Úryvek z knihy Generál

Generál


Robert Muchamore




Přináším krásnou kapitolu, která nic zásadního o ději neprozradí. To se nebojte. Ale příjemně naladí a poukazuje na dva zajímavé hrdiny. Muchamore si s charakterem Kazakova opravdu vyhrál, je to jeden z mých oblíbených. A samozřejmě se v této kapitole objevuje James, hlavní hrdina, který není vůbec dokonalý. Je to zábavný průšvihář, kterého si prostě oblíbíte. :o) V této kapitole se jedná o akci, jak už napovídá anotace, na kterou se James chce dostat. Je zábavná, naláká na další čtivo a hlavně potěší. Já si tuto kapitolku oblíbila. Je vidět, že Muchamore má svůj vlastní styl psaní, který stojí za to si přečíst. :o) 

Las Vegas bere dech Po řadě náročných misí se James, jeho sestra Lauren a řada mladších agentů CHERUB těší na čtrnáctidenní cvičení v pouštním vojenském výcvikovém středisku. Čtyřicet britských agentů si má změřit síly s celým americkým praporem. Britský velitel má však eso v rukávu - rozhodne se propašovat do střediska deset agentů z CHERUB a rozehrát velkolepou bitvu, v níž pro vítězství udělají všechno. Agenti z CHERUB mají jednu obrovskou výhodu: dospělí nikdy nedostanou podezření, že je špehují děti.

