Ukázka z knihy Město kostí

Město z kostí 


Cassandra Clare



Anotace: 
Když se patnáctiletá Clary Frayová vydá do newyorského klubu Pandemonium, vůbec netuší, že se stane svědkyní vraždy a vstoupí tak do světa lovců stínů, bojovníků, kteří mají svět chránit před démony. A už z něj nevystoupí, protože její život se převrátí vzhůru nohama... Co je Clary vlastně zač? Kde se vzaly její schopnosti? A jsou pro ni spíš prokletím, nebo požehnáním? Zábavná, odvážná a neotřelá fantasy slibuje svým čtenářům strhující čtení, s nímž nebudou chtít přestat.

Nakladatelství: Knižní klub
Ze série: Nástroje smrti (1)

Moc mě zaujala pohádka, kterou Jace vyprávěl hlavní hrdince Clary. Myslím, že i vám se zalíbí, jakým způsobem Jace líčí krutost a nevinnost. Důvod k zamyšlení se v tomto případě určitě najde. Jelikož jsem v půlce knihy, věřím, že se brzy dočkáte recenze. :o) 

Recenze



Zahleděl se na své ruce. Už teď se podobaly Hodgeovým rukám pokrytým bílými jizvičkami, i když kůže byla ještě mladá a hladká. „Jestli jsi vážně unavená, mohl bych tě uspat," navrhl. „Povím ti pohádku."
Podívala se na něj. „To myslíš vážně?"
„Já vždycky mluvím vážně."
Zamyslela se, jestli už oba z únavy trochu neblázní. Jace ale nevy¬padal unaveně. Působil spíš trochu smutně. Položila skicák na noční stolek, lehla si na bok a schoulila se okolo polštáře. „Tak dobře."
„Zavři oči."
Poslechla ho. Pod víčky jí ještě chvíli zůstaly stopy po světle lampy, podobné vybuchujícím hvězdám.
„Byl jednou jeden chlapec," začal Jace.
Clary mu hned skočila do řeči. „Lovec stínů?"
„Samozřejmě." V jeho tónu zazněl hořký tón, hned ale zmizel. „Když bylo tomu chlapci šest let, dostal od svého otce sokola, které¬ho si měl vycvičit. Otec mu řekl, že sokoli jsou dravci a zabíjejí jiné ptáky, jsou to takoví nebeští lovci stínů.
Sokol neměl chlapce rád a chlapec neměl rád jeho. Bál se jeho osného zobáku a zdálo se mu, že ho sokol svýma jasnýma očima pořád pozoruje. Když se k němu přiblížil, poškrábal ho sokol zobá¬kem a drápy. Několik týdnů chlapci neustále krvácela zápěstí a ruce.
Nevěděl, že jeho otec vybral sokola, který žil víc než rok v divočině, takže se skoro nedal ochočit. Chlapec se ale snažil, protože mu otec řekl, aby sokola zkrotil, a on chtěl svého otce potěšit.
Trávil u sokola všechen svůj čas a bránil mu ve spánku tím, že na něj mluvil a dokonce mu hrál na klavír, protože unavený pták se prý dá lépe ochočit. Naučil se zacházet s veškerou výstro¬jí, s obutím, čepičkou, chvatovými pouty, řemínkem, kterým si vázal sokola k zápěstí. Měl sokolovi zavazovat oči, ale nedokázal se k tomu přinutit. Místo toho se vždy snažil sedět tak, aby ho sokol viděl, když se ho dotýkal a hladil ho po křídlech. Tím se v něm snažil vzbudit důvěru. Krmil ho z ruky a pták zpočátku potravu odmítal. Pak se ale začal živit tak hltavě, že zobákem chlapci rozdíral dlaň. Chlapec však byl rád, protože to byl pokrok a protože chtěl, aby si na něj pták zvykl, i za cenu toho, že bude pít jeho krev.
Postupně objevil, jak je sokol nádherný. Jeho štíhlá křídla byla stvořená pro rychlý let, byl to silný a mrštný, divoký, avšak přesto krotký pták. Když se spustil k zemi, letěl jako blesk. Když se sokol naučil kroužit a sedat mu na zápěstí, chlapec téměř křičel nadšením. Někdy mu pták vyskočil na rameno a vískal ho zobákem ve vlasech. Chlapec věděl, že ho sokol zbožňuje. Když si byl jistý, že je pták nejen ochočený, ale přímo dokonale ochočený, šel za otcem a ukázal mu, čeho dosáhl. Očekával, že na něj bude hrdý.
Otec však vzal nyní krotkého a důvěřivého ptáka do rukou a za¬kroutil mu krkem. ,Říkal jsem ti, že ho máš zkrotit,' řekl a hodil mrtvé tělo sokola na zem. ,Tys ho místo toho naučil, aby tě měl rád. Sokoli nemají být roztomilá zvířátka. Jsou to dravci, divocí a krutí. Tys toho ptáka neochočil, ale zlomil.'
Když pak otec odešel, chlapec se nad svým sokolem rozplakal a plakal až do té doby, než jeho otec poslal sluhu, aby tělo ptáka odnesl a pohřbil je. Chlapec pak už nikdy neplakal a nikdy neza¬pomněl, co se naučil, totiž že milovat znamená ničit a být milován znamená být ničen."
Clary, která až doteď ležela bez hnutí a sotva dýchala, se překulila na záda a otevřela oči. „To byla příšerná pohádka," řekla rozhořčeně.
Jace seděl s koleny přitaženými k bradě. „Vážně?" zeptal se za¬myšleně.
„Otec toho chlapečka byl hroznej. Vždyť je to příběh o týrání dětí. Mohla jsem tušit, že pohádky na dobrou noc vypadají u lovců stínů takhle. Že z nich pak má člověk děsivý noční můry -"
„Ze znamení taky můžeš mít noční můry," řekl Jace. „Pokud jsi na ně ještě moc malá." Hloubavě se na ni zadíval. Závěsy prosvítalo pozdně odpolední slunce a jeho tvář vypadala jako studie kontras¬tu. Šerosvit, pomyslela si. Umění světla a stínu. „Když se nad tím zamyslíš, je to dobrý příběh," řekl. „Otec se jen snažil, aby byl ten chlapec silnější. Nepoddajný."
„Ale člověk se přece musí naučit trochu ohnout," zívla Clary. Navzdory příběhu v ní Jaceův hlas vyvolal ospalost. „Jinak by se mohl zlomit."
„Ne, když je dost silný," řekl Jace pevně. Natáhl se k ní a ona ucítila, jak ji hřbetem ruky pohladil po tváři. Uvědomila si, že se jí zavírají oči. Měla pocit, jako by jí únava rozpustila kosti, jako by se měla roztéci a zmizet. Když usínala, slyšela v duchu ozvěnu Jaceových slov. Dal mi všechno, co jsem chtěl. Koně, zbraně, knihy, dokonce i loveckého sokola.
„Jaci," pokusila se říci, už ji však zachytila chapadla spánku a stáhla ji s sebou dolů, takže musela mlčet.