Ukázka ze Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti (6.)



To poslední odpoledne Předtím jsem stavěl model Empire State Building v měřítku 1:10 000 z krabic plen pro dospělé. Byla to krásná věc, opravdu, dole byla široká pět stop a tyčila se nad uličkou s kosmetickými potřebami, za základnu jí sloužily krabice plen pro těžkou inkontinenci, vyhlídkovou terasu tvořily vložky pro lehký únik moči a ikonickou věžičku pečlivě naskládané zkušební vzorky. Bylo to téměř dokonalé, až na jeden důležitý detail.
„Použil jsi značku Neverleak,“ poznamenala Shelley a  se zvednutým obočím skepticky hodnotila moji zručnost. „Ale v akci máme Stay-Tite.“ Shelley pracovala v obchodě jako vedoucí a její shrbená ramena a zarputilý výraz byly součástí její uniformy, stejně jako modré polokošile, které jsme museli všichni nosit.
„Myslel jsem, že jste říkala Neverleak,“ namítl jsem, protože to opravdu říkala.
„Stay-Tite,“ trvala na svém a lítostivě vrtěla hlavou, jako by ta moje věž byla zraněný dostihový kůň a ona tím, kdo třímá v ruce pistoli s  perleťovou rukojetí. Nastalo krátké a  trapné ticho, kdy nepřestávala vrtět hlavou a očima přecházela ze mě na věž a zase zpátky. Hleděl jsem na ni nechápavě, jako by mi vůbec nedocházelo, co chce tím potlačovaným hněvem naznačit.
„Aááách jo,“ řekl jsem nakonec. „Chcete tím říct, že to mám předělat?“
„Jenom proto, že jsi použil Neverleak,“ opakovala.
„Žádnej problém. Hned se do toho pustím.“ Špičkou předpisově černé tenisky jsem vykopnul ze základů budovy jednu krabici. V okamžení se kolem nás začala v kaskádách sesypávat celá ta velkolepá stavba, podlahou se rozlévala přílivová vlna vložek, krabice se odrážely jako kulečníkové koule od nohou překvapených zákazníků a doskákaly až k automatickým dveřím, které se otevřely a vpustily dovnitř závan srpnového vedra.
Shelleyina tvář dostala barvu zralého granátového jablka. Měla mě na místě vyhodit, ale věděl jsem, že takové štěstí mě nikdy nepotká. Usiloval jsem o vyhazov z drogerie Smart Aid po celé léto, ale ukázalo se, že je to skoro nemožné. Chodil jsem pozdě, a to opakovaně a s těmi nejchatrnějšími výmluvami; naprosto nesprávně jsem vracel drobné; dokonce jsem naschvál dával věci do špatných regálů, vody po holení jsem naskládal mezi projímadla a antikoncepční prostředky mezi dětské šampony. Nikdy jsem se zrovna nepředřel, a i když jsem se snažil předstírat, jak hrozně jsem nešikovný, Shelley mě stále tvrdohlavě vedla na výplatní listině.
Dovolte mi, abych své předešlé tvrzení upřesnil: bylo téměř nemožné, aby ze Smart Aid vyhodili . Kterýkoliv jiný zaměstnanec by letěl za mnohem menší prohřešek. Dostal jsem první lekci z  politiky. V  Englewoodu, malém a  ospalém městečku u  pláže, v němž jsem žil, byly tři obchody Smart Aid. V Sarasota County je jich sedmadvacet, na Floridě sto patnáct a šíří se celou zemí jako nějaká nevyléčitelná vyrážka. Důvodem, proč jsem nemohl dostat výpověď, bylo, že všechny ty obchody patřily mým strýcům. Důvodem, proč jsem nemohl odejít, bylo, že se stalo rodinnou tradicí, aby její členové nastoupili na své první místo v životě právě tam. Veškeré snahy o sebezničení mi přinesly jen spor se Shelley, který nebylo možné vyhrát, a  hluboký a  trvalý odpor ze strany spolupracovníků – kteří, ruku na srdce, by mě stejně nenáviděli, protože bez ohledu na to, kolik vystaveného zboží jsem shodil či kolik zákazníků ošidil, jednoho dne zdědím slušnou porci téhle společnosti, a oni ne.


***


Shelley se přebrodila plenami, zapíchla mi prst do prsou a chystala se říct něco jedovatého, když ji přerušil místní rozhlas.
„Jacobe, máte hovor na lince číslo dvě. Jacob, linka číslo dvě.“
Zírala na mě nasupeně, když jsem couval a zanechal její tvář barvy granátového jablka uprostřed trosek své věže.


***


Místnost pro zaměstnance byla vlhká a bez oken a našel jsem tam prodavačku z  lékárny Lindu, jak oždibuje sendvič bez kůrky ve veselé záři přístroje na výrobu sodovky. Kývla hlavou směrem k telefonu, který visel na zdi.
„Na dvojce máš hovor. Ať je to, kdo je to, je to divnej patron.“
Zvedl jsem sluchátko, které se houpalo na šňůře.
„Jákobe, jsi to ty?“
„Ahoj, dědo.“
„Jákob, díkybohu. Potřebuju klíč. Kde mám klíč?“ Jeho hlas zněl naštvaně a sotva popadal dech.
„Jaký klíč?“
„Nehraj si se mnou,“ vyštěkl. „Ty víš jaký klíč.“
„Nejspíš sis ho někam jenom založil.“
„To ti namluvil tvůj otec,“ řekl. „Přiznej se. On se to nedozví.“
„Nikdo mi nic nenamluvil.“ Snažil jsem se změnit téma. „Vzal sis dneska ráno léky?“
„Přijdou si pro mě, chápeš? Nevím, jak mě po tolika letech našli, ale našli. S čím se jim mám postavit, s nožem na máslo?“
Nebylo to poprvé, co jsem ho slyšel takhle mluvit. Dědeček stárnul a popravdě začínal se chovat divně. Známky úpadku jeho duševního zdraví byly zpočátku sotva znatelné, zapomněl si třeba nakoupit anebo oslovoval mámu jménem naší tety. Ale během toho léta začala demence nabírat dramaticky na obrátkách.


Fantastické příběhy z jeho života za války, které si vymyslel – nestvůry, čarovný ostrov –, se pro něj staly naprostou a deprimující skutečností. Posledních několik týdnů byl zvláště neklidný a moji rodiče, kteří se báli, aby si neublížil, vážně uvažovali o tom, že ho dají do domova. Z nějakého důvodu jsem byl ovšem jediným adresátem jeho apokalyptických telefonátů já.
Jako vždycky jsem se ho snažil uklidnit. „Jsi v bezpečí. Všechno je v pořádku. Donesu nějaké video a podíváme se na ně spolu, co na to říkáš?“
„Ne! Zůstaň, kde jsi! Tady není bezpečno!“
„Dědečku, ty nestvůry si pro tebe nepřijdou. Všechny jsi za války zabil, vzpomínáš?“ Zatímco Linda předstírala, že si čte módní časopis, a  u  toho na mě vrhala zvědavé pohledy, obrátil jsem se obličejem ke zdi, aby neslyšela závěr této bizarní konverzace.
„Ne všechny,“ namítl. „Ne, ne, ne. Zabil jsem jich hodně, to ano, ale vždycky se najdou nějaké další.“ Slyšel jsem ho, jak chodí po domě a tříská u toho věcmi, otevírá zásuvky, práská dvířky. Přehříval se jako reaktor. „Nechoď sem, slyšíš mě? Budu v pořádku – uříznu jim jazyky a vypíchnu oči, tohle jim člověk musí udělat! Kdybych jenom našel ten zpropadenej KLÍČ!“
Ten klíč patřil k velikánské skříni v dědečkově garáži. Byly v ní zásoby pušek a nožů, které by stačily na vyzbrojení menší domobrany. Půlku života je sbíral, jezdil za hranice na výstavy zbraní, pouštěl se na dlouhé lovecké výpravy a nepříliš nadšené členy rodiny tahal o nedělích zalitých sluncem do hor, aby je naučil střílet. Miloval své pušky tak, že s nimi občas dokonce spával. Můj táta měl starou fotku, která to dokazovala – dědeček Portman podřimuje s pistolí v ruce.


Když jsem se táty ptal, proč je dědeček Portman takový blázen do zbraní, řekl mi, že tohle se občas stává lidem, kteří byli ve válce anebo prožili něco traumatizujícího. Myslím, že po tom všem, čím si dědeček prošel, se necítil v bezpečí nikde, dokonce ani doma ne. Paradoxně teď, kdy si to nejlepší z něj začaly postupně brát halucinace a paranoia, to byla pravda – nebyl doma v bezpečí, ne se všemi těmi zbraněmi okolo. Proto můj táta ten klíč šlohnul.
Zopakoval jsem lež, že nevím, kde klíč je. Slyšel jsem další klení a bouchání, jak dědeček dupal po bytě a hledal ho.
„Pche!“ ozvalo se nakonec. „Ať si tvůj otec ten klíč nechá, když je pro něho tak důležitý. Ať si nechá i moji mrtvolu!“
Ukončil jsem co nejzdvořileji hovor a zavolal tátovi.
„Dědeček se pěkně vzteká,“ oznámil jsem mu.
„Vzal si už dneska léky?“
„To mi neřekl. Ale podle všeho si myslím, že ne.“
Slyšel jsem, jak si otec povzdychl. „Nemohl by ses u něho zastavit a zjistