Úryvek z knihy Upírova fotografie


Upírova fotografie


Kevin Emerson




Anotace:
Co se stane, když vyfotografujete upíra? Emalii, tvrdohlavé holce s prapodivnou minulostí, se to podařilo. Úplnou náhodou vyfotila Olivera Nocturna a vůbec netušila, co tím všechno rozvíří. Oliver je totiž jiný než jeho krvežízniví upírští spolužáci, milující rodiče a jeho zákeřný starší bratr, který si nechává říkat Zlocius. Oliver je zkrátka o trochu víc člověkem než všichni ostatní. A to může být problém...
Upíři žijí mezi námi, mají svoje města, svoje školy a uzavřenou skrytou komunitu...

Tato kniha je ze série Oliver Nocturno a podle všeho jde o žánr sci-fi a fantasy, ale spíš to podle čtenářek spadá pod young adult. Poslední dobou se nad těmito knihami dá docela dobře odpočívat, takže to zkusím. Snad mě kniha zaujme, protože upíři jsou mým oblíbeným tématem a dočkáte se recenze. :o)  


Úryvek z knihy - Prolog

V centru všeho stála Brána.
Nikdy se neotevírala. Byla vystavěna a pak uzavřena. Někteří tvrdili, že zvukem jejího zavírání započal vesmír. Nikdo nevěděl, co je na druhé straně. Nikdo také nevěděl, co by se mohlo stát, kdyby se Brána otevřela. Nikdo si dokonce ani nebyl zcela jist, co Brána dělá, ale všichni se shodovali, že je velmi důležitou, možná tou nejdůležitější věcí ve vesmíru. Ale otázka, proč je důležitá, byla předmětem debaty stejně staré jako Brána sama.
Většina byla přesvědčena, že Brána není určena k tomu, aby se otevírala – že nejdůležitější ze všeho je udržet ji zavřenou. Byli přesvědčeni, že jejím otevřením by skončil vesmír, protože by se ony četné světy vyvrátily a zbortily by se jeden na druhý. Ti, kdo tomu věřili, byli většinou také těmi, kteří měli za to, že vesmír je snesitelný takový, jaký je. A měli to snadné. Protože se zdálo, že Brána je uzavřená jednou provždy. Jen málo z nich si dělalo starosti.
Ale další se ptali: proč potom vůbec stavět bránu? Proč ne jednoduše zeď? Copak brána není určena k tomu, aby se otevírala? Byli tudíž přesvědčeni, že tím nejdůležitějším ze všeho je Bránu otevřít. Že pokud by se otevřela, vesmír by konečně začal, a všechno to nespravedlivé utrpení by skončilo. Ti, kdo tomu věřili, byli obvykle rovněž těmi, kdo trpěli, ať už to bylo v moci bezohledných vládců, zaostalých společností nebo osudu.
Pracovali na tom usilovně. Mnohokrát se pokoušeli Bránu otevřít a nepodařilo se jim to, ale vykonat něco, co se zdálo nemožné, vyžadovalo spoustu učení, houževnatosti a bdělosti. Zkoumali tedy znamení a věštby, a čekali.
Dokud konečně nenadešel čas zkusit to znovu.
Poprvé za období delší, než mohl kdokoliv správně posoudit, k Bráně kdosi přistoupil. Přijel po jediné cestě. Prvním zvukem, který k Bráně pronikl, bylo skřípění dřevěných kol na rozdrceném sopečném skle. Kola černého dostavníku se zastavila. Z něj vystoupil vysoký muž v nažehleném obleku s jemným proužkem. Na krku měl motýlka a na hlavě měkký plstěný klobouk, a vypadal, jako by právě odešel z nějakého váženého bankovního ústavu. Jeho oči sice byly seschlé a staré, ale byly zasazeny do tváře mladého muže: rysy měl stejně čisté a hladké jako klobouk a oblek. Nebyla na něm rozhodně patrná únava a opotřebovanost, jež by se daly čekat po dlouhé cestě do Nexie, ústředního světa vesmíru, kde Brána stála.
Pán obhlížel její impozantní bronzovou podobu, jež jasně zářila na pozadí čisté černi a svitu hvězd. V Nexii nebyla atmosféra a těsné shluky galaxií, nov a planet tak jiskřily v temnotě jako skleněné ozdoby a visely jakoby téměř na dosah ruky. Nahoře je obtékaly prstence prachu a slunečních erupcí. Pryč do temnoty spirálovitě mizely červí díry.
Pán se zahleděl do dálky na obě strany Brány. Až k obzoru se táhly vlny krvavě rudé půdy.
Tu a tam vyčnívaly ze skály mramorové sloupy a věžičky z nefritu a ametystu, jako by půda zmrzla uprostřed pohybu. Kdysi, v dobách mnohem starších, než se kdokoliv dokázal rozpomenout, zde bývala civilizace. Někteří si mysleli, že právě tato civilizace vytvořila Bránu a pak skrze ni odešla. Našli se i tací, kteří těmto lidem dokonce říkali Architekti. Ti, kdo se pokoušeli otevřít Bránu, chtěli také položit Architektům několik otázek, za ideálních okolností na hrotu nějakého smrtícího nástroje.
Pán se obrátil ke dvěma herkám, které sem jeho dostavník dotáhly, a plácnutím je odehnal. Sledoval, jak odcházejí, s dostavníkem rachotícím za nimi, dokud zde nezavládlo pouze ticho, pak se otočil a zamířil k Bráně. Zastavil se v kruhu její zářivé aury a hluboce se poklonil; uctivě se při tom dotkl klobouku.
Uplynulo třicet let.
Pak Brána v pánově mysli promluvila: Proč přicházíš?
Pán se usmál. Chci tě otevřít, odpověděl v myšlenkách.
A kdo jsi ty, kdož přicházíš? otázala se Brána.
Jsem Illisius, odpověděl.
Aha, podotkla Brána.
Illisius odložil kufřík a se zkříženýma nohama se posadil na cestu.
Uplynulo dalších dvacet let.
Jsi trpělivý, na to, že jsi démon, poznamenala Brána.
Na někoho čekám, vysvětlil Illisius. Pak si ohrnul dokonale nažehlenou manžetu a podíval se na stříbrné hodinky. Sedm ciferníků na nich se otáčelo rozdílnou rychlostí. Bude tu už brzy.
Aha, ano, přisvědčila Brána. Ten mladý upírek.
Illisius přikývl.
Znovu nastalo ticho. Nahoře nad jeho hlavou vystřelila skrz trosky jednoho z prstenců Nexie červí díra, spojila je v planetku a vymrštila ji pryč. Poté následovalo bouchnutí, jak se jeden přetížený svět rozpůlil na dva.
Illisius dál čekal ve stínu Brány.