Úryvek z Nocte

Nocte 


Courtney Cole



Anotace:
Jmenuju se Calla Priceová. Je mi osmnáct a je mě jen půl. Moje druhá polovina – moje dvojče, můj bratr Finn – je blázen. Miluju ho. Víc než život, víc než cokoli. A i když se děsím toho, že mě stáhne s sebou dolů, jsem jediná, kdo ho může zachránit. Dělám, co můžu, abych si udržela zdravý rozum, ale topím se v tom čím dál víc. Takže se chytám stébla. Dare DuBray. Je můj zachránce a můj antikrist. V jeho náruči se cítím v bezpečí. Ale taky se v ní bojím, že nevím, kam patřím. Bojím se, že jsem ztracená. Uzdraví mě, zlomí mě, bude mě milovat i nenávidět. Má moc mě zničit. Možná je to v pořádku. Protože to vypadá, že Finna zachránit nedokážu, a nemůžu milovat Darea, aniž bych všem ublížila. Proč? To kvůli tomu tajemství. Tajemství, které se tak moc snažím rozlousknout, že jsem vůbec nečekala, že to přijde. Taky vás to překvapí.



***


Dívám se nahoru na oblohu, na její azurovou modř a na bílé obláčky, které spolu skotačí, vrážejí do sebe a rozprostírají se ve vzduchu. Přemýšlím, jestli tam nahoře mezi nimi je nebe a jestli nebe vůbec existuje. Hloubám nad tím samozřejmě kvůli mámě. Protože je neustálé přítomná na pozadí mojí mysli. A protože Finn z téhle otevřené rány dnes ráno strhnul náplast.

„Možná je nebe jiná dimenze,“ zauvažuju nahlas. „Možná ti, kdo jsou v nebi, existují tady a teď, pohybují se mezi námi a mluví, a my je jenom nevidíme. A možná nevidí ani oni nás.“

Finn si lehne, složí si ruce za hlavu a zavře oči. „Já myslím, že nás vidí.“

„Takže ty si myslíš, že nebe určitě existuje?“ zeptám se ho pochybovačně. „Jak si můžeš být tak jistý?“

„Jistý si být nemůžu,“ odpoví, „ale věřím tomu. Máma tomu taky věřila.“

To zaujme moji pozornost a já se na něj upřeně zadívám. „A to víš jak?“

Můj dychtivý tón s ním vůbec nehne. „Jednou mi to řekla. Víš, jak milovala ty knížky Slepičí polévka pro duši. Pamatuješ si je?“

Jasně že si je pamatuju. „Loni mi dala k Vánocům Slepičí polévku pro duši teenagera.“ Přála jsem si dostat dárkovou kartu iTunes.

Finn se zašklebí, aniž by otevřel oči. „No, a ona dala do foyer Slepičí polévku pro truchlící duši. Jednou jsem se nudil, tak jsem ji začal číst. A ona mě při tom přistihla.“ 

Zahihňám se, když si představím, jak nadšená z toho musela být... při pomyšlení, že konečně ovlivnila Finnův čtenářský vkus. Ty příšerné knížky opravdu milovala.

„Jeden z těch příběhů byl o posmrtném životě. Tak trochu. Ten měla nejradši.“ Finn se odmlčí a já čekám. A čekám.

„A?“ pobídnu ho. Otevře jedno oko.

„A? Aha, chceš slyšet ten příběh?“

Obrátím oči v sloup. „Co myslíš.“

„Dobře.“ Finna to očividně nebaví, ale vyhoví mi. „Byla nebyla jednou jedna kolonie vodních červů. Byla to uzavřená kolonie, jedna rodina. Kam šel jeden, tam šli všichni. Ale vždycky jednou za čas se jeden z nich zatoulal, vylezl na list leknínu a už se nikdy nevrátil. To byla pro rodinu vodních červů obrovská záhada. Nemohli přijít na to, co se to s jejich příbuznými děje, proč takhle mizí. Často o tom mluvili, dělalo jim to starosti, ale nikdy na to nepřišli.“

Finn teď otevře oči a zadívá se na moře, za mě, za vlny, k obzoru. Upře svůj pohled k červenému majáku v dálce, k pelikánům, kteří si u něj loví oběd, a k vlnám tříštícím se o skály pod ním.

„No, a jednou zase jeden vodní červ vylezl na leknín, přitahovaný neviditelnou silou, kterou měl v sobě, silou, které nerozuměl a kterou neovládal. A jak tam tak seděl na sluníčku, proměnil se v nádhernou vážku. Shodil svoji červí kůži a roztáhl duhová křídla, která se blyštěla ve sluneční záři. Křídla tak veliká a silná, že mohl létat a dělat salta ve vzduchu. Červ proměněný ve vážku byl nadšený ze svého nového těla a pomyslel si: ,Musím se vrátit a povědět o tom ostatním. Potřebují vědět, že se s nimi stane tohle, aby se nebáli.‘ A tak se pustil dolů a letěl přímo do vody. Ale naneštěstí se nedokázal potopit pod hladinu, kde plavali vodní červi. Ve své nové vážčí podobě nemohl nijak komunikovat se svou rodinou. Byl ale šťastný, protože věděl, že jednou se všichni členové jeho rodiny promění taky a budou zase všichni spolu.“

Finn se odmlčí a podívá se na mě. „A takhle je to s nebem. Lidé umírají, ocitnou se v jiném světě, v lepším světě, ale nemohou s námi dál komunikovat, protože se proměnila jejich podoba. Ale to neznamená, že nejsou stejně skuteční jako my. Nebo že to jednou nezjistíme sami.“

Mám sevřené hrdlo, a tak si odkašlu. „A máma tomuhle věřila?“

Finn přikývne. „Jo. Řekla mi to.“

Ten příběh je krásný a mně se z něj chce brečet, ale taky mám tak trochu vztek na Finna, protože s mámou sdílel ten okamžik a já ne. Ale tuhle iracionální myšlenku odvrhnu pryč. Stačí, že o tom vím teď.

Chvíli se jen tak mlčky vznášíme na hladině a já prsty čeřím vodu.

Uběhne nejmíň hodina, než Finn zase promluví. „Musíme někdy zajet na ten hřbitov.“

Přikývnu. „Dobře.“

Finn zvedne obočí. „Dobře?“

Znova přikývnu. „Jo. Někdy brzy.“

Usměje se nefalšovaným úsměvem a pak se necháme další hodinu náhodně unášet vlnami.


Žádné komentáře:

Okomentovat


Copyright © SVĚT MEZI ŘÁDKY | Šablona: Lucy Lillianne. Optimalizováno pro Firefox.