Recenze zde


KAZAKOV

James byl v CHERUB už víc než čtyři roky, ale tohle bylo teprve podruhé, co se odvážil zajít do pátého patra hlavní budovy, kde bydlel personál. Chodba tam potřebovala vymalovat a koberec byl hodně unavený, ale převážně mladí a svobodní zaměstnanci CHERUB se zase vytáhli s vánoční výzdobou. Prostor před každým pokojem byl vyzdobený vánočními řetězy, blikajícími žárovičkami, dekoracemi zavěšenými u stropu a plastovými samolepkami sněhuláků.
Výjimku představoval pokoj číslo osmnáct na vzdáleném konci chodby, kde stěny byly úplně holé a přes zavřené dveře burácela hudba z Labutího jezera.
„Pane Kazakove!“ zařval James a bušil přitom do dveří. „Jste doma?“
Vzápětí si James uvědomil, že pan Kazakov musí být doma, pokud ovšem nemá ve zvyku odejít a nechat CD hrát na plné pecky. Zkusil kliku a nakoukl do vzdušné místnosti s bílými stěnami, balkónovými dveřmi a moderní dřevěnou podlahou.
„Pane Kazakove!“ houkl James znovu, když vešel do chodby. „Pane?“
Apartmány personálu byly větší než dětské pokoje ve vyšších patrech; měly oddělenou ložnici a obývací pokoj s dokonale vybaveným kuchyňským koutem.
James nakoukl do většího z pokojů a spatřil pana Kazakova rozvaleného v pohovce. Na podlaze stály dva drahé reproduktory a vyřvávaly hudbu nejslavnějšího baletu od Čajkovského, zatímco Kazakov fixou značky Berol dirigoval neviditelný orchestr.
„Héj!“ křikl James opět a přiblížil se ke Kazakovi, aby mu jemně poklepal na rameno.
Kazakov se polekaně ohlédl, vyskočil a předvedl neuvěřitelné salto vzad, přičemž stačil drapnout Jamese za krk. Než James dokázal zareagovat, Kazakov mu podrazil nohy a přidržel ho na podlaze vojenskou dýkou sovětské výroby, kterou mu přitiskl mezi oči. Rukojeť měla křivou a čepel se po dvaceti letech pravidelného broušení výrazně ztenčila.
„Zatraceně!“ vyhekl James. „Okamžitě mě pusťte!“
„Touhle dýkou jsem zabil tři Afgánce a probodl prsatou srbskou pašeračku!“ zavrčel Kazakov, zatímco Labutí jezero dosáhlo ohlušujícího finále. „Nesnáším, když mě někdo špehuje!“
„Ale já vás nechtěl zaskočit!“ řval James vykolejeně. „Klepal jsem, volal, ale ta děsná hudba hrála moc hlasitě!“
Kazakov se skulil z Jamese a zastrčil dýku do koženého pouzdra u opasku. Pak se statný Ukrajinec zvedl, urovnal si maskáčové kalhoty a triko bez rukávů, a až potom sáhl po dálkovém ovladači a cédéčko vypnul.
„Šťastný a veselý, pane Adamsi!“ zachechtal se Kazakov. „Měl byste trénovat rychlost a pohotovost. Máte reflexy jako důchodkyně.“
James jen něco zabručel a chytil se kuchyňské pracovní desky, aby se vytáhl na nohy. Kazakov byl nejméně desátý z instruktorů CHERUB, jenž mu o hlavu věčně otloukal jeho pomalé reflexy, ale ani speciální program na cvičení v rychlosti, který pro něho navrhla slečna Takada, mu nepřinesl viditelné zlepšení.
„Můj bratr byl pomalý,“ poznamenal Kazakov a ukázal na poličku s vystavenými fotografiemi. „A stálo ho to život.“
James se zadíval na Kazakovovy černobílé snímky. Měl na nich uniformu ruské armády a stál po boku stejně oblečeného vojáka s výrazně shodnými rysy. Ani jednomu z nich nemohlo být přes dvacet let.
„Taliban trefil helikoptéru přesně v tom okamžiku, kdy jsme vyskakovali,“ objasnil Kazakov. „Já to stihl, ale můj bratr se o půl vteřiny opozdil a shořel při explozi palivové nádrže.“
„To je mi líto,“ vykoktal James, ale to už se díval na sousední fotografii. Byla retušovaná zářivými barvami, jak bývalo zvykem ve starém Sovětském svazu, a zobrazovala mírně staršího Kazaková v uniformě s řádkou vyznamenání, hubenou ženu v baletní sukýnce a střevíčkách a zhruba tří až čtyřletého chlapečka v trochu divném námořnickém oblečku.
„Tohle byla vaše manželka?“ užasl James. „Je absolutně nádherná!“
Kazakov svraštil obočí a pak natáhl ruku a položil fotografii lícem dolů, aby se na ni nemohl James dívat.
„Vojákovo manželství je vždycky složitá věc,“ řekl hořce, „Znovu se vdala. Rodiče jsou po smrti, můj bratr je po smrti. Synovi je čtyřiadvacet a – pokud vím – je naživu. Nemám ale potuchy, kde žije a jak vypadá.“
Kazakov se rozrušeně odmlčel a James se zatím snažil vykoumat vhodnou odpověď.
„Jsi moc slušný kluk, Jamesi,“ vyhrkl náhle Kazakov. „Jestli chceš, můžeš s námi odletět do té Ameriky.“
James se usmál. „Jak víte, o co jsem vás chtěl požádat?“
„Mladý mužský je stejný jako obyčejný kocour,“ zazubil se Kazakov nešťastně. „Chce jídlo a sex a zábavu. Jídlo, které vaří ve zdejší kuchyni, je lepší než moje zásoby a upřímně doufám, že tady nehledáš sex. Nu, a jediná zábava, kterou ti můžu nabídnout, je místo v mém rudém týmu. Mám tedy pravdu?“
„Jasně že jo!“ rozzářil se James.
„S těmi blond vlasy a modrýma očima jsi nesmírně podobný mému bratrovi,“ svěřil se Kazakov dojatě. „Chceš se podívat, kam vlastně pojedeme?“
James by se nejradši vrátil ke svým přátelům, ale mrzelo ho obvinění ze sobectví, a navíc věděl, že neuškodí zůstat u výcvikového instruktora zapsaný příznivě.
„Tady vidíš tábor,“ zavedl Kazakov Jamese ke kuchyňské pracovní desce pokryté poznámkami, lístky a samolepkami se vzkazy. Nejvíc místa zabírala koláž ze satelitních snímků vytištěných na počítačové tiskárně a slepených z rubu izolepou k sobě.
Jamese pohled na základnu šokoval. Obrovský dojem na něho udělal i výcvikový prostor SAS, jenž se nacházel několik kilometrů od kampusu, ale na metr dlouhé Kazakovově mapě Fort Reagan by zabral sotva velikost poštovní známky.
„Čtvrt milionu akrů nevadské pouště,“ upřesnil Kazakov shovívavě.
James si prohlížel obrysy desítek činžáků, okolo tisícovky domů, nákupní centra a náměstí. Celý ten komplex budov byl zarámovaný zlatou pouští. V některých částech se táhly široké bulváry jako v amerických městech a předměstích, jinde kličkovaly úzké uličky pro pěší a stály domy s vnitřním nádvořím, typické spíš pro architekturu Středního východu, či nekonečné řady brlohů, jež měly představovat styl bydlení chudiny třetího světa.
Ve vzdáleném koutě Fort Reaganu stála vojenská kasárna s desítkami stanů i normálních budov, regulérní přistávací a startovací dráha pro letouny a rozlehlé parkoviště plné zelených vozidel všech typů, Hummery počínaje a bojovými tanky Abrams konče.
James si všiml stavebních strojů a pomůcek a množství čerstvě vysázených stromů. „Zdá se, že všechno je úplně nové,“ poznamenal.
Kazakov přikývl. „Otevřeli to loni. Náklady dělaly šest celých, tři desetiny miliardy dolarů. Je to druhé největší vojenské výcvikové zařízení na světě, které má americké vojáky seznámit s tím, co mohou čekat od válečného stavu v obydlených oblastech.
Při každém cvičení se zapojí dva tisíce vojáků a deset tisíc civilistů – převážně studentů a nezaměstnaných, které tam dopraví autobusy a platí jim osmdesát dolarů za den. Cvičení obvykle trvá deset dní až tři týdny a většinou vyjde tak na sto milionů dolarů.“
„A my tedy hrajeme ty zlý?“
„Přesně tak,“ potvrdil Kazakov. „Proběhlo už několik cvičení, kdy role nepřátel sehráli vojáci a příslušníci speciálních jednotek. Co ale potřebují ve skutečnosti, to jsou lidé mimo kruhy americké armády, kteří během cvičení mohou pro standardní bojové taktiky znamenat nejedno překvapení. Teď jde o první cvičení, kterého se spolu s Američany zúčastní i Britové, a když přišla na přetřes otázka velitele týmu rudých, vhodili do ringu moje jméno.“
„Tohle je golfový hřiště?“ vyjekl James užasle a poklepal na nejzelenější výseč satelitního snímku.
„No samozřejmě,“ zazubil se Kazakov. „V centru Bagdádu a Mogadišu jich sice moc nenajdeš, ale vážení generálové si tu a tam prostě musí vydechnout u osmnácti jamek.“
James vycítil z Kazakovova hlasu jízlivost a rozesmál se. „Vy nejste velký fanda Američanů, co?“
„Jsou to primitivní grázlové!“ vypěnil Kazakov. „Vycvičili Taliban, který mi zabil bratra, a dodali střely, které zlikvidovaly náš vrtulník. Já a kopilot jsme stačili vyskočit. Šestnáct dalších, včetně celé mé čety, se usmažilo.“
James to nechápal. „Ale já myslel, že Talibanci jsou ti maníci s fousama, proti kterým Američani bojují!“
„To platilo v roce 2007,“ souhlasil Kazakov. „Ale v osmdesátých letech CIA cvičila Taliban a zásobovala ho zbraněmi, aby bojoval proti Sovětskému svazu. A stejné to bylo i se Saddámem Husajnem: Amerika mu dodala všechny zbraně, s kterými napadl Irán. Americká technologie se zasloužila o Saddámovy chemické zbraně, s kterými vraždil Kurdy.“
James se rozpačitě zazubil. „Politici jsou jako houf pětiletých smradů. Znáte to: jeden den jsou nejlepší kámoši a o pět minut později se válejí v ringu a navzájem se rvou na kusy.“
„Dobré přirovnání,“ kývl Kazakov. „Vypracoval jsem strategii; deset agentů CHERUB, třicet příslušníků speciálních jednotek a sto sympatizantů mezi civilním obyvatelstvem. Mám v plánu dostat všechny ty americké generály do osmačtyřiceti hodin na kolena, aby žadonili o možnost se vzdát.“
Jamese Kazakovova vášnivá důraznost udivila. „Ale vždyť jde jen o cvičení,“ připomněl. „A Američani jsou naši spojenci.“
„Na to kašlu!“ praštil Kazakov rázně do kuchyňského pultu. „Dám těm nafrněným Amerikánům i s jejich vojenskými akademiemi a hrami na válku lekci, jak vypadá pořádná bitva. Nakonec zalezou do kanálů, uvidíš.“
Jamese Kazakovův postoj maličko zneklidnil. Na bezva dovolenou v Las Vegas s následným zábavným cvičením, o které mluvila Lauren, to tedy nevypadalo.
„A kdy se letí?“ zajímal se James.
„Na Nový rok,“ odpověděl Kazakov. „Během dne ti pošlu materiály i s časovým rozvrhem.“
„No,“ podíval se James na hodinky a začal couvat ke dveřím. „Teď mám s partou sraz v jídelně na snídani. Užijte si Vánoce; asi se uvidíme dole u vánočního oběda.“
„Možná,“ pravil Kazakov zlověstně. „Ale na Vánoce si extra nepotrpím a pořád mě čeká spousta plánování.“