Ukázka z knihy Cesta pustinou

Cesta pustinou


Emmy Laybourne



Musela jsem přidat tuhle vtipnou a při pohledu na malého vypravěče Maxe i trochu děsivou ukázku z této knihy, kterou právě čtu. Po přečtení druhého dílu jsem se hned pustila do třetího a znovu se setkávám s partou přeživších, kteří ze všech sil bojují za svou novou rodinu. V tomto úryvku Max líčí jeden svůj zážitek... Všechna jeho vyprávění jsou takováhle, takže se s ním čtenář rozhodně nenudí a patří k nejzajímavějším vypravěčům knihy. Není tedy divu, že jsem si Maxe moc oblíbila. :o) 

Anotace: 
Děti, jež přežily katastrofu v Monumentu, se konečně dostaly do bezpečí a žijí nyní v uprchlickém táboře v Kanadě. Bratři Dean a Alex pomalu a zdráhavě začínají věřit, že je po všem. Pak se ale dozvědí, že jejich ztracená kamarádka Josie žije.
Josie prožívá nejhorší okamžiky svého života, odtržená od přátel a uvězněná ve střeženém táboře plném krvežíznivých divochů, brutality a každodenního násilí. V důsledku prožitých hrůz ztratila veškerou naději na záchranu.
Astrid děsí až přílišný zájem vlády o její ještě nenarozené dítě a spolu s Deanem, Alexem a Nikem se vydávají na cestu v zoufalé snaze najít Nikovu lásku Josii.
Emmy Laybourne přináší dech beroucí akční závěrečný díl postapokalyptické trilogie Monument 14.

„Deane,“ řekl Max a postrčil přede mě kus papíru. „Mohl bys pro mě shrnout příběh?“
„Jak to myslíš, shrnout?“
„No,“ začal Max. „Já jsem jednou poprosil mámu, aby mi napsala dopis pro strejdu Macka, který byl v base za krádeže autobaterií. Chtěl jsem mu napsat o tom, jak jsem seděl v autě před Smaragdem, čekal jsem na tátu, který tam měl vyřizování, a já nesměl dovnitř kvůli všem těm tangám.
Tak jsem tam seděl, dělal si úkol do školy, když tam zastavilo policejní auto. Bylo potichu.
A já viděl, jak z něj vystoupil policajt, došel k autu, který bylo na úplně opačným konci parkoviště, a šel vážně pomalu a najednou otevřel dveře a z něj vypadla na zem paní, máma, kterou jsem znal. Byla to máma mýho bývalýho nejlepšího kamaráda Channinga a neměla na sobě žádný kalhoty!“
Sahalia se nahlas rozesmála a pak zabořila tvář do Alexova ramene.
Max pokračoval.
„Vyšlo najevo, že Channingova máma dělala bokem tance na klíně. A to bylo protizákonný! Takže ji ten polda zatkl a posadil do auta a toho chlapa, na kterým tam seděla, taky.“
„No panečku,“ vydechla paní McKinleyová.
„Co je tanec na klíně?“ zeptal se Henry.
„Maxi, zlatíčko, nejsem si jistá, jestli by tohle měly slyšet malé děti,“ pověděla mu paní McKinleyová.
Chtěl jsem jí říct, že Maxovy příběhy jsou vždycky takové, on ale zvedl ruku, mávl a pokračoval.
„Takže jsem chtěl o tom všem říct, o tom, co jsem viděl, strejdovi Mackovi, protože on se s Channingovou mámou taky scházel, a to hodně, a někdy jí kupoval věci jako dětské plenky a další věci, když jí došly. Tak jsem celý ten příběh řekl mojí mámě a ona to měla napsat, ale na ten papír napsala jenom jednu větu. A já jsem se jí zeptal: ‚Mami, proč jsi to nenapsala všechno?‘ A ona řekla: ‚Napsala, miláčku, jen jsem to shrnula.‘“
„Co tam napsala? Tvoje máma?“ zeptal se Henry.
„Napsala jenom: ‚Natalia Fioreová byla zatčena za prostituci.‘“