla snad zlá, ale prostě neočekávala, že její dcera zemře dřív než ona, ani že se v tak pozdní fázi života bude muset starat o novorozence.
Babička mě nebila, dobře mě krmila a obstarala mi všechna potřebná očkování. Jenom mě jednoduše neměla ráda. Zemřela jednoho vzácného dne, kdy jsme se spolu dobře bavili a to právě ve chvíli, kdy mě postrkovala na houpačce. Vzlétl jsem do vzduchu a natáhl nohy k obloze. Vracel se k zemi a čekal, kdy mě její ruce zachytí. Místo toho jsem se mihl kolem jejího shrbeného těla. A když jsem se vracel dopředu, zhroutila se. Zůstala ležet tváří v hlíně dětského hřiště. Utíkal jsem do nejližšího domu, abych přivolal dospělé, a potom jsem na prolézačce čekal na sanitku, která přijela příliš pozdě. Když ji zdravotníci zvedali, babiččiny buclaté ruce zůstaly viset bez života a vypadaly jako netopýři křídla.
***
Od chvíle, kdy mě přijali do nemocnice, jsem přestal být člověkem a změnil se v případ pro pojišťovnu. Lékaři mě zvážili, s kalkulačkami v ruce vypočítali rozsah popálenin a vyhodnotili mé šance na přežití. Nebyly vysoké.
Jak to dělali? Jako v každé pohádce i pro tento případ existuje zázračné zaklínadlo, jemuž se říká pravidlo devítek. Podíl popálené tkáně v procentech se určuje a zaznamenává pomocí kresby, která připomíná obrázek lidského těla užívaný kouzelniký voodoo. Tělo se rozdělí na jednotlivé části podle násobků devíti. Každá ruka se počítá jako devět procent povrchu těla, jako dalších devět pak hlava, každá noha činí osmnáct procent, přední a zadní část trupu třicet šest procent. Proto pravidlo devítek.
Při vyhodnocování popálenin se však zohlednují i dalš faktory. Například věk. Pravděpodobnost přežití velmi mladých a velmi starých pacientů je nižší, ale pokud to mladí zvládnou, mají mnohem lepší schopnosti regenerace. To hovoří v jejich prospěch. A to je pěkné. Dále se přihlíží k typu popálenin. Zda je způsobily tekutiny, dráty elektrického vedení nebo chemické látky, kyseliny či louhy. Já si z nabídky vybral pouze ty termické, tedy způsobené přímo plameny.
Možná by vás zajímalo, co se děje s živou tkáni v ohni. Buňky sestávají převážně z tekutin, které mohou začít vřít, a tím způsobí popraskání buněčných stěn. To vůbe není dobré. Existuje i jiný scénář. To se protein v buňkách usmaží stejně jako vajíčko na pánvi a tělní tekutiny se promění v cosi bílého a mazlavého. V takovém případě se zastaví veškerá metabolická činnost buněk.
A tak i slabší žár, který nezahubí buňku přímo, ji zbaví neschopnosti dodávat kyslík, a tím způsobí, že tkán brzy odumře. Jde tedy o pomalou kapitulaci místo okamžitého konce.
***
Když babička zemřela, poslali mě k Debi a Dwaynu Michaelovi Graceovým - k tetě a strýčkovi, k ukázkovému příkladu lidské spodiny. Těm jsem šel na nervy hned od první chvíle, kdy mě uviděli. Na druhé straně se jim vša velice zamlouvaly šeky od úřadl které na mě dostávali. Výrazně jim totiž usnadňovaly nákup drog.
Během života s oněmi negraciózními Graceovými jsem se stěhoval z jednoho parkoviště karavanů na druhé, dokud moji opatrovníci nenarazili na celonoční mejdan, z něhož se vykluboval tříletý metamfetaminový festival. Předběhli tenkrát dobu: krystalický pervitin nebyl tehdy zdaleka tak oblíbený jako dnes. Pokud někdo neměl právě po ruce dýmku, používal baňku z vypálené žárovky, a proto se občas stávalo, že jsme kvůli potřebě narychlo sehnat vyduté sklo žili v naprosté tmě. Zdálo se, že proud drogy nikdy nevyschne. Graceovi s úsměvem připomínajícím roztřískanou klávesnici odevzdávali dealerům všechno do posledního haléře.
Jeden z našich sousedů směňoval svou dceru, byla o několik let mladší než já, za ekvivalent v drogách. Pokud vás to zajímá, osmileté děvče se na ulici běžně prodává za třicet pět dolarů, tedy alespoň to platilo v době, kdy jsem byl malý. Jakmile se v očích její matky objevil divoký výraz a stáhla se do sebe, holčička se zoufalým pláčem přibíhala do mého miniaturního pokojíčku, protože tušila, že brzy zase bude na prodej. Když jsem slyšel o její matce naposled, přestala už drogy brát a našla víru v Boha. Když jsem slyšel naposled o té dívce, dnes už dospělé, byla těhotná a závislá na heroinu.
Mé dětství nebylo povětšinou nijak příjemné, ale pěstouni mě alespoň nikdy neprodali, aby se mohli sjet. Přesto by měl mít člověk právo vyprávět o svém dětství něco příjemnějšího než tohle.
Jediný způsob, jak přežít tak odporný svět, bylo představovat si nějaký lepší, a proto jsem přečetl všechno, co mi přišlo pod ruku. Ve svých třinácti čtrnácti letech jsem trávil v čítárně tolik času, že mi knihovnice nosily z domova sendviče. Vzpomínám s velikou láskou na ty ženy, které mi doporučovaly knihy k přečtení a potom si se mnou dlouhé hodiny povídaly o tom, co jsem se z nich dozvěděl.
Dávno před tím, než jsem poznal touhu po drogách, která ovládala můj život v dospělosti, bylo jasně patrné, že mám sklon podléhat svým nutkáním. Má první a nejvyrvalejší závislost spočívala v potřebě posedle studovat vše, co vyvolalo mou zvědavost.
Ačkoliv jsem nikdy nebral školu zvlášt vážně, nepovažoval jsem vzdělání za něco zbytečného. Vůbec ne, problém ale spočíval v tom, že mi škola bránila řešit mnohem zajímavější otázky. Vyučování mi mělo poskytovat praktické informace, jelikož jsem však velmi rychle pochopil to nejdůležitější, neudržel jsem dlouho pozornost.
Vždy mě zaujaly esoterické náznaky, ktřeba v poznámce pod čarou nebo v náhodných učitelových slovech. Když se například učitel geometrie zmínil o tom, jak alileo přednášel o prostorovém uspořádání Pekla, nedokázal jsem se už soustředit na výklad o stranách rovnoběžníku. To jsem potom další tři hodiny chyběl, protože jsem si v knihovně musel přečíst vše dostupné o Galileovi, po návratu do školy jsem pak nezvládl test z matematiky, protoe se žádná otázka netýkala inkvizice.
Vášeň pro samostatné studium mi zůstala, což by snad mohlo být zřejmé z mého popisu léčení popálenin. Tento okruh informací má pro mě tak osobní význam, že jsem si o něm musel přečíst vše, co se mi dostalo pod ruku. Tím to však neskončilo; z důvodu, které se brzy vysvětlí, jsem bádal i o engelthalském klášteře. Zatímco mimo zdi knihovny jsem vedl život plný špatností, uvnitř jsem se oddával vědění stejně jako světec své Bibli.
***
Popáleniny, jak jsem se dozvěděl, se rovněž hodnotí podle toho kolik vrstev kůže je poškozeno. Ty povrchové, neboli prvního stupně zasahují pouze vnější vrstvu, neboli epidermis. Hlubší, druhého stupně, poškozují nejen epidermis, ale i druhou vrstvu, škáru. To už je vážně zranění. Nejtěžší však jsou popáleniny třetího stupně, které postihují všechny vrstvy kůže a způsobují trvalé zjizvení.
Ve vážných případech, jako byl ten můj, dochází obvykle ke kombinaci všech tří stupňů, protože nikdo neotáčí rožněm, aby se postaral o rovnoměrné propečení. A tak například má pravá ruka nebyla postižena vůbec. Utrpěla pouze lehké povrchové poškození, které zvládne obyčejná mastička.
Středně vážné popáleniny mám především na dolní části nohou pod koleny a kolem zadku. Tam se kůže svraštila jako stránky hořícího rukopisu a hojila se několik měsíců. Dnes zdaleka nevypadá dokonale, ale celkem ještě ujde. Když si sednu, zadek pořád cítím. Popáleniny třetího stupně jsou jako flák masa, co váš táta zapomněl na rilu, když se opil a usnul. Ty jsou zničující, tkáň se už nevyhojí. Jizva je bílá, černá nebo zarudla, tvrdá a už navždy zůstane holá, protože vlasové váčky shořely. Kupodivu je postižení třetího stupně svým způsobem lepší než stupně druhého, vůbec nebolí, protože se při něm totálně uvaří i nervová zakončení.
Popáleniny na rukou, hlavě, krku, hrudi, uších, tváři, chodidlech a v rozkroku vyžadují zvláštní péči, k těmto částem těla se při hodnocení míry postižení přihlíží nejvíce, a tak se čtvereční centimetr na hlavě počítá víc než stejná plocha na zádech. Naneštěstí právě v těchto oblastech jsou má zranění nejzávažnější, prostě žádná výhra.
Mezi lékaři se vedou spory o tom, zda existují, či neexistují popáleniny čtvrtého stupně, ale to se obvykle jen pár zdravých doktorů v kongresovém sále pře o slovíčka. Popáleniny čtvrtého stupně, akceptujeme-li takový termín, pronikají až do kostí a šlach. I takové jsem měl. Jako kdyby nestačilo, že mi podlážka auta usekla všechny prsty na levé noze, plameny mě připravily i o tři prsty n pravé a o půldruhého prstu z levé ruky. A bohužel ještě o další části těla.
Možná si vzpomenete, jak jsem si těsně před nehodou rozlil na kalhoty bourbon. Nemohlo se to přihodit v méně vhodný okamžik. Měl jsem totiž klín nasáklý alkoholem, takže celý vzplál s ještě větší intenzitou. Penis mi trčel jako svíčka a stejně tak hořel, a proto mi z něj zůstalo jen cosi jako spálený knot. Nedal se zachránit, pročež mi ho krátce po převozu do nemocnice odstranili během operace, která se nazývá penektomie.
Když jsem zjišťoval, co se stalo se zbytky mého mužství, sestra mi oznámila, že byly zničeny spolu s dalším odpadem. Snad abych se cítil lépe, hned se pustila do vysvětlování, že mi operatéři nechali šourek a varlata. Zřejmě jim bylo trapné vzít mi všechny saky paky naráz.
***
Graceovi zemřeli následkem výbuchu, právě když si vařili pervitin; stalo se to devět let poté, co jsem se ocitl v jejich karavanu. Dalo se to předpokládat; může někoho napadnout větší hloupost než vařit drogu v malém uzavřeném prostoru a s pomocí akových surovin jako petrolej, rozpouštědlo na barvy a denaturovaný líh?
Nijak zvlášť mě to nezarmoutilo. V den pohřbu jsem si zašel do knihovny popovídat o životopisu Galilea Galilei, který jsem právě četl - protože učitel geometrie ve mně vzbudil zájem o tohoto badatele.
Zatímco o Galileově utrpení z rukou inkvizice se dozví každý školák, pravda o jeho životě je mnohem složitější. Nikdy neměl v úmyslu stát se "špatným" katolíkem, a když mu nařídili, aby přestal v přednáškách tvrdit, že se vesmír otáčí kolem Slunce, na dlouhé roky se podřídil. Jeho dcera Virginia vstoupila do kláštera a přijala krásný titul sestra Maria Celesta a druhá dcera Livia získala podobně nadzemské jméno jako sestra Arcangela. Je to nejen poetické, ale i případné, neboť zatímco dnes lze jméno Galileo použít v rozhovoru, aby se jedním slovem vyjádřilo utlačování vědy náboženstvím, jeho vlastní život v sobě vědu a náboženství spojoval. Traduje se, že když mladý dominikánský mnich Tommaso Caccini jako první veřejně Galilea odsoudil za podporu Koperníkových hypotéz, uzavřel kázání veršem ze Skutků apoštolů: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?" Caccini však nepředpokládal, že pokud Galileo hleděl k nebi, mohl se stejně tak dobře modlit, jako sledovat astronomické úkazy.
Když bylo Galileovi čtyřiadvacet let a ucházel se o místo univerzitního lektora, přednesl dvě přednášky o uspořádání Dantova Pekla. Moderní lidé by to považovali za šprým, jenže v těchto dobách bylo studium Dantovy kosmografie žhavé téma. Nikoli náhodou se obě přednášky konaly na akademii ve Florencii, v básníkově rodném městě. Měly úspěch, jenž Galileovi dopomohl k tomu, aby získal místo profesora matematiky na univerzitě v Pise.
Až později si uvědomil, že v přednáškách šíří bludy, a to pedevšm tvrzením, že by se peklo mohlo díky svému kuželovitému tvaru rozšiřovat, aniž by se tím narušila jeho celistvost nebo snížila pevnost. Pokud bylo peklo skutečně pod zemí, veliká dutina by způsobila, že by se zemský povrch propadl. Proto musely být stěny pekla mnohem silnější, než původně předpokládal. A tak se Galileo pustil do práce na svém principu relativity a později zveřejnil v knize Matematické rozpravy a pokusy své objevy, které pomáhaly položit základy moderní fyziky - vědy, která nyní existuje i díky tomu, že si Galileo uvědomil svou chybu a aplikoval přírodní zákony na nadpřirozené místo.
Kdyby však peklo skutečně existovalo, bezpochyby by v něm dnes byli Debi a Dwayne Michael Graceovi.
***
Ležel jsem v bezvědomí zabalený do mrtvho masa téměř sedm týdnů. Mé kóma původně způsobil šok, potom se však lékaři rozhodli udržovat mě v první fázi léčení v umělém spánku.
Nemusel jsem proto vědomě bojovat se selháním své oběhové soustavy, ani jsem se nezabýval škodami na ledvinách. Nevěděl jsem, že mám neprůchodná střeva. Netušil jsem nic o vředech, z nichž jsem zvracel krev, neměl jsem ani ponětí, že ji musely sestry odsávat, abych se nezadusil. Nelámal jsem si hlavu s infekcemi, které mi mohl způsobit každý neodkladný chirurgický zákrok či kožní štěp. Neinformovali mě, že mi žár zničil vlasové váčky a potní žlázky. Nebyl jsem vzhůru, když mi odsávali z plic saze - tomuto zákroku mimochodem říkají plicní toaleta.
Kouř mi vážně poškodil hlasivky, proto mi udělali tracheostomii, aby mi hrtan nedráždila trubička a mohl se hojit. Nic víc se už nedalo udělat. V počáteční fázi věnovali pouze okrajovou pozornost komplikovaným zlomeninám mé pravé nohy. Museli počkat, dokud se můj stav nestabilizuje, a teprve potom mi mohli začít operovat rozlámanou stehenní kost a rozdrcené koleno. Nejdůležitější bylo udržet mě při životě a nebylo kdy se starat, abych měl dobrý hlas nebo abych jednou nekulhal.
Během bezvědomí se nedalo zabránit atrofii svalů. Nedostatek pohybu a skutečnost, že mi lékaři odstranili značnou část kůže, způsobily, že mé tělo požíralo samo sebe. Spotřebovávalo protein ve svalech, protože vydávalo veliké množství energie jenom na to, aby udrželo stálou teplotu. Umělé zakrytí nestačilo, a proto organismus přestal dodávat krev končetinám. Staral se o střed trupu, na vzdálenější části se vykašlal a zanedbal vylučování moči a nastala otrava. Zatímco se mé tělo zmenšovalo, srdce nabývalo na objemu: ne snad z lásky, ale v důsledku přetížení.
Doktoři na mě nasadili červy, což byl postup používaný spíše v minulosti, který se opět vrátil do módy. Ta zvířátka užírala odumřelou tkáň a tloustla z mého rozkladu, ale živé maso nechávala nedotčené. Zašili mi víčka, aby ochránili oči, a tak už jen stačilo, aby mi na ně někdo položil mince. Pak už bych byl kompletní.
***
Na dobu, kdy jsem žil u Graceových, mi zůstala jedna hezká vzpomínka, hezká, ale poznamenaná velmi podivnou událostí.
Jednoho horkého dne v polovině srpna se na nedalekém letišti konala air show. Letadla mě neuchvátila, za to výsadkáři ano, jak se jim padáky otevíraly na obloze a jak se za nimi táhly barevné proudy kouře. Pád z oblohy na zem byl pomalý, jako když Héfaista svrhli z Olympu, ačkoli seskok nezpomalovalo nic než šustivé záhyby hedvábí, což mi připadalo jako zázrak. Parašutisté zázračně ovládali svůj nástroj, kroužili kolem velikých bílých terčů namalovaných na zemi a dopadali vždy přesně na značku v jejich středu. Nic tak neuvěřitelného jsem do té doby neviděl.
V jedné chvíli se za mnou objevila žena asijského původu. Ucítil jsem ji dřív, než jsem ji spatřil, jako kdyby mi naskočila husí kůže jen z její přítomnosti. Když jsem se otočil, stála tam a usmívala se. Byl jsem malý a nerozeznal jsem, zda je to Číňanka, Japonka nebo Vietnamka, registroval jsem pouze barvu pleti a očí. Připadala mi menší než já, ačkoli mi tehdy bylo jen deset let. Měla na sobě tmavý hábit z prosté látky, takže mě napadlo, jestli nepatří k nějakému náboženskému řádu. Ačkoli byla neobvykle oblečena, zdálo se, že si toho nikdo nevšímá. Hlavu měla úplně holou.
Pokusil jsem se opět soustředit na parašutisty, ale už jsem to nedokázal. Zneklidňovalo mě, jak mi stála za zády. Uběhla snad minuta. Snažil jsem se na ni neohlížet, jneže jsem se neovládl. Zatímco všichni obraceli obličej k obloze, ona hleděla přímo na mě.
"Co chcete?" Hlas jsem měl klidný, šlo mi pouze o to, aby mi odpověděla. Ona však mlčela, jen se dál usmívala.
"Neumíte mluvit?" zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou a podala mi papírek. Zaváhal jsem, než jsem ho přijal.
Bylo na něm napsáno: Nenapadlo tě někdy, od čeho máš tu jizvu?
Když jsem opět zvedl zrak, byla už pryč. Neviděl jsem nic než dav lidí hledící vzhůru.
Přečetl jsem si tu větu znovu. Nemohl jsem pochopit, odkud se dozvěděla, co mám na prsou. Jizvu jsem ukrýval pod košilí a tu holohlavou asijskou ženu v hábitu jsem nikdy dřív neviděl. Ale i kdybych se s ní přece jen někdy sešel a zapomněl na to, jakkoli to bylo nepravděpodobné, určitě jsem jí nepředváděl svůj hrudník.
Začal jsem se proplétat davem, jestli někde nezahlédnu její hábit nebo třeba týl hlavy, ale nikde nic.
Uložil jsem papírek do kapsy a toho dne jsem si ho ještě několikrát prohlédl, abych se ujistil, že je opravdový. Dwayne Michael Grace měl velkorysou náladu, a proto mi ve stánku koupil cukrovou vatu. Potom mě Debi objala, takže jsme si připadali skoro jako rodina. Po letecké show jsme se byli podívat u řeky na přehlídku papírových lampionů, které pluly po hladině. Byl to nádherný pohled, nic takového jsem do té doby nepoznal.
Když jsme se pozdě večer vrátili domů, už jsem v kapese papírek neměl, přestože jsem na něj dával velký pozor.
***
Když jsem ležel v bezvědomí, neustále se mi zdály sny. Jeden obraz přecházel v druhý, jako kdyby se přetlačovaly, který z nich ovládne střed cirkusové manéže.
Snil jsem o ženě ze statku, jak ohřívá vodu na koupání. Snil jsem o krvi z matčiny dělohy. Snil jsem o babiččiných ochablých rukách, jak mě houpají k modré, přemodré obloze. Snil jsem o buddhistických klášterech na břehu chladných a prudkých horských říček. Snil jsem o dívence, kterou matka prodávala za pervitin. Snil jsem o zprohýbané výhni svého auta. Snil jsem o válečné lodi Vikingů. Snil sem o kovářově kovadlině. Snil jsem o sochařově ruce, jak zuřivě zaráží dláto do kamene. Snil jsem o hořících šípech vylétávajících z oblohy. Snil jsem o dešti plamínků. Snil jsem o skle, které vybuchuje všude kolem. Snil jsem o šíleném andělu zmrzlém ve vodě.
Ale především jse snil o netvorech čekajících na své zrození.
***
Od té události na letišti jsem si zvykl hladit si jizvu, kterou jsem měl od narození na prsou. Nikdy jsem si neuvědomoval, že to dělám, ostatní si toho však všímali. Dwayne to nesnášel, bil mě přess ruku, chytal mě za ni a křičel, ať si přestanu hrát sám se sebou. Potom si vždycky nachystal dávku drogy, takže jsem jen těžko mohl brát jeho napomínání vážně.
Když Dwayne a Debi zemřeli, ztratil jsem poslední žijící příbuzné - tedy alespoň z matčiny strany, protože z té otcovy mi nezbylo nic nez otazník. Umístili mě do domova zvaného Dům druhé šance, což ve mně vyvolávalo pochyby, zda jsem někdy dostal šanci první. Největší části vzdělání získaného za úřední peníze se mi dostalo právě tam. Chodil jsem do školy poměrně pravidelně, a přestože jsem se v ní nudil, zvládl jsem základy matematiky a přírodních věd. Všechny ty dlouhé hodiny strávené v knihovně mi přišly vhod. Dřív, než se mě někdo pokusil něco naučit, uměl jsem se učit sám.
S pomocí jiných dětí v Druhé šanci jsem brzy poznal celý rejstřík drog, s nimiž se tam experimentovalo. Krystaly pervitinu mi sice byly odporné, ale lákaly mě marihuana a hašiš. Ve skutečnosti mi už dříve tyto látky vychválili strýc a teta, kteří nechápali, že člověk může žít bez pomoci chemie, a snažili se mě uchránit před čímkoli tvrdším.
Vedle knihoven a drog jsem si našel i třetí koníček: umění, jak si užívat v posteli. Začalo to tím, že jsme si s mým novým nejlepším kamarádem Eddiem vyzkoušeli, jaké je nechat si to udělat ústy. To někdy dospívající chlapci dělávají: vyprovokují toho druhého, aby je tam políbil, ale když jim vyhoví, vynadají mu do teploušů. Příští večer jsme to zkusili znovu. Sex se mi zalíbil, ale homosexualita nebyla nic pro mě, pročež jsem brzy postoupil k ženskému osazenstvu domova - konkrétně k dívce jménem Chastity, která naštěstí netušila, že její jméno znamená cudnost. Netušila ani mnoho jiných věcí. Když poprvé uslyšela výraz orální sex, byla přesvědčená, že to má něco společného s uchem. Nejspíš si to spletla se slovem "aurální".
V sedmnácti letech jsem začal uspokojovat svou sexuální zvědavost s jednou z vychovatelek. Že jsem byl v péči úřadů, mělo své výhody. Sarah byla narušená jako málokdo: alkoholička po třicítce se záletným manželem prožívající předčasnou krizi středního věku. Poskytl jsem jí útěchu a vzrušení a ona mně sex. Velké plus bylo, že jsem tehdy přestal být dítě s buclatými tvářemi a stal se ze mne pohledný mladík. Úchvatně se mi vyrýsovaly lícní kosti, vlasy se mi příjemně vlnily a tělu přibily svaly i ladnost.
Když jsem v osmnácti letech domov opouštěl, ovládal jsem dobře dvě věci: kouřit drogy a obšťastňovat svou vychovatelku; jednu z těchto svých dovedností jsem musel využít, abych si zajistil jídlo a střechu nad hlavou. Konzumace drog se ani nejevila jako slušně placené povolání, ale snadno jsem se prosadil jako nahý model za padesát dolarů, neboť na světě se najde dostatek mužů středního věku, kteří zaplatí chlapců, aby se jim svlékli v obýváku. Netrápily mě kvůli tomu výčitky svědomí, přemýšlel jsem spíš o tom, kolik hamburgerů se za padesát dolarů pořídí. Rychle jsem povýšil k tomu, abych se za 150 dolarů dával fotografovat při sexu, a potom už bylo naprosto logické zdvojnásobit nebo ztrojnásobit si příjem tím, že jsem se nechal natáčet na video. Ostatně, kdo by se nechtěl stát filmovým hercem? Natáčení trvalo nanejvýš pár dní, ale obvykle pouze několik hodin. Pro osmnáctiletého mladíka, který nic jiného neuměl, to byly dobré peníze. Tím začala má kariéra v pornoprůmyslu.
II. kapitola
Přes zavřená víčka mě probudilo světlo a ucítil jsem, jak se mi po páteři pomalu plazí had a polyká ji vykloubenou tlamou. Udělal flik flak jazykem a sykl: Přicházím a nic proti tomu nezmůžeš. Ten hlas byl ženský, věděl jsem, že to je ona - a její jazyk se dotýkal jednoho obratle za druhým, jak postupoval po mé páteři vzhůru. Když dorazila k hlavě, olízla mi lebeční spodinu a několikrát se převrátila, aby mi dala najevo, že se tam usadila. Její šupiny dráždily mé vnitřní orgány a neopatrné pohyby jejího ocasu mi odřely játra.
Ležel jsem na posteli se vzduchovým polštářem, který snižuje tření a urychluje hojení; proudící vzduch nadzvedával obvazy. Postel měla po obou stranách bíle nalakované zábradlí podobné vybělené kostře, které mi znemožňovalo vypadnout nebo se překulit na zem. Tuhle postel jsem brzy začal nazývat břicho kostry, protože jsem ležel v proudu vzduchu proháněném jakýmsi hrudník košem, jehož kovová žebra mi zabraňovala vydat se na cestu na hřbitov.
Už jsem sice nedýchal pomocí ventilátoru, ale dosud za mě vylučovala spousta hadiček, takže jsem připmínal jehelníček ve tvaru panenky. Trubičky jsem měl kolem sebe obtočené dokola a tak mi bleskla hlavou představa Minose, jak před branami pekla rozhoduje, kde skončí který hříšník, a podle toho se mu omotává ocas kolem těla. Každým obtočením ho posílá o další patro níž. Ze zvědavosti jsem počítal hadičky; jakou hloubku určí tenhle zachmuřilý třídič darebáků a lenochů pro mě?
***
Ošetřovatelka se tvářila potěšeně, že jsem se vzbudil. "Doktorka Edwardsová vám změnila medikaci, aby vás probudila z umělého spánku. Hned pro ni doběhnu."
Pokusil jsem se procitnout, ale připadal jsem si, jak kdyby mi někdo do krku nacpal láhev od Coca-Coly a dupl na ni. Kde bývaly hlasivky, škrábalo mě rozdrcené sklo. Sestra mi posunkem naznačila, že mám mlčet, a odpověděla na otázku, kterou dobře věděla, bych jí položil, kdybych toho byl schopen. Ležím v nemocnici na oddělení popálenin. Havaroval jsem v autě, ale měl jsem veliké štěstí. Lékaři si se mnou dali spoustu práce. A tak dále, a tak dále, a tak dále. Konečně jsem dokázal zasípat: "Jak... dlouho?"
"Skoro dva měsíce." Vrhla na mě úsměv plný soucitu a otočila se, aby přivedla lékařku.
Prozkoumal jsem žebra té kostry. Lesklou bílou barvu na několika místech sedřely neklidné prsty. Ta místa byla pochopitelně přelakovaná, ale stále se dala rozeznat podle malých prohlubní. Moje myšlenky se toulaly vrstvami nátěru. Jak často y postele natírají? Pro každého pacienta? Pro každého pátého? Desátého? Kolik jich tady leželo přede mnou?
Chtěl jsem se rozplakat, jenže oheň spálil mé slzné kanálky a tím je uzavřel.
***
Nemohl jsem dělat nic než ztrácet vědomí a zase se probouzet. Kapal do mě morfin a ona mrcha hadí obsadila centimetr po centimetru mé páteře a svým zlomyslným jazykem mi dorážela odspodu na lebku. Líznout a líbnout, kap, kap, kap, kapala droga, sss, sss, sss, syčel had. Syčivá slova plaza stále svírala vědomí sváděného.
V hale se ozývalo klapání podpatků, jako kdyby se tisíce lidí přicházely rozloučit s umírajícími. Pokoji se rozléhaly monotónní hlasy. Znepokojené rodiny se polohlasně domlouvaly, co budou dělat, když dojde k nejhoršímu.
Tehdy jsem ještě nedokázal pochopit hloubku svého postižení a proto se mi hodinly hlavou myšlenky na návrat k filmu, nebo kolik budu muset za těch pár dní v nemocnici zaplati. Dosud mi nedošlo, že víckrát nic nenatočím a že hospitalizace bude stát víc, než kolik činí můj celý majetek. Až když mi v následujících týdnech lékaři vysvětlili děsivé podrobnosti toho, co mě potkalo a co mě ještě čeká, teprve pak jsem pochopil.
Otoky na těle mi splaskly a také hlava začala nabývat téměř normálních rozměrů. Když jsem se dotkl prsty nespálené ruky obličeje, připadal mi odporný. Nohy mi nadzvedli a opřeli o podložku; byl jsem celý zabalený do obvazů a přikrývek, které mi bránili v pohybu, abych si nestrhl implantované kožní štěpy. Podíval jsem se na svou rozdrcenou pravou nohu a uviděl jsem, jak mi z masa vyčnívají kovové hřeby. Vypadalo to, jako by ze mě vylézali mechaničtí pavouci.
Na oddělení se střídaly tři sestry: Connie, Maddy a Beth. Nejenže se staraly o mou tělesnou schránku, ale také mě vyzývaly, abych nevěšel hlavu, tvrdily, že mi důvěřují a že tedy mám věřit i já sám sobě. Jsem si jistý že Connie brala ty hloupé žvásty vážně, ale vycítil jsem, že Maddy a Beth své výzvy papouškují jako prodavačky v potravinách: "Přejeme vám hezký den." Všechny tři se střídaly v osmihodinových směnách: dohromady pokrývaly celý den.
Beth pracovala odpoledne a měla za úkol mě každý den namasírovat; jemně mi prohýbala klouby a třela svaly. I tyto opatrné pohyby mi působily intenzivní bolest, ačkoliv jsem dostával morfin. "Jestli to neuděláme, ělo vám zatuhne a potom už klouby nerozhýbete. Prováděli jsme to s vámi, i když jste byl v bezvědomí."
To vysvětlení mé bolesti nezmírnilo. "Jde o to, aby se vám nezkrátily svaly. Kdybyste se mohl podívat na své zbývající prsty, uviděl byste na nich dlahy. Mohl byste zatlačit proti mé ruce?"
Pokusil jsem se tlačit, ale nevím, jestli se mi to podařilo nebo ne. Pocity - nebo spíš jejich absence - byly příliš klamavé. Nevěděl jsem, kde mi tělo končí.
Doktorka Nan Edwardsová, má hlavní ošetřující lékařka a primářka oddělení popálenin, mi vysvětlila, že mě během mého bezvěomí pravidelně operovala, odřezávala poškozenou kůži a balila mě do různých náhražek. Kromě homograftů z lidských mrtvol, mi dávala autografty z nepoškozených části mého vlastního těla a heterografty z kůže vepřů. Vrtalo mi hlavou, jestli by stejně léčila i židy nebo muslimy.
"Pokud jde o vaše plíce, sotva jsme se do nich pustili, hned jsme je museli necha na pokoji, v tak špatném stavu jste je měl. Museli jsme neustále zvyšovat kyslík ve vašem respirátoru, a to nikdy nevěstí nic dobrého," řekla doktorka Edwardsová. "Ale zvládl jste to. Určiě vás v životě čeká něco mimořádně dobrého."
Husa hloupá. Nebojoval jsem o život, nevěděl jsem, že jse v bezvědomí, a určitě jsem se nesnažil se z něj probrat. Ani jednou po celou dobu, kdy jsem ležel v temnotě, mě nenapadlo, že bych se chtěl vrátit na svět.
Doktorka Edwardsová pokračovala: "Kdyby léčba popálenin neudělala v letech vietnamské války takový pokrok..." Zmlkla, jako bdybych si měl vyplnit prázdné místo sám a pochopit, v jak šˇasatné době žiji.
Tolik jsem si přál, aby mi neselhával hlas. Odpověděl bych jí, že je škoda, že mě tohle nepotkalo ve čtrnáctém století, kdy bych neměl žádnou naději.
***
Dráhu pornoherce jsem začal jako specialista na sex s více partnerkami najednou, kterému nikdy neselže erekce. Ale nebyl jsem zdaleka jednostranný, stále jsem se snažil zvládnout něco nového. Svědomitě jsem cvičil, abych svůj rejstřík rozšířil o cunnilingus, anilingus, trojky, čtyřky, grupáče. Homosexualita nebyla nic pro mě, i když jsem obdivoval muže, kteří to zvládnou na obě strany. Sadomasochistické scény mě nelákaly, přestože jsem natočil několik filmů s tématikou bondage. Nebyl jsem ochoten pracovat na ničem, co by podněcovalo pedofilní sklony. To jsou ohavnosti, ačkoli připouštím, že údělu Humberta Humberta z Lolity jsem se od srdce zasmál. Kaviár nepřicházel v úvahu, nemám sebemenší potřebu na někoho kálet a ještě méně toužím po tom, aby kálel někdo na mě. A pokud mě někdo označí za snoba, protože jsem nikdy netočil filmy obsahující sex se zvířaty, tak ať si klidně poslouží. Jsem snob.
***
Ležel jsem v posteli a akutně si uvěomoval své pocity při dýchání. V porovnání se stavem před nehodou je to... Jaké nejvhodnější slovo zvolit? "Namáhavé" není správný výraz. "Omezené" je lepší, výstižnější. Dýchání mi částečně komplikoval můj poničený obličej částečně trubičky v krku a v neposlední řadě také obvazy. Občas mě napadlo, že se vzduch bojí vstoupit do mého těla.
Nahlédl jsem pod obvazy, chtěl jsem vidět, co ze mě zbylo. Jizva, která strávila celý život nad mým srdcem, už nebyla sama. Naopak, dělalo mi potíže ji najít, protože se ztrácela ve změti šrámů na mém hrudníku. Každý den přicházely průvody sester, lékařů a rehabilitačních pracovníků, aby mě namazaly olejíčky, mastičkami a namasírovaly mou pompejsky červenou kůži. "Pasivní strečink," zdůrazňovali všichni, "je zvlášť důležitý." Pasivní strečink, myslel jsem si, bolí jako čert.
Neustále jsem naléhal na sestry a prosil je, aby mi přidaly morfin a nasytily tak hada, dostával jsem vša dpověď, že je ješě brzy. Žádal jsem je, žadonil, vyjednával křičel, jenže ony tvrdily, kačený hloupé, že to není v mém zájmu. Příliš vysoké dávky by narušili činnost mých vnitřních orgánů. Příliš vysoké dávky by vedly k tomu, že bych se na nich stal závislý. Příliš vysoké dávky by situaci jen zhoršily.
V mém nitru se usadil had. Uzavřely mě v hrudník koši kostry. Vietnamská válka se zřejmě bojovala kvůli mně. Prsty na rukou a nohou jsem ztratil, a jak jsem se nedávno dozvěděl, lékaři by mi mohli provést faloplastiku, tedy vytvořit mi z tkáně z rukou a nohou nový penis, ale již nikdy nebudu schopen erekce.
Jak by mohly vyšší dávky mou situaci jenom zhoršit, honilo se mi hlavou.
***
Když sestry unavily mé prosby o vyšší dávky drogy, oznámily mi, že posílají pro psychiatra. Modrý plášt, který si všichni přetahovali přes oblek kvůli ochraně pacientů na oddělení, mu nesedl; slyšel jsem, jak mu při chůzi na stehnech třou o sebe vroubky manšestru. Už plešatěl, kozí bradkou se neúspěšně pokoušel odvést pozornost od své dvojí brady a měl buclaté tváře člověka, který si kupuje jídlo výhradně v bufetech. Jeho zvířecm protějškem by byl sysel se zduřelými žlázami. Podával mi ruku, jako kdyby byl můj nejlepší kamarád. "Já jsem Gregor Hnautiuk."
"Děkuji, nechci."
Gregor se potěšeně usmál. "Ani mi nedáte šanci?"
Řekl jsem mu, ať napíše do dotazníku, co chce, aby to vypadalo, že jsme se oba snažili. Za normálních okolností bych si z něj utahoval - vyprávěl mu, že mě matka příliš dlouho kojila a teď se mi stýská, nebo že mě unesli mimozemšťané - jenže mé hrdlo nesneslo námahu tolika souvislých slov. Dal jsem na vědomí, že nemám zájem o žádnou pomoct, ať už by byla jakákoli.
Gregor se usadil a položil si psací podložku na kolena, jako když se školák pokouší zakrýt svou erekci. Ujistil mě, že mi jen chce vyjít vsříc, a potom prsty naznačil, že mi nechce "lézt" do hlavy. Jako dítě ho určitě bili uličníci ze sousedství.
Konečně se mi podařilo vypravit ze sebe slova: "Chci víc léků proti bolesti." Odpověděl, že mi je dát nemůže, tak jsem ho poslal pryč. Řekl mi, že nemusím mluvit, jestli nechci, ale přesto by se rád se mnou podělil o některé metody kreativní vizualizace jako prostředků proti bolesti. Vzal jsem si jeho radu k srdci a představoval si, že už odešel.
"Zavřete oči a představte si místo, kam byste chtěl jít," řekl. "Může to být místo, kde jste byl v minulosti, nebo jiné, kam byste se chtěl vydat v budoucnu. Jakékoliv místo, kde byste se cítil šťastný."
Proboha!
***
Doktorka Edwardsová mě upozornila, že až mě nechá během debridementu při vědomí, bude mě to bolet tak, že nepomůže ani zvýšená dávka morfinu. Já jsem však slyšel pouze "zvýšená dávka" a pousmál jsem se, ačkoli to nikdo nemohl přes obvazy vidět.
Dávka začala účinkovat krátce před tím, než mě měli převézt, a když jsem uslyšel klapání podpatků, přicházející doktorky Edwardsové, cítil jsem se krásně, jako bych se vznášel.
Doktorka Edwardsová vypadala ve všech ohledech průměrně. Nebyla ani krásná, ani ošklivá, dokázala sice občas srovnat obličej tak, aby vypadal příjemně, ale činila to jen málokdy. Vlasy by měla objemnější, kdyby si je každé ráno kartáčovala, ale obvykle si je pouze stáhla dozadu, zřejmě z praktických důvodů, protože se nedoporučuje, aby do ran po spáleninách padaly volné kadeře. Měla mírnou nadváhu; vsadil bych na to, že ji prostě přestalo bavit počítání kalorií. Jak se zdálo, smířila se s nezajímavostí svého zevnějšku zcela bez obtíží, ovšem také možná dospěla k názoru, že by při práci mezi pacienty s těžkými popáleninami působil příliš pěkný vzhled urážlivě.
Pokynula sanitářovi, který ji doprovázel, brunátnému hromotlukovi, jemuž hrály svaly, když se ke mně natáhl. Společně mě přeložili z postele na vozík. Zakvičel jsem jako poražené prase a v té chvíli jsem si uvědomil, jak moc si mé těo zvyklo na nehybnost.
Oddělení popálenin se obvykle umisťuje do nejzastrčenějšího křídla nemocnice, protože jeho pacienti jsou natolik ohroženi infekcí, že je nutné je izolovat od okolí. Navíc se tím zřejmě snižuje pravděpodobnost, že náhodný návštěvník narazí na někoho, kdo vypadá jako smažené kuře z KFC. Neušlo mi, že sál, kde měl zákrok probíhat, byla poslední místnost v nejzadnějším křídle. Po skončení operace jsem pochopil, že při výběru místa se přihlíželo i k tomu, aby ostatní pacienti neslyšeli, jak křičím bolestí.
Sanitář mě položil na nakloněný ocelový stůl, o jehož lesklém povrchu stékala teplá voda obohacená o medicínské přísady, které měly usnadnit chemické procesy v mém organismu. Doktorka odstranila obvazy, a obnažila tak krvavou kaši mého těla. Dopadly s tupým žuchnutím do kovového kbelíku. Když mě umývala, na rtech se jí mihl znechucený úšklebek a konečky jejích prstů znejistěly. Voda, která přese mě tekla, rychle zrůžověla a napěnila se. Potom se změnila v růžovou, světle červenou a v tmavě růžovou. Zkalená tekutina vířila kolem kousíčků mého masa, které připomínaly rybí útroby na pultě.
To vše byla pouhá předehra k hlavní události.
Debridement znamená trhání člověka na kusy, odříznutí tak velkého množství masa, kolik se jenom dá snést. Technicky je to odstranění nekrotické nebo kontaminované tkáně z rány, aby místo ní mohla růst zdravá kůže. Sám termín vychází z francouzského podstatného jména débridement, které doslova znamená "oduzdění". Etymologie tohoto výrazu je celkem jednoduchá: odstranění postižené tkáně - odstranění tělesa, jež něčemu brání - vyvolává představu, že koni někdo sejme uzdu, protože uzda ho omezuje v pohybu.
Rozsah poškození kůže byl tak obrovský, že odstraňování destruované tkáně víceméně znamenalo, že mi má být seškrábána všchna. Na doktorku Edwardsovou stříkala má krev, až jí po zástěře stékaly pramínky, ale ona dál nástrojem připomínajícím žiletku odstraňovala z mého těla škáru podobně, jako když kuchař loupá zeleninu.
Doktorka Edwardsová dělala... Ne, to zní příliš oficiálně. V naší situaci jsme se sblížili víc než nejkrutější milenci, tak proč bych nemohl používat její křestní jméno? Nan dělala dlouhé rázné řezy na mých zádech. Slyšel jsem, jak mi ostří klouže po těle a uvolňuje kůži. Neměla jinou metodu, jak zjistit, že se dostala na dobrou tkáň, než do ní říznout. Pokud jsem zařval bolestí, znamenalo to, že zajela tam, kde ještě zůstala funkční nervová zakončení. Jak napsal William Blake ve Sńatku nebe s peklem: "Nikdy nevíš, kdy máš dost, dokud nepoznáš, co je víc než dost."
Nan odkládala tenké plátky mého těla do stejného kovového kbelíku, kam před chvilkou odhodila i znečištěné obvazy. Bylo to jako pozorovat sebe samého, jak mizím, prapory mé existence odváty milimetr po milimetru. Bolest společně s morfinem způsobovaly, že se mi myslí honily nezvyklé představy: Senátor Joe McCarthy vykřikuje: "Radši mrtvý než rudý", tesař skládající kříže, na něž budou přibiti ukřižovaní, pitva v hodině biologie, kdy osmáci řežou žabám skalpelem břicha.
Jakmile Nan skončila debridement, odhlaená místa zakryla štěpy, ať už od lidských dárců nebo od vepřů. Nezáleželo ani příliš na tom, které to budou, můj organismus je odmítal všechny. S tím se počítalo, štěpy tam neměly zůstat nastálo, jejich hlavním účelem bylo zabránit infekci.
Během hospitalizace ze mě stahovali kůži znovu a znovu. V mnoha ohledech zdrtí debridement člověka důkladněji než původní popálenina, neboť zatímco dopravní nehoda nastala nečekaně, každý takový zákrok byl předem naplánován. A tak jsem ležel na břiše kostry a děsil jsem se každého budoucího řezu nožem, a než k němu opravdu došlo, přehrál jsem si jej stokrát ve své fantazii.
Dávkování morfinu jsem si obstarával sám - prý abych měl pocit, že rozhoduji sám ze sebe - a tak jsem co chvíli zuřivě mačkal knoflík. Jenže přístroj byl nastaven tak, abych se nemohl předávkovat; tolik o samostatném rozhodování.
***
V třiadvaceti letech jsem již měl za sebou účinkování ve více než stovce pornofilmů rozdílné kvality. Většina těch raných byla primitivní, ale několik z těch pozdějších považuji za docela obstojné.
V pornografii se jako v každé profesi začíná u horších společností, ale čím máte lepší pověst, tím stoupáte výš. Zpočátku jsem pracoval s režiséry, kteří stáli o stupínek nad amatéry - jenomže totéž platilo i o mně; tehdy jsem ještě nechápal, že sex - ve filmu i jinak - zdaleka není jen o dlouhém bušení až do orgasmu.
Učil jsem se sexu stejně jako všichni ostatní sexem, protože v tomto případě mi knihovna nebyla k ničemu. Nikoli teorie, nýbrž praxe mě naučila, že představitel nesmí spěchat k vyvrcholení, aby nezklamal diváka, ale také nemůže šukat donekonečna aby nezačal nudit, a proto je nutné najít správnou míru. Podobně jsem se naučil, že neexistuje nějaká standartní sestava poloh a že se mají střídat jen tehdy, pokud to vyžaduje tělo toho druhého.
Nechci se chvástat, ale má výkonnost podivuhodně stoupla. To neušlo pozornosti: poptávka po mých službách rostla, režiséři měli lepší renomé, ženy, s nimiž jsem pracoval, byly nadanější a mé honoráře stoupaly. Výkonnost a obětavost mi vysloužili dobrou pověst nejen mezi zákazníky, ale i v celém pornoprůmyslu.
Nakonec mě přestalo bavit pracovat pouze na jedné straně kamery a příhlásil jsem se i o další úlohy v produkci. Přepracované štáby mi byly za pomoc vděčné. Pomáhal jsem stavět světla a vyptával jsem se kameramanů, jak poznají, kam padnou stíny. Sledoval jsem režiséry, jak připravují scénu, a jelikož jsem v té době měl už slušné zkušenosti, občas jsem přispěl dobrým nápadem. Když se produkce dostala do potíží - třeba herečka odřekla na poslední chvíli nebo se porouchala kamera - měl jsem dost přátel, abych to několika rychlými telefonáty vytešil.
Zanedlouho jsem se pustil do psaní scénářů, pokud vůbec něco takového v pornoprůmyslu existuje. Autor sice může navodit situaci, ale pokud jde o akci, nemůže napst víc než SEXUÁLNÍ SCÉNA. Různí herci totiž dělají různé věci: někteří nechtějí dělat anál, některá děvčata odmítají lesbi sex a tak dál, a protože si člověk nikdy nemůže být předem jistý, kdo bude obsazen do které scény, nesmí být příliš určitý. Konečná rozhodnutí se dělají přímo při natáčení.
Přestože jsem si zvykl na koks natolik, že mě zrána navštěvovali obrovští bílí komáři, nebyl jsem žádný hlupák. Uvědomoval jsem si finanční rentabilitu porna - ať už je hospodářská situace jakákoli, odbytiště se najde vždy - ale nešlo mi jen o peníze. Těšilo mě psát i hrát a považoval jsem svou práci za uspokojení vlastních uměleckých ambicí stejně, jako mi šlo o obchod. Poté, co jsem odrežíroval několik snímků, jsem si uvědomil, že si opravdu slušný příjem nevydělám hraním ve filmech někoho jiného, ale když budou ostatní hrát v těch mých. Ještě poměrně mladý jsem si založil vlastní produkční společnost a stal jsem se "úspěšným podnikatelem ve filmovém průmyslu se značným příjmem".
Stávalo se, že pro mě bylo výhodnější představit se spíš takhle než jako pornoherec.
***
Pochopitelně jsem neležel na oddělení popálenin sám. Někdo ukončil léčbu a postoupil k rehabilitaci, jiní zemřeli. Pro ilustraci: jednou ze spolupacientek byla Thérése, miloučké dítě se světlými vlasy a safírově modrýma očima.
Při pohledu na ni by vás ani nenapadlo, že má popáleniny, protože byla zasažena uvnitř. Postihla ji alergická reakce - něco jako chemický požár v plicích - na antibiotika, která jí měla pomoci proti astmatickému záchvatu. Zaslechl jsem, jak jeden z lékařů vysvětluje stážistovi: "Na ni to zabralo stejně, jako kdyby se pořádně napila toho svinstva, co jsme rozprašovali ve Vietnamu."
Thérésina matka v tmavě zeleném stejnokroji, které nosili návštěvníci, aby se odlišili od ostatních, jí přinášela nevkusné kytice z umělých květin. (Opravdové květiny, na nichž se drží miliony bakterií, nás mohly zabít.) Byla přísně nábožensky založená a vždy dcerušce vtloukala do hlavy, že i sebemenší maličkost je součástí dalekosáhlých Božích plánů. "Nemůžeme se dozvědět, proč se takové věci stávají, víme jenom, že náš Pán má s každým z nás dalekosáhlé plány. Jeho pohnutky jsou spravedlivé, i když je možná někdy nedokážeme pochopit." Já sám ale považuji za pěknou hloupost říkat sedmiletému dítěti, že Bůh měl dalekosáhlý plán mu spálit plíce.
Na oddělení ležel rovněž Howard. Dlouho před mým příchodem utrpěl rozsáhlé popáleniny při požáru, který způsobila jeho babička postižená Alzheimerovou chorobou, protože usnula v posteli s hořící cigaretou mezi prsty. Ona nepřežila, ale on ano, a teď svědomitě absolvoval každou proceduru své rehabilitace. Jednoho dne ušel s chodítkem deset kroků a příštího už dvanáct. Po každém takovém úspěchu zářil a neustále se zaříkal, že "to přemůže" a "že získá svůj život zpátky". O tom přesvědčoval své okolí ještě intenzivněji poté, co mu snoubenka sdělila, že se za něj neprovdá.
Jeho propuštění přišli do nemocnice oslavit všichni Howardovi příbuzní a desítka přátel (včetně jeho exsnoubenky). Přineslu mu dort a sborově ho ujišťovali, jak skvěle vypadá a jak jsou na něj hrdí. On se rozhovořil o tom, jak právě prožívá "první den zbytku života". Byla to otřesná komedie, dokonce i to, jak dramaticky balili jeho věci. Howard se přišoural k mé posteli a vzal mě za zdravou ruku. "Neříkal jsem ti, že to přemůžu, neříkal jsem to? Ty to zvládneš taky." Mrkl na mě, zřejmě aby mě inspiroval, ale vzhledem ke svraštělé kůži kolem očí mi jen připomněl mouchu, snažící se vyšplhat ze záchodové mísy.
Odcházel z pokoje podpíraný z jedné strany otcem a z druhé matkou, aniž se ohlédl do míst, jež se na mnoho měsíců stala jeho domovem; že se neotočí, to si bezpochyby umínil předem.
Předpokládám, že to byl povzbudivý přběh o lidském vítězství: odhodlání, láska rodiny a přátel a pozitivní myšlení. Ale komu vlastně co nalhával? Howarda opustila exsnoubenka oprávněně - kdo by mohl (a dokázal) milovat skřeta? Užije si ještě někdy sex? Bude procházet životem s tím, že ho otec a matka budou pořád muset držet za ruce, jako kdyby mu byly dva roky? Ptám se, copak je tohle vítězství?
Howard na sobě pracoval usilovněji, než jsem to měl v úmyslu já. Poslouchal jsem jeho žvásty, jak se uzdraví. Poslouchal jsem, jak ho všichni chválí, že vypadá skvěle, řpestože ve skutečnosti působil na okolí jako strašák, před kterým by každý rozumný radši přešel na druhou stranu ulice, jen aby se mu vyhnul. Když mi podával ruku, měl jsem sto chutí vykřiknout, protože jsem ani já nesnášel, aby na mě sahal. Zvedal se mi z něj žaludek, z toho mého odpudivého bratra.
Má reakce však ve skutečnosti neměla nic společného s ním samým, vyplývala z poznání, že už nikdy nebudu vypadat jako dřív. I kdybych denně cvičil, i kdybych vydržel tisíc operací, stejně zůstanu puchýřem lidstva. Co jsem, se nedá léčit. O tom mě poučil Howardův veliký úspěch. To jsem pochopil v hrudním koši kostry, zatímco mi záda polykala hadí mrcha. Je úplně stejný jako ty, syčela, jen dobrosrdečnější.
A co hůř, pcohopil jsem ještě jedno. I kdybych se mohl vrátit k tomu, co jsem býval, byl bych na tom lépe? Ano, byl bych pohledný. Měl bych peníze a kariéru, ale (nic si nenalhávejme) byl bych obchodník s pornem závislý na kokainu. Jak jsem se dozvěděl, zatímco jsem ležel v bezvědomí, chodili za mnou přátelé, kteří se smávali mým vtípkům, když jsme spolu fetovali u mého bazénu - každý si mě prohlížel nanejvýš minutu, ale potom hned odešel a už se nikdy nevrátil. Krátký pohled je přesvědčil, že dny, kdy jsme spolu čichali ke lžičkám, provždy skončily.
Jediný, kdo se po mém probuzení orpavdu snažil, byla Candee Kisses, milá dívenka, která skončila u porna jen proto, že svět není spravedlivý. V sedmnácti letech ji začalo unavovat, jak ji její otčím znásilnuje, a byla ochotna udělat cokoli, jen aby unikla z jeho dosahu. A to také udělala. Měla spíš žít někde na farmě, provdaná za pracovitého chlapce jménem Jack, Paul nebo Bill a ne si vydělávat kouřením cizích penisů.
Candee přišla několikrát, přinesla mi drobné dárky a pokoušela se mě rozveselit slovy o tom, jaké mám štěstí, že jsem zůstal naživu, jenže většinou jenom plakala. Možná proto, jak jsem vypadal, ale spíš nad svým vlastním životem. Po třech návštěvách jsem ji donutil přísahat, že už se ke mně nevrátí. Slib dodržela. Co bylo na tom legrační? Znal jsem ji přes pět let. Spal jsem s ní a slšel její vyprávění o otčímovi, ale nikdy jsem se nezeptal na její pravé jméno. Když začnete nový život, asi necháte některé věci za sebou.
Jakmile Howard a jeho rodiče zmizeli za dveřmi pokoje, ztratil jsem roušku sebeovládání. Prsa se mi vzedmula vzteke a sebelítostí, které mě přemohly jako záchvat zvracení, a poškozený krk mi neumožnil dýchat jinak než pisklavě lapat po vzduchu.
Vtom ke mně přišla ta dívenka Thérése. Určitě o od ní vyžadovalo neuvěřitelnou a mučivou námahu, protože s každým nádechem bylo slyšet, jak jí chrastí na plicích. Byla vyčerpaná dřív, než dorazila k mé posteli. Vylezla na ni a chytila mě za ruku. Ne za tu zdravou pravou, ale za levou, na které chybělo půldruhého prstu, a držela ji, jako kdyby byla normální. Hrozně mě bolelo, když mi ji stiskla, ale ačkoliv jsem byl i přes tu bolest za dotyk vděčný, prosil jsem ji, aby šla pryč.
"Ne," odpověděla.
Hrudník mi proti mé vůli poskočil. "Copak nevidíš, co jsem?"
Velké modré oči, orzzářené bolestí, ani na okamžik nespustila z mé popálené tváře.
"Běž pryč," přikázal jsem jí.
Řekla, že si musí na chvilku odpočinout, než se vrátí do své postele, a potom dodala: "Bohu připadáš krásný, vždyť víš."
Oči se jí zavřely a já pozoroval, jak vyčerpáním usíná.
Potom se zavřely na chvíli oči i mně.
Sestry mě brzy probudily. Thérése ležela v mé posteli a držela mě za ruku. Nedýchala.
Trvá to jen okamžik.
***
Dobrá přiznávám. Vyzkoušel jsem kreativní vizualizaci, jak mi ji Gregor doporučil.
Zpomalil jsem dech a soustředil se na to, abych cítil tíhu svého těla. Začl jsem se zbylými prsty na nohou: těžký, těžký. Potom chodidla a kotníky. Pak jsem myslel na svá těžká lýtka, těžká kolena, ěžká stehna. A tak dále nahoru, trup, prsa, krk, hlava... Přitom jsem se koncentroval na dýchání, nádech, výdech, nádech, výdech, pravidelně, klidně...
Tehdy jsem začal přemýšlet o pochvách. Bylo to, myslím, přirozené, ocitl jsem se ve stovkách. Někteří muží vám budou tvrdit, že u všech žen cítili jedno a to samé, ale zřejmě mnoho žen nepoznali. Každá vagina má vlastní texturu, vlastní hloubku a vlhkost, každá má vlastní osobnost. To je fakt.
Býval jsem v sexu velmi dobrý. Byl to můj koníček i povolání. Po pracovní době jsem vášnivě vyhledával ženy, které byly pravým opakem ěch, s nimiž jsem filmoval. Kdybyste pracovali ve francouzské restauraci, chtěli byste mít denně na talíři hlemýždě? Sotva. Vyšli byste si na něco úplně obyčejného. Když pracujete v televizní produkci, večer si spíš přečtete knížku. A jako profesionálního klátiče silikonových barbín mě těšilo vyzkoušet si jiný typ žen. Pečlivě volenými slovy, sice neupřímnými, ale pronesemými tak, jako by upřímná byla, jsem jim sliboval splnění majestátních snů i dlouho plánovaného kismetu. Díky daru řeči jsem si dopřál tisíc a jednu ženu, od Šeherezády po vesnickou děvečku.
Phlavní styk před kamerou neposkytuje velké uspokojení, protože scéna je naaranžovaná, výplata přijde poštou a kde zůstala romantika? pocit, který mi přinášelo, když jsem dostal do postele - když jsem dobyl - ženy, které nepatřily k branži, byl úplně odlišný. Uspokojit vás můžou ženy v domácnosti, policistky a sekretářky. Redaktorky. Dojičky. ěžkyně, rybářky, zahradnice, feministické spisovatelky, profesionální zápasnice, umělkyně, servírky, bankovní úřednice, učitelky z večerní školy, švadleny a státní zaměstnankyně. Vaše matky, vaše sestry, vaše milenky. Řekl bych cokoli, jen abych získla ženu, i když třeba jen na hodinu. Předstíral jsem, že jsem levičák, pravičák, umělecký typ, tvrdý chlap, citlivka, autoritativní typ, plachý, bohatý, chudý, katolík, muslim (pouze jednou), příznivec potratů, odpůrce potratů, že jsem homofobní, že jsem gay (o kterého teplouši nestojí), cynik, rozený optimista, buddhistický kněz a luteránský kazatel. Jak vyžadovala situace.
Vzpomínám si na ženu jménem Michelle. Při sexu s ní jsem se dsotal za hranice dokonalosti. Byla to servírka s malým bříškem, která byla cítit po smažených vejcích a omáčce a na břiše měla jizvu po operaci slepého střeva. Sledoval jsem ji, ajk se zuřivě hádá s manželem před jejich špinavým bufáčem. Manžel odešel a ona si sedla na lavičku venku plná odhodlání, že se nerozpláče. Přistoupil jsem k ní, za chvíli jsme si povídali, za další chvíli se smála a brzy jsme byli u mě doma. Dali jsme si kokain, trochu se pobavili a už jsme se mačkali jeden na druhého. Když jsme začali šukat, ze začátku to bylo plné naléhavosti, později se dostavilo překvapení, jak je to příjemné, a začali jsme hlasitě sténat. Potom se znovu rozesmála, já s ní, a nakonec se rozplakala - ne však smutkem, ale pocitem uvolnění.
Neskončili jsme dlouhé hodiny. Vypadalo to, jako kdybychom bloudili minovým polem, kdy je každý nerv ve střehu. Svěřila se mi se vším, co ji potkalo v manželské posteli i mimo ni. Svěřila se mi, že manžela nikdy opravdu nemilovala. Svěřila se mi, že fantazíruje o sestře svého muže a že se hladila na veřejnosti, když si myslela (ale nebyla si jistá), že se nikdo nedívá. Svěřila se mi, že krade maličkosti v obchodě na rohu, protože ji to nažhaví. Svěřila se mi, že věří v Boha a těší ji pomyšlení, že ji při tom pozoruje. Já jí řekl, že je evidentně pěkné číslo. Šukali jsme bez přestávky a překvapilo mě, že jsem se rozplakal i jáj sám, jak to bylo intenzivní.
Už nikdy nebudu mít kůži dost citlivou, už nikdy nedokážu vnímat ženu tak, abych si nebyl jistý, kde já začínám a ona končí. Už víckrát ne. Už víckrát nebude má kůže schopna dokonale komunikovat. Tím, že jsem přišel při požáru o kůži, přišel jsem i o možnost, aby se dokonale vpila do jiného člověka. Většinou mě těší, že jsem poznal takové fyzické splynutí, byť pouze jedenkrát, ale určitě lituji, že to nebylo s někým, s kým bych se potom ještě někdy vídal.
Možná na mých mnoha sexuálních transakcích bylo něco zcela a trvale špatného. Ale také možná nebylo. Uvědomte si, prosím, že jsem poskytl značnou útěchu mnoha zdrceným ženám. Co záleží na tom, jestli mi nějaká Wanda uvěřila, že jsem nedávno rozvedený, nepochopený malíř? Její manžel raději popíjel pivo s kamarády, než aby si s ní šel zatancovat, a tak jí možná pár čísel s neznámým chapem skvěle pozvedlo náladu. Klíč k tomu všemu spočíval v mé schopnosti okamžitě se zformovat do tvaru, jaký si vyfantazírovala ta která žena. Abych to dokázal, musel jsem dešifrovat jejich přání a potřeby, to je umění a já byl na šukání umělec.
Ženy nestály o mé opravdové já, nechtěly lásku. Chtěly živočišnou krátkou aférku, takovou, jaká už dozrávala ve vlhku mezi jejich stehny, aby se k ní později přiznaly ve svém čtenářském kroužku. Byl jsem jen konkrétní tělo (a zároveň pohledný muž), s nímž mohly uskutečnit své opravdové tužby.
Pravda je taková: všichni toužíme podmanit si ty hezké, protože se tím ujišťujeme o své vlastní ceně. Můžu tady prohlásit za muže celého světa: cheme vlastnit krásu ženy, kterou šukáme. Chceme tu krásu tisknout v rukou, mačkat ji svými lačnými prstíky, stát se skutečně jejími majiteli, zařídit, abybyla celá naše. Toho se pokoušíme dosáhnout, zatmco se žena blíží k orgasmu. Teprve pak je všechno dokonalé. A přestože nemůžu hovořit za ženy, představují si, že i ony - ať už to přznávají nebo ne - touží po tomtéž: vlastnit muže a uchopit jeho drsnou krásu, byť jen na několik vteřin.
Když si to tak vezmeme, záleželo vůbec na mých podvodech? Neměl jsem AIDS ani herpes, a třebaže jsem měl občas injekcemi zadek hodně propíchaný, komu z nás se to nestalo? Trochu penicilinu poslouží nadlouho. A když potom člověku uříznou penis, an drobné infekce genitálu vzpomíná s úsměvem.
Kreativní vizualizace nebyla zřejmě nic pro mě.
***
Connie z ranní směny byla nejmladší, nejblonďatější a nejmilejší z mých tří ošetřovatelek a chodila mi po probuzení zkontrolovat obvazy. Ačkoliv se chovala na můj vkus až přehnaně přívětivě, měla obdivuhodný úsměv, při němž předváděla maličko nepravidelné zuby, a také její "Dobré ráno" znělo opravdově. Jednou jsem se jí zeptal, proč je, k čertu, tak milá - vyslovit tu věc mi dalo hodně práce - a Connie odpověděla, že nechce být zlá. Bylo na ní okouzlující, že jí ani nedošlo, proč se na to vůbec ptám. Ve snaze o nekonečnou laskavost mi občas přinesla nějaký drobný dáreček, třeba plechovku nápoje, kterou mi podržela, abych ji vypil brčkem, nebo noviny s článkem, který mi nahlas přečetla, protože usoudila, že by mě mohl zajímat.
Beth, nejstarší ze všech tří sester, mi odpoledne dělala masáž. Byla příliš hubená a všechno brala příliš vážně. Vlasy měla kudrnaté, občas poněkud neupravené, ale bylo na ní vidět, že se dokonale ovládá. Možná to zavinila její dlouhá praxe na oddělení popálenin, ale odmítala se chovat byť jen trochu osobně.
Maddy z noční směny působila dojmem, že by nejraději škádlila nějakého nadrženého studenta v baru. Možná by ho neuspokojila, ale rozdráždila určitě. Přestože obsluhovala nás, popálené pacienty, vždycky si dávala záležet, aby se jí půlky pod sukní provokativně vlnily. Měla to, čemu říkám zadek háravé feny - prostě takový, že by se za ním jeden vrhl třeba z útesu. Byla to hodně nestydatá dívčina a mě napadlo, že se možná stala ošetřovatelkou jenom kvůli stejnokroji, aby se v něm mohla předvádět jako nemravná sestřička. Jednou si všimla, jak ji pozoruji, a prohodila: "Vy jste určitě býval před tou nehodou pěknej kanec, co?" Bylo to spíše konstatování než otázka a vůbec se na mě nezlobila, spíše se tvářila pobaveně.
***
Thérésina matka přišla o několik dní později, aby odnesla dceřiny věci. Vyprávěla mi o pohřbu, údajně sám starosta poslal "nádhernou kytici růží" a všichni se modlili "s hlasem zdviženým k nebesům". Potom však ztratila nit a toužebně se zahleděla z okna k parku před nemocnici, odkud k ní doléhaly hlasy dětí hrající baseball. Najednou vypadala o deset let starší než před chvílí, a když se z toho vytržení náhle probrala, hrozně se zastyděla, že jsem ji při něčem takovém přistihl.
"Neměla Thé..." zašeptala. "Slyšela jsem, že zemřela u vás v posteli. Ne..."
"Ne," odpověděl jsem. "Netrpěla."
"Proč šla... za vámi?"
"Nevím. Řekla mi, že Bohu připadám krásný."
Matka přikývla, potom vzlykla, ale hned se snažila slzy potlačit. "Byla to taková hodná holčička. Zasloužila by si..."
Nedokázala tu větu dokončit. Otočila se ke mně zády a čím víc se snažila zachovat klid, tím víc se jí chvěla ramena. Nakonec, když byla schopna se na mě znovu podívat, řekla. "Náš dobrý Pán nám nikdy nedává nic, co nezvládnete. Dáte se do pořádku."
Zamířila ke dveřím, ale zarazila se. "Zdaliž tento není jako hlavně vychvácená z ohně?" Narovnala záda. "To je Zachariáš 3,2. Svět je dobrý."
Potom si urovnala umělohmotné květiny v podpaží a odešla.
Bylo to jako filmový trik, když mi doktor Edede vrátil mého manžela do 24 hodin, vyzkoušel jsem mnoho zpusobu, jak dostat mého muže zpet, ale vždy se setkávám se špatnými lidmi, dokud jsem nemyslel doktora Ededeho radu každému, kdo má stejný problém kontaktujte ho na Ededetemple@gmail.com nebo Whatsapp +233235887825 Slibuji, že vás nikdy neodradíme.
OdpovědětVymazat