Úryvek o čtecích zvycích. :)

Jak jsem sebrala odvahu



Barbora Šťastná



Anotace:
Kniha o tom, že odvaha a strach se nevylučují. Tahle kniha není návod, jak se přestat bát. Já se například bojím spousty věcí. Bojím se otevírat dopisy s modrým pruhem, bojím se pavouků, zubaře, předjíždění na okresce, bojím se, že v práci přijdou na to, že ve skutečnosti nic neumím. Přišla jsem ale na to, že i když se strachu nezbavím, nemusím ho za všech okolností poslouchat. I se strachem můžu sebrat odvahu a dělat věci, které bych od sebe nečekala. 

***

Celých 38 procent čtenářů prý dočte úplně každou knihu, i když jim připadá nudná.

Já k nim sice nepatřím, ale pravda je, že odložit knihu dokážu jen s velkými výčitkami svědomí. Obvykle to vypadá tak, že se čím dál pomaleji prokousávám stránkami. Pak nechám knížku pár dní ležet vedle postele. Potom začnu číst něco jiného, ovšem s předsevzetím, že k rozečtené knize se později vrátím. No... a už nevrátím. 

Je mi to vůči té knize ale takové hloupé. Možná proto, že lituji čas a energii, které jsem do ní investovala. Možná mi připadá, že jsem se měla víc snažit. A taky nemám ráda ten pocit nedokončenosti. Jako bych někde na věčnosti měla za každou nedočtenou knihu nějaký vroubek. Nastane-li někdy nějaký den zúčtování, přijde si to se mnou vyříkat třeba Pán prstenů (vzdala jsem to na začátku Návratu krále), Doktor Živago nebo Dostojevského Běsi.


Za poslední rok jsem nedočetla:

Život Keithe Richardse. Těšila jsem se na historky ze zákulisí koncertů Rolling Stones, ale nedokázala jsem se prokousat přes prvních pár desítek stránek jeho nudného dětství v Dartfordu a nekonečné výčty deset od hudebníků, o kterých jsem nikdy neslyšela.

50 odstínů temnoty. První díl - 50 odstínů šedi - jsem přelouskala ze zvědavosti za jediný víkend. Ale u pokračování jsem si asi na straně padesát uvědomila, že další líčení superkrásného Christiana Greye a Anastasiiných podlamujících se kolenou už asi nepřekousnu.

Hledání ztraceného času. Což by bylo celkem pochopitelné. Ale musím přiznat, že na rozdíl od 50 odstínů jsem nedočetla ani první díl.

Kvítek karmínový a bílý od Michela Fabera. Ta kniha byla krásná, ale doplatila na to, že byla tak strašně tlustá. Nevešla se mi do žádné tašky, abych si ji mohla číst v tramvaji cestou do práce.


Knihou, kterou čtenáři úplně nejčastěji odloží nedočtenou, je prý Hlava 22. Následuje Pán prstenů (no vida!) a Joyceův Oddyseus. A celých 28 procent lidí se drží pravidla, že knihu smíte opustit po přečtení tolika stránek, kolik je 100 minus váš věk. Nevím přesně proč. Znamená to, že mladší by se měli víc snažit? Nebo že starší už nemají tolik času, aby ho mohli věnovat nudným knihám?