Přátelství, mateřství a životy jako ze skutečnosti
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Slovart
Chci zakoupit tento titul
Britská spisovatelka Holly Bourne v tuzemsku vydala už dvanáct knih, přičemž jste od ní mohli doposud číst pouze young adult o závažných tématech. To ti moc přeju je první titul, který je vhodný ryze pro dospělé - zejména pro ženy, ale i pro muže. Pokud by pánové chtěli osvětu ohledně těhotenství a mateřství, není vhodnější publikace.
To ti moc přeju se točí kolem těhotenského večírku v době největších veder. Čtyři kamarádky, které se znovu pokouší nalézt k sobě cestu, se potýkají se svými osobními problémy. Každá jsou jiná a přesto spolu léta vycházely v dobrém - podaří se jim se opět spojit a upevnit přátelství?
Steffi rozjíždí vlastní agenturu. Užívá si života. Nemá problém střídat muže, i když by raději měla toho svého pana stálého. Ovšem o co rozhodně nestojí, to jsou děti. Rozhodla se zůstat bezdětná a svůj názor nemíní změnit. Ať si kolem ní jsou všichni těhotní a mají v náručí batolata, ona ví, že chce být úspěšná a věnovat se sama sobě. Kariérní typ, který mezi kamarádkami nejméně zapadá a přece s nimi má mnoho společného. Steffi najdeme v nejlepším rozpoložení. Kniha, které domlouvá smlouvu, je opravdu trhák, a vypadá to, že se o něj ti nejlepší div nepoperou. Peníze, úspěch. To vše má nadosah. Mimo partnerského vztahu... proč se jí nedaří?
Nicki je v posledním měsíci těhotenství a opravdu nemá náladu na nějaký večírek, který se pro ni kamarádka rozhodla pořádat. Jenže už to tak dopadlo a tak se v počasí, které se zdá být horoucím peklem, musí obléknout a místo odpočinku se promenádovat mezi přáteli, rozbalovat dárky a usmívat se na všechny strany. Navíc se na večírku objevuje i Ona. Ta, která měla sílu všechno změnit, narušit a ukázat jí nový směr. Co bude jen Nicky dělat? Se svým manželem Mattem čeká miminko a měla by být, co nejvíce klidu. Jenže toho se jí v osudný den vážně nedostane.
Charlotte je nezmar. Hyperaktivní žena musí mít všechno pod kontrolou. Nebojí se si načíst cokoliv, co je potřeba a durdit se týdny nad oslavou, která podle ní bude a musí být perfektní. Neutuchající perfekcionalistka a vřelá duše, která se však už roky se svým partnerem pokouší o miminko a... nedaří se. Tak strašně moc to svým kamarádkám přeje, ale přesto se uvnitř sebe trápí. Proč to nejde? Už podstoupila IVF. Už udělali všechno. Co ještě musí udělat, aby otěhotněla?
Lauren je poslední členkou party, která se jim už skoro na devět měsíců ztratila z dohledu. Má totiž takřka devítiměsíční batole, které patří k těm náročnějším miminkům. Po traumatickém porodu se Lauren obrátil život vzhůru nohama a mimo nadšení z miminka prožívá i těžké časy, ve kterých trpí poporodní depresí, nedostatkem spánku a času pro sebe a zažívá všechny neduhy mateřství, aniž by byl někdo schopen ji podpořit a alespoň ji vyslechnout. Lauren je ukázkou toho, že mateřství není jednoduché a každá maminka si někdy sáhne na dno.
Autorka se zamýšlí nad nespočet motivů - od genderové nerovnosti, kdy starost o miminko spadá především na ženu, která kolikrát nemá prostor ani využít toaletu o samotě a musí muže prosit, aby se na chvíli postaral o vlastní dítě až po posttraumatický syndrom po porodu. Poporodní deprese, úzkosti a paniky. Emocionální vypětí a "těhotenské hormony". Chvíle, kdy své miminko milují, ale stejnou mírou, už nevědí kudy kam a nechávají si radit od pofidérních spánkových terapeutů. Mě osobně nadchlo, jak právě na nesmyslné návody ve stylu ferberizace autorka poukázala. Stejně tak to, že si někdy mi maminky věci neúmyslně ztěžujeme, snažíme se dělat vše podle ostatních, ale přitom bychom měli poslouchat svůj instinkt a miminko. Nechybí ani ukázka toho, jak dokáží být někdy ženy k sobě vzájemně jedovaté a chtít být nejlepší, i když to není závod. Nechybí ani náhled na sociální sítě, které nás mnohdy ukotvují v tom, že nejsme-li super maminky, jsme k ničemu. Zbytečně kladené nároky, ať už jde o tlak okolí nebo náš osobní, nás mohou i zlomit. Stejné nesnáze jsou, když jde o opačný problém - kdy maminka touží po miminku, ale nedaří se: I to je velmi dobře zejména z pocitové strany vyobrazené. Vnímání svobodných žen, které nechtějí mít děti, je rovněž velmi autentické.
Musím uznat, že díky různým pohledům vidíme mateřství z tolika stran, až to nejednomu čtenáři otevře oči. Není to humorné, i když se tak dílo může z počátku tvářit. Je to plné osobních traumat, bolestí i radostí, jaké v životě zažíváme každá z nás. Příběh je natolik reálný, až bere dech, protože každá známe nějakou Lauren, NIcki, Steffi a Charlotte, jež každý den uvnitř sebe bojují a nevzdávají se.
Pro mnoho žen může být kniha obrovskou inspirací, jak přijmout sebe sama. Jak si uvědomit, že opravdu děláme maximum a nevyčítat si, že nám někdo hází klacky pod nohy, se kterými se těžce pereme. Na druhou stranu může být čtení i emocionálně silné. Ženy, které prožily traumatický porod, mohou mít potíže se s některými stránkami poprat bez vzpomínek, které řežou. Stejně tak i ty, které si prošly několika neúspěšnými transfery a doposud se na ně neusmálo štěstí. V Lauren se nejspíš pozná každá matka, i když nejspíš (doufejme) ne v takové míře, kterou zažívá hrdinka. Věřím, že každý trn, o který během čtení zavádíte, vás posune dál a pomůže vám ukotvit se ve svých názorech i činech.
Čtení je hodně dynamické. Ač má kniha 432 stran, nepřijde vám to. Autorka vás děním provléká naprosto snadno a z nenadání vklouzne do minulosti, aby vám představila milostné milníky, a zas jste zpět v přítomnosti, aniž byste si všimli. Práci s textem ovládá Holly Bourne stejně perfektně jako přípravu propracovaného kvalitního konceptu a autenticky vyobrazených postav. Prakticky nelze vytknout nic, přestože jste náročnější čtenář. Jediné, co vás může zaskočit, je síla témat - některé stránky není příjemné prožívat.
Po celou dobu před námi autorka halí některá tajemství. Objevujeme je postupně a díky tomu je na závěr největší drama. Musím říct, že mě to překvapilo. Jako detektiv jsem pátrala, která z žen měla největší motiv způsobit takovou ohnivou spoušť. Nečekané a přesto reálné a logické vysvětlení mě potěšilo stejně jako ukázka toho, jak to s přátelstvím žen dopadlo. Jak mocné ženy umí být. Nebudu zapírat, že v poslední třetině se objevuje několik textů, které mě rozplakaly. Nejedná se však o účelově dojemné části, naopak spisovatelka představuje všechno, co je v našem světě "normální", přestože by to být normalizováno opravdu nemělo. Poslední kapitola nám ukazuje pohled do budoucnosti po pěti letech. Jak to s kamarádkami dopadlo? Ač je kniha po celou dobu plná těžkých až depresivních témat, neuzemní vás úplně. Laťka je ryze optimistická, takže i tušíte, co vás čeká na konec.
To ti moc přeju je nelehké a přitom dokonalé čtení, jež vám vezme dech. Řekla bych, že se jedná o jednu z nejlepších knih o mateřství, která se zaměřila na reálné poselství a nikoliv plané výkřiky. Možná za to může fakt, že Holly Bourne ji psala v době, kdy sama měla malinké miminko a bez pomoci manžela by neměla prostor na psaní. I tak ale poznala mnoho mateřských radostí i starostí, které vetkala do příběhu se vší profesionalitou a citlivostí. Její počin je inspirující a já doufám, že si ho přečtete, aby vás podpořil a obejmul.
Já jsem si knihu zamilovala, i když podobné obvykle nečtu a k ženským hrdinkám mívám spoustu výtek. Knihy o mateřství mě děsí, protože mám nyní své roční miminko a dva starší chlapce. Není to pro mě nové, žiju tím a proto o tom nechci číst. Ale Holly zbožňuju a nemohla jsem si nechat její knihu proklouznout mezi prsty. Věděla jsem, že to bude terno, ale že až takové? Všechny kamarádky jsem si oblíbila. Držela jim pěsti. Plakala s nimi. A na závěr cítila jako by mě skutečně objaly a daly mi sílu. Tolika těžkými chvílemi jsem najednou neprocházela sama, ale viděla jsem, jak se s nimi perou i jiné maminky a hrozně moc mě to podpořilo. Je krásné číst, když někdo naplno vysloví to, o čem se všude mlčí. Holly, jsi báječná! Taky posílám objetí!
Žádné komentáře:
Okomentovat