Úryvek z knihy Pravda

Pravda

Robert Muchamore


Drobní zločinci dokážou v místním měřítku škodit stejně jako mezinárodní mafie. Kšeftař a podvodník bez skrupulí si ve svém rajonu připadá jako král. Je neprůstřelný, neohrožuje ho ani konkurence, ani úplatná policie. A má rád svou rodinu, především svoje děti. Chová se vlídně k jejich kamarádům. Vlídně – jako král k poddaným. James Adams dostane v podstatě stejný úkol jako vždy: spřátelit se s dětmi a rodinou cílové osoby a získat o ní informace, které se policii sehnat nedaří. Měla to být vlastně odpočinková mise s nejnižším stupněm důležitosti. Postupně se zvrtla ve vyšetřování odporného zločinu... Agenti CHERUB jsou ve věku deset až sedmnáct let. Žijí ve skutečném světě. Podklouznou pod radary dospělých a získávají informace, jež zločince a teroristy posílají do vězení.

Recenze zde

SRPEN 2004

Ty dvě třináctileté dívky měly nylonové kraťasy, trička bez rukávů a sandálky. Jane se opírala o betonovou stěnu činžáku, ve kterém bydlela, a odloupávala si pramínky vlasů ze zpoceného obličeje. Hannah se rozvalovala na vydlážděných schodech jenom pár metrů před ní. „Teda, fakt,“ zahučela Jane.
Poznámka nedávala smysl, ale Hannah jí rozuměla. Letní prázdniny byly v polovině a vrcholil zatím nejžhavější den roku. Obě nejlepší kamarádky neměly ani měďák a štvalo je vedro i společnost té druhé.
„Potím se už akorát při pohledu na ně,“ vrčela Hannah a zírala na partu sotva desetiletých kluků, kteří kopali do míče na asfaltovém plácku vzdáleném jen asi dvacet metrů od děvčat.
„Dřív jsme takhle taky pořád lítaly,“ připomněla Jane. „Teda, ne za míčem. Ale na kole a tak.“
Hannah v myšlenkách sklouzla do minulosti, a dokonce se usmála. „Jo, grand prix na barbíních kolech,“ kývla, když si vybavila samu sebe na malém růžovém kolečku, jehož bílé paprsky se slévaly na šmouhu, jak drandila přes mezery mezi dlažebními kostkami. Na zahradní židličce před domem sedávala Janeina babička a hlídala je.
„Obě jsme musely všechno mít kompletně stejný,“ přisvědčila Jane a několikrát rychle nakrčila palce u nohou, takže sandál jí na chodidle zapleskal.
Jejich vzpomínání drsné přerušil míč. Otřel se Hannah o vlasy a udeřil do zdi za jejími zády, přičemž Jane minul jen o pár centimetrů.
„Ježííííííš,“ zalapala Hannah po dechu.
Vrhla se vpřed a celým tělem se ovinula kolem míče, jenž skákal po schodech dolů kolem ní. K patě schodiště přiběhl chlapec. Bylo mu devět a tričko Chelsea měl uvázané kolem pasu, takže při každém nádechu mu na hubeném hrudníku vystoupily řádky žeber.
„Hoď!“ křikl kluk udýchaně a zvedl ruce, aby míč chytil.
„Málem jsi mě trefil do obličeje!“ zavřískla Jane rozzuřeně. „Tak by ses aspoň mohl omluvit!“
„My fakt nechtěli.“
Mezitím se k nim stáhli i ostatní chlapci, otrávení z pauzy ve hře. Hannah uznala, že míč přiletěl náhodou, a užuž ho chtěla vrátit, jenže pak si jeden z kluků na ni otevřel hubu. Z fotbalistů byl největší, desetiletý zrzek s ježkem na hlavě.
„Makej, ty krávo tlustá, je to náš míč!“
Hannah pevně sevřela míč v dlaních a protáhla se mezi dvěma zpocenými těly, aby se dostala až k zrzkovi. „Troufneš  si to zopakovat, Zrzoune?“
Hannah byla o tři roky starší než chlapec, takže byla vyšší i těžší. Zrzoun se nevzmohl na nic udatnějšího, než že zíral na tenisky značky Nike, ačkoliv jeho kamarádi čekali, že se vytasí s něčím fakt chytrým.
„Ty nemáš jazyk?“ dorážela na něho Hannah, jíž se zalíbilo, jak se Zrzoun nejistě kroutí.
„Chci akorát náš míč,“ hlesl prosebně.
„Tak si pro něj utíkej!“
Hannah míč pustila, ale než stačil dopadnout na zem, silně do něj kopla. V teniskách by to byla pohoda, ale jak míč odlétal k fotbalové brance na opačné straně plácku, těsně za ním se vznesl i dívčin sandálek.
Zrzoun bleskově ucouvl a zachytil sandálek v letu. Rázem si začal užívat svou novou moc; s úšklebkem si střevíc přidržel u nosu a začichal.
„Smrděj ti nohy, kámoško. Co se umejt?“
Hannah hrábla po sandálku, zatímco malí fotbalisté kolem nich se pochechtávali. Zrzoun dívce mrštně uhnul a spodním hodem poslal sandál jednomu z kamarádů. Hannah se vrhla ke svému novému trýzniteli, a přitom se jí do bosého chodidla zarýval štěrk. Připadala si jako absolutní magor, protože jak jinak by ji mohla doběhnout parta těch protivných mrňousů?
„Naval tu botu, jinak tě seřežu jak hada!“ hrozila.
Sandál opět putoval do jiných rukou a do vřavy se vmísila i Jane, aby pomohla kamarádce. „Vraťte to!“ běsnila.
Čím byly dívky rozzuřenější, tím víc se kluci chechtali. Mezitím se rozprchli a chystali se hrát se střevícem přehazovanou, když si Jane všimla, že výraz v dětských tvářích se nečekaně změnil.
I Hannah vycítila, že něco není v pořádku. Prudce se otočila a koutkem oka zahlédla rychle letící předmět jen o vteřinku dřív, než udeřil do země. Přistál na schodišti přesně na stejném místě, kde ještě před minutou seděla.
Hannah zkameněla úlekem. Kovové zábradlí bylo náhle prohnuté. Než jí zase začal fungovat mozek, vyděšení malí fotbalisté nechali sandálek ležet a prchali do všech stran. Pak se jí pohled samovolně zaostřil na ošlapanou podrážku klučicí tenisky. Zadek v džínách trčel ze zohýbaného kovu a prachu. Hannah se žíly zahltily adrenalinem, protože konečně to znetvořené tělo poznala, a začala vřískat.
„Wille… ne, prokristapána…“
Určitě byl mrtvý, i když to nemohla být pravda. Schovala si obličej do dlaní a křičela tak hlasitě, až jí mandle bolestně poskakovaly v krku. Zkoušela si namluvit, že to všechno je obyčejný sen. Takové věci se ve skutečném životě přece nestávají. Za minutku se probudí a všechno bude zase jako dřív…