Recenze: NOCTE (Courtney Cole)

NOCTE A JEJÍ NEUVĚŘITELNÝ PŘÍBĚH


Nic není tak děsivé, jako když se lidská mysl propadá do šílenství.
- Calla Priceová

Tajemství. Má je každý.
- Dare DuBray




Anotace: 
Jmenuju se Calla Priceová. Je mi osmnáct a je mě jen půl. Moje druhá polovina – moje dvojče, můj bratr Finn – je blázen. Miluju ho. Víc než život, víc než cokoli. A i když se děsím toho, že mě stáhne s sebou dolů, jsem jediná, kdo ho může zachránit. Dělám, co můžu, abych si udržela zdravý rozum, ale topím se v tom čím dál víc. Takže se chytám stébla. Dare DuBray. Je můj zachránce a můj antikrist. V jeho náruči se cítím v bezpečí. Ale taky se v ní bojím, že nevím, kam patřím. Bojím se, že jsem ztracená. Uzdraví mě, zlomí mě, bude mě milovat i nenávidět. Má moc mě zničit. Možná je to v pořádku. Protože to vypadá, že Finna zachránit nedokážu, a nemůžu milovat Darea, aniž bych všem ublížila. Proč? To kvůli tomu tajemství. Tajemství, které se tak moc snažím rozlousknout, že jsem vůbec nečekala, že to přijde. Taky vás to překvapí. 

Nakladatelství: CooBoo
Žánr: Pro děti a mládež, Dívčí romány
Rok vydání: 2015
Vydání originálu: 2014


Právě jsem dočetla Nocte. A je to poprvé od doby, co píši recenze, že netuším, co napsat. Obvykle si dělám poznámky při čtení a zhruba vím, co recenze bude obsahovat a co se v ní objeví. Ale tady... 

Nechci opakovat anotaci. Musím uznat, že mi přijde i složité napsat ji na tuto knihu tak, aby čtenář opravdu zůstal překvapený. Podařilo se, já do posledních chvil nic netušila a když se tak stalo, nechápala jsem. Nevěřila jsem. 

Když jsem se začetla, byla jsem si jistá, že mě čeká další průměrná kniha, která si myslí, že je něco víc.  Někdy byla čtivá, jindy mě nudila a bylo těžké se přehoupnout. Spousty věcí jsem nechápala. Dělala jsem mylné závěry a viděla jen jedním směrem, než mi autorka v závěru otevřela oči. 

Vím, že to tak budete vnímat taky. Četly jsme to s Wish současně a naše postřehy, otázky i nechápavost byly podobné. Dočetla jsem to jako první a to, co jsem zjistila, mi vyrazilo dech. 

A slzy z očí. Spousty slz, ačkoliv jsem nečekala, že tuto knihu obrečím. Myslela jsem, že budu protáčet oči nad tím, jaký měla autorka unikátní nápad a povídat něco o kýči a vtipných komentářích na databáziknih u této knihy. Ale oni všichni měli pravdu a já se pletla. 

Přiznávám, že tohle není obvyklá recenze, ale spíš mé přiznání a omluva této knize, protože upřímně... Já vůbec netuším, co mám napsat! Já jsem tak ohromena, že nevím, jak příběh pojmout. Ale něco málo zkusím, abych Vás naladila i na zbytek knihy a ne jen na famózní konec, který by zasloužil svůj vlastní ohňostroj. 

Předmluva je opravdu tajemná, krásná a navnadí. V anotaci se mluví o temném příběhu, ale já ho neviděla, dokud mi autorka nesejmula růžové brýle. 

Do té doby byl příběh trochu nudný, obyčejný, až na Finnovy pohledy. Je to příběh plný romantiky a lásky, neutuchající a silné. Silnější, než realita. 

Hlavní hrdinka Calla... Žije v pohřebním ústavu a bere to jako běžnou věc, i když pro všechny ostatní je to podivné a morbidní, když spí pod jednou střechou s nebožtíky. 

Jsem v temném pohřebním ústavu sama se dvěma mrtvými těly dole v tátově balzamovací místnosti. Normálně bych si z toho nic moc nedělala. Když je váš otec majitelem pohřební služby, zvyknete si spát pod jednou střechou s mrtvými.


Finn... 

Můj bratr je útlý a šlachovitý, pískové prstýnky jeho vlasů tvoří neupravenou svatozář.Oči má bleděmodré, úsměv široký a zářivý. Je krásný takovým uměleckým způsobem.Jako umělec, který je tak vášnivě zaujatý svým dílem, že se zapomene najíst… a protožezapomíná jíst, je drobný a šlachovitý, samé kosti a klouby. Finn je ale pohledný, je sladký a svérázný.


Dare...

Je svalnatý, vysoký a oblečený v otrhaném černém triku s oranžovým nápisem Ironie tinic neříká. Ve tmavých džínech má černý kožený opasek a na prostředníčku nosí stříbrnýprsten. Tmavé vlasy mu padají do obličeje a ruka s dlouhými prsty je netrpělivě odhrne zpátky, zatímco jeho oči jsou celou dobu upřené na mě. Má silné, mužné čelisti se sotva patrným náznakem strniště.

Už sotva v polovině knihy jsem trpěla sžíravou touhou otočit na poslední stránku a přečíst si konec tak, jak to dělají jen ďábelští čtenáři. Všechny ty náznaky ohledně tajemného Darea a poznatky, které autorka dodávala o Finnovi, k tomu nehorázně nutily, ale odolala jsem. A stálo to za to! 

Věnuje mi povadlý úsměv. „Věděla jsi, že královna Viktorie milovala Alberta tak moc, že
trvala na tom, aby ji pohřbili v jeho oblečení a se sádrovým odlitkem jeho ruky v ruce?“
Zavrtím hlavou a obrátím oči v sloup. „Jsi pěkně ujetý, bráško.“

Měla jsem připravené miliony slov ohledně vztahu Cally a Finna, ale neřeknu ani jediné. Kdo přečte knihu, pochopí proč. 

Všudypřítomná smrt, která na někoho může působit depresivně. Ale to mohou působit i zápisky z Finnova deníku a možná čtenáři trochu bleskne hlavou šok a zhroucení, když se ocitne na konci knihy tváří v tvář pravdě. 

„Myslím, že potřebuješ častěji vypadnout z toho vašeho kopce,“ řekne rozhodně. „Vážně. Být izolovaná v pohřebním ústavu? To není zdravé, Callo.“

Knižní obálka: 
Tak není ošklivá, to ne. Ale já bych si k téhle osobité knize dokázala představit na hlavní stranu něco jiného... Třeba Callu a Finna vedle sebe, protože, co si budeme povídat, oni k sobě patří.


Další díly: