Recenze: SRDCE NETVORA (Andrew Davidson)

Netvor je skvost a čtenáře obohatí! 


Všechno hoří, když je oheň dost horký. Svět je jenom velká výheň." 


   


Anotace:
Román vypráví příběh muže, který byl po autonehodě převezen do nemocnice s rozsáhlými popáleninami. Z bohatého pornoherce, jenž svůj úspěch postavil na dokonalém vzhledu, se najednou stává netvor. Uvědomuje si, že život, který před nehodou vedl, je nenávratně pryč a veškeré léčebné procedury podstupuje s jediným úmyslem: až se uzdraví, spáchá sebevraždu. Jeho plán však zpochybní pacientka pro duševně choré, Marianne Engelová, která ho začne navštěvovat. Vypráví mu příběh jejich lásky, který se měl odehrát ve 14 stol. a postuně přidává i milostné příběhy svých přátel z různých koutů svět. Hrdina postupně zjistí, že se do bláznivé umělkyně zamiloval...

Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2009
Vydání originálu: 2008
Žánr: Literatura světová
Orig. Název: Gargoyle


Úryvek z knihy zde

Poklady z knihy zde

Ilustraci k recenzi poskytl ilustrátor Tomáš David. Děkujeme! 

Málokdo tuší, že pod prazvláštním názvem Srdce netvora a s ještě podivnější anotací se skrývá emocemi a znalostmi nabušený skvost o lásce, která je svým vlastním způsobem mnohem obšírnější, než láska samotného Romea a Julie. Možná vás kniha nezaujme na první pohled, nejspíš si po přečtení anotace zamumláte něco o odporném nápadu. A možná vás odradí i první kapitola, plná surových popisů a bolesti, ale pokud vytrváte... povím vás, co na vás bude čekat. 

Autor měl úžasný nápad, který dokázal spolu se všemi tajemstvími, zajímavými informacemi, kreativní myšlenkou a zápletkou sepsat. Ale ještě úžasnější je, jakým způsobem to sepsal. On se totiž stal svým hlavním hrdinou. Sepsal jeho autobiografii, jako by jeho vlastní prsty znaly jeho příběh lépe, než ten svůj. 

Hlavní hrdina, u kterého i nyní, po přečtení posledních dojemných řádků (a to včetně poděkování, což nikdy nedělám!) je pro mě tajemstvím, protože neznám jeho jméno. Autor ho prostě neprozradil a i když mi ta myšlenka při čtení párkrát prolétla hlavou, nikdy mě to neodstrašilo natolik, abych přestala číst a tápala po jeho jméně. Já mu prostě říkám Netvor, i když to je dost suchý a labilní název a k němu absolutně nehodící. 

A tak tedy Netvora je nutné brát jako inteligentní, velmi sečtělého a upovídaného muže. Někdy až příliš upovídaného. Asi třikrát či čtyřikrát jsem si povzdychla nad některým líčením, které mě v knize trochu znavilo a pobavilo. Ale to prostě patří k němu. Takový on je. Tímhle dává najevo kousek svého charakteru a proto jsem trpělivě pročítala i to jeho chlubení se nebo jen konstatování. Je to asi nejzvídavější hrdina, kterého jsem kdy měla možnost ve Světě mezi řádky potkat. Co neví, přečte si nebo jiným způsobem vyhledá. Od různých lékařských procedur a zákroků, přes náboženskou výchovu ve 14. století až přes vlastní život a životy ostatních, se kterými se sám setkává. 

Neušla mi ironie osudu, že zatímco jsem si své peníze vydělal předváděním své a cizí kůže, teď jsem je všechny vyměnil za kůži novou. 

Já se musím přiznat, že ačkoliv to někteří odloží velmi brzy (což já považuju za hrůzný čin), tak já byla od začátku lapená. Způsob, kterým Netvor vše rozebíral, hodnotil si mě získal na sto procent. Dokázal bravurně hovořit a zajímat se. Už v první čtvrtině jsem měla pocit, že v rukou držím knihu, kterou jsem nejspíš nikdy nedržela. Naprostý unikát, který mě nutil přehodnocovat své názory na knihy, ve kterých se objevuje náboženská tématika. Kniha mi rozšiřovala obzory, připomínala osobnosti z dějin a hlavně... omračovala vlastními myšlenkami.

I když nemám ráda náboženství, tak mi vůbec nevadilo, když jsem o něm četla. Autor to pojal tak zajímavým způsobem a řekl opravdu zvláštnosti, které mě dostaly. Navíc sám připomínal, že v Boha nevěří a bylo proto snadné s ním souhlasit v některých věcech a v jiných se s ním divit.

Dechberoucí bylo také jeho převypravování o životech jiných lidí, se kterými se setkával a kteří mu o sobě povídali. Ať už se jednalo o Marianne, nebo o ženu, která o něj pečovala. Snažil se mít nadhled a důvěřovat hlavně sobě, protože Marianne byla hodně svá. Jak napovídá anotace, která prakticky jen velmi chudě a spíš odpudivě vylinkovala děj této knihy, tak žena, do které se hlavní hrdina zamiloval, byla opravdu zvláštní. Ale byla jiná tím osobitým tajemným způsobem, plná charisma a na mě působila tak, že potkat ji v normálním životě, posadím se vedle ní a také naslouchám, prohlížím si a nechávám odvát myšlenky jejím směrem, protože mě uklidňovala. 

"Pokud dokážu odsekat ty správné kusy, objeví se netvor jako květina na kamenném nábřeží. Jsem jediná, kdo to dokáže, protože jenom já rozumím jejich řeči a já jediná jim můžu dát srdce, které potřebují, aby začali nový život." 

Kniha rozhodně vyvolává emoce... ale je vidět, že autor se nesnažil psát o chudáčkovi, který se popálil. Ale o muži, který ačkoliv si myslel, že je zlomený, nebyl a dokázal bojovat za to, co si myslel, že je pro něj dobré. Dokázal hledat sám sebe. V tom jsem ho obdivovala, žádný superman, ale prostě muž, který má své zásady a neutápí se v sebelítosti. Nesnaží se vydolovat emoce, jen prostě vypráví svůj příběh a touží po tom, aby si z něj lidé něco vzali a poučili se z jeho chyb nebo v jeho příběhu našli něco, co by se pro ně stalo důležitým a šli si za tím. Líbí se mi ironie, se kterou se Netvor občas vytasí. Žije si takovým svým vlastním černým humorem. 

Samozřejmě, že popálený člověk může "sbalit holku", jenže obvykle jen její tělo do kufru. 

Samotná kniha mě občas dokázala i rozesmát. Některé ty chvíle, kdy tam byla Marianne, stály opravdu za to a buď mě udivily, rozesmály nebo dojaly - její příběhy byly dokonalé. I když je pravda, že ty náboženské čtenáře mohou trochu nudit, stále jsou velmi zajímavé. 

"Ano, možná je pravda, že hodně z nás neodvádí právě špičkové výkony," připustil Gregor, "ale máme také své světlé chvilky. Například vím, jaká je vaše největší vada."
"Jaká?"
"Myslíte si, že jste chytřejší než všichni ostatní." 

Byly chvíle, kdy mi vhrkly slzy do očí. Když autor psal o malé holčičce, se kterou maminka špatně zacházela. O smrti jiných, které sám sice nevnímal nebo neprožíval tolik, ale dokázal z nich čerpat. O lásce Franceska - ten příběh byl opravdu osobitý a moc mě zasáhl. I když hlavní hrdina není zrovna romantik, Marianne dokázala odvyprávět příběh za něj a já si ji díky těm vyprávěním oblíbila stejně jako sám hrdina. 

Zeptal jsem se, proč nemá padací most ani vodní příkop. Stavební úřad to nepovolil, vysvětlila. 

Všechno je takové pozvolné. Působí to příjemným dojmem, i když občas Netvor trochu zbytečně natahuje. Ale jen trošičku. Znám spousty jiných knih, které jsou plné vaty, takže mu sem tam nějaký zbytečně ukecaný kousek mileráda odpustím, protože to za to rozhodně stojí. 

I když nejde o postavu, ale spíš vjem, líbí se mi, jakým způsobem jsou v knize rozlišené rozhovory hada. Had sám je popsán tak, že jsem občas měla pocit, že si na něj mohu sáhnout. Autor dokáže prostě i prosté věci vytáhnout na úroveň, která je čtenáři obdivována a vnímána jako součást celého děje. 

Sepsal jsem po paměti příběhy, které mi vyprávěla o čtyřech svých přátelích z říše duchů - Dobrý kovotepec, Žena na útesu, Sklářova učednice a Sigurorův dar - a svázal je. První strna nesla titul Příběhy milenců, jak je vypráví Marianne Engelová. 

Některé části knihy byly opravdu brutální. Autor se nevyhýbal ničemu, popisy měl tak surové a ostré, jako by chtěl odkrajovat čtenářovu duši. Mistrný příběh s tajemstvím, které bylo skryto pod kůží, hluboko v srdci a mysli. S neuvěřitelnou silnou láskou, která dokázala i hory přenášet. 

Ty jsi můj, já jsem tvá; tím si můžeš být jistý. Jsi v mém srdci uzamčen, klíč byl zahozen; už tam musíš navždy zůstat.

Mohla bych o Netvorovi a jeho příběhu rozjímat stále a popisovat vám každé zákoutí, které se s knihou objevilo, ale to nemůžu a nechci. Pokud překonáte sami sebe a dostanete se v knize dál, mnohem dál než na samý konec, budete o něco bohatší. A to něco za to stojí. Dejte Netvorovi šanci, protože on by ji dal vám.

Knižní obálka: 
I když je taková obyčejná a nicneříkající, tak je to poslední pohled na Marianne, alespoň já to tak vidím. A proto se mi líbí. Ty originální nejsou až tak poetické právě tímto způsobem.