Úryvek z knihy Zvíře

Zvíře


Robert Muchamore




Po přečtení pátého dílu Cherub - Šílenství, který byl více než skvělý a vyrazil mi dech, jsem se bez přestávky pustila do čtení šestého dílu s názvem Zvíře. Netuším, co mám očekávat. Hodnocení na databáziknih.cz je poměrně vysoké, takže uvidíme. Vrhám se do toho s nadšením a nemohu se odtrhnout. Cherubové jsou prostě nejlepší! :o) 
Snad se ukázka bude líbit a trochu poukáže na to, o čem kniha bude. Jde o první kapitolu. ,o)

Recenze zde


1. RÁNO
Andy Pierce považoval svou postel za fantastické místo. Přikrývku měl obalenou kolem brady, svaly uvolněné a vyhřátý polštář zastrčený pohodlně pod hlavou. Otravoval ho pouze zásek slunečního světla, pronikajícího mezi dvěma závěsy.
Čtrnáctiletý chlapec neměl dost odvahy zvednout hlavu a juknout na budík, který stál na nočním stolku, ale přesto věděl, že je načase vstávat. Za necelou hodinu se s kravatou u krku bude lokty opírat o lavici a trpět při každopondělních nočních můrách: angličtině, francouzštině a dramatické výchově. Dnes to mělo být ještě horší než jindy, protože Andyho čekal trest za to, že neudělal domácí úkol z Macbetha.
Zrovna si představil ten zlovolný pohled, jaký vyfasuje od paní učitelky Walkerové, když se dveře ložnice prudce rozlétly.
„Volala jsem tě už třikrát!“ houkla Andyho maminka a po koberci se rozběhla k oknu.
Christine Pierceová vypadala jako zatrpklý anděl: na sobě měla bílou košili na pólo, bílé kalhoty a bílé plátěné tenisky.
„Na stole v kuchyni na tebe čeká toast. Hádám, že teď už je studený jako kámen.“
V pokoji vybuchla záře, protože Christine prudce roztáhla závěsy, a pak jediným pohybem strhla ze svého nejstaršího syna přikrývku.
„Mmmmmm,“ zanaříkal Andy, jednou rukou si zastínil oči a druhou si přiklopil genitálie.
„Ale, jen se zklidni!“ zazubila se Christine a přátelsky pleskla syna přes kotník. „Tam dole nemáš nic, co bych neviděla už tisíckrát předtím.“ Pak ovšem zavětřila, chytila puch přikrývky, kterou držela přehozenou přes ruku. „Kdy přesně sis naposledy měnil povlečení?“
Andy pokrčil rameny, překulil se na zadek a popadl čisté boxerky, co si připravil už večer.
„Nevím… Možná minulý týden.“
„To vykládej někomu jinému. Ty povlaky na polštářích jsou tak žluté, že si radši ani nechci představit, jak musejí smrdět zblízka.“
„Tak strašný to zase nebude!“
Když si Andy navlékal rukávy školní košile, povšiml si, že maminka sevřela rty do tenké čárky, což znamenalo, že se musí mít hodně na pozoru: sevřené rty znamenaly, že Christine co nevidět vybuchne jak atomovka.
„Až se dnes večer vrátím z práce, chci vidět tohle nechutné povlečení vyprané a pověšené na té prádelní šňůře za domem. A když už to budeš dělat, vyper i bratrovo.“
„Cože?“ lapí Andy po dechu. „Proč zrovna já musím převlíkat Stuartovu postel?“
Andy ucukl, protože matka mu málem zabodla ukazovák přímo do nosu. „Tvrdíš mi, že jsi dost starý, aby ses ve čtvrt na dvanáct v noci vracel s kamarády pěšky z kina. Podle mého jsi tedy dost starý, abys v tomhle domě převzal víc zodpovědnosti. Tohle není hotel a já jsem tvoje matka, ne tvoje uklízečka.“
„Jasně, Vaše Výsosti!“ huhlal Andy načuřeně.
Christine mrkla na hodinky a už na odchodu trochu přátelštěji dodala: „Musím běžet. Pochop, usnadnilo by mi život, kdybych z tebe vyždímala kapku víc spolupráce.“
Andy tuhle vyděračskou taktiku moc dobře znal a nedal se na ni nachytat. „Kde mám peníze na oběd?“ zeptal se a přitom vleže vyhoupl obě kyčle nahoru a navlékl si černé školní kalhoty.
„Na kuchyňské lince máš peníze na autobus. V lednici najdeš sendvič se šunkou, rajčetem a hořčicí.“
„Nemůžu dostat na hranolky?“
„Nezačínej s tím zase. Vždyť víš, že nemám třicet liber týdně jen na to, abyste si se Stuartem kupovali k jídlu ty sračky.“
Andy podrážděně sykl: „Hranolky si kupují všichni. Sendvič je totální trapárna.“
„Běž kňourat k tatínkovi, jo? Jeho manželka si vozí zadek v novém focusu, zatímco já mám na všech třech kreditkách přečerpáno.“
Tak tohle vydírání fungovalo líp. Andy si postupně sám uvědomil, že jeho otec je absolutní darebák. Maminka se dřela s příšernými přesčasy, aby vůbec udrželi hlavu nad vodou.
„Měla bych se vrátit do sedmé,“ řekla Christine, předklonila se a políbila syna na tvář. „A s těmi převlečenými postelemi to nebyl vtip, slyšíš?“
Nechala na synově tváři šmouhu od rtěnky. Vyšla z pokoje a zamířila po schodišti do přízemí. Student seběhl dolů o půl minuty později a v chůzi si navlékal pásek do kalhot.
Stuart seděl v kuchyni a naštval staršího bratra už jenom tím, že byl čilý a upravený jako obvykle. Jedenáctiletý chlapec byl učesaný, na sobě měl sako a kravatu; z přenosného televizoru vyřvával další díl králíčka Buggse. Když Andy sáhl po studeném trojúhelníkovém toastu, oba bratři zabručeli něco na pozdrav.
„Mamka je celá vynervovaná,“ zavyčítal Stuart kysele. „Proč ji musíš v jednom kuse vytáčet?“
Andy nebyl na svoje hloupé spory s maminkou vůbec pyšný, ale nehádal se naschvál. Zkrátka se to vždycky stalo, asi to nějak patřilo k pubertě, nebo tak něco. Ale ať už si Andy ve skutečnosti myslel cokoliv, nehodlal bratrovi odpovědět na rovinu a dopřát mu tak zadostiučinění.
„Nechceš se radši starat sám o sebe?“
Stuart sykl mezerou mezi zuby. „Jsi hnusný sobec.“
„Trhni si.“
„Nezačínejte, vy dva!“ křikla Christine z chodby. Už měla kabelu přes rameno a v ruce držela klíčky od vozu, připravená k okamžitému odchodu. „Máte deset minut, jinak přijdete pozdě do školy. A až budete odcházet, nezapomeňte na vstupních dveřích zamknout i závoru!“
Andy na maminku kývl. „Tak zatím, mamko, a měj se v práci pěkně.“
„Moc šancí tomu nedávám,“ zahučela ponuře.
Andy počkal, až se domovní dveře zavřou, a pak se opět obrátil k bratrovi. „S tou svou drzostí si koleduješ o nakládačku.“
Než Stuart stačil vymyslet dostatečně jedovaté odseknutí, ovšem ne natolik jedovaté, aby mu vysloužilo zkroucení ruky za zády, z příjezdové cesty k nim dolehlo zavřísknutí.
Mohla to být jenom maminka a nebyl to křik typu Právě jsem zahlídla pavouka ani to nepřipomínalo styl, jakým ječela na jejich otce během rozvodu. Vycházel odkudsi z hloubi, jako by maminka trpěla krutou bolestí.
Oba chlapci vyskočili ze židlí u jídelního stolu a tryskem prolétli chodbou k domovním dveřím.
Zrovna když Andy vyběhl na příjezdovou cestu, muž v pletené kukle roztříštil baseballovou pálkou čelní sklo jejich vozu. Na štěrku se svíjela Christine, křičela a prskala. Obličej i ruce se jí leskly rudou barvou, kterou jí předtím výtržníci chrstli do obličeje.
Muž roztříštil další dvě boční okna, ale Andy se soustředil na druhého kumpána, podsaditého chlápka, který se skláněl nad jeho maminkou. Měl na sobě maskáče, černou lyžařskou kuklu a vypadal výhružně, jako by chtěl na ležící tělo tvrdě dupnout bagančetem. Andy nebyl ani obutý, ale nemohl jenom tak přihlížet, když někdo útočil na jeho maminku.
„Je po tobě, grázle!“ zařval Andy a vrhl se na chlápka.
Nebyl sice žádná třasořitka, ale pubertální kluk neměl ve rvačce s dospělým mužem žádnou šanci. Maskovaný chlápek ovinul paži kolem Andyho šíje a pěstí ho tvrdě praštil do nosu.
„Tady to nejsem já, kdo je vrah!“ zavrčel chlápek, zatímco Andymu nos explodoval úděsnou bolestí.
Andy pozpátku a vrávoravě padl na živý plot, ale to už se mu hluboko do břicha zarylo obrovské baganče a vmáčklo ho do spleti větví. Než si Andy otřel zkrvavený nos do bílého rukávu, maskovaní muži doběhli k otřískanému citroenu, parkujícímu napříč výjezdu z cesty vedoucí k domu.
Malé auto odsvištělo pryč, zatímco Andy prožíval ten nejzoufalejší okamžik svého života. Nemohla za to jen bolest v nose nebo strach o maminku, ale pocit bezvýhradné bezmoci; nechal utéct grázly, kteří ji napadli, a nedokázal je zastavit jen proto, že byl ještě pouhý kluk. Celou tu dobu, co se Andy vymotával ze spleti živého plotu a zvedal se na nohy, slyšel maminčino sténání.
„Vůbec nevidím!“ vzlykala Christine.
Stuart stál na domovních schodech, bílý jako křída a zkamenělý strachy.
„Nestůj tam jak dřevo, ty idiote!“ vřískl Andy, když klopýtal k mamince. „Padej dovnitř a zavolej rychle záchranku!“
Stuart se konečně vzpamatoval a rozběhl se k telefonu a Andy si mezitím všiml, že na vratech garáže je sprejem nakreslená katovská oprátka a vedle ní napsaný vzkaz:

PŘESTAŇ PRACOVAT S LABORATORNÍMI ZVÍŘATY
PŘÍŠTĚ ZEMŘEŠ
TO JE ROZKAZ! BOJOVNÍCI ZA SVOBODU ZVÍŘAT


Copyright © SVĚT MEZI ŘÁDKY | Šablona: Lucy Lillianne. Optimalizováno pro Firefox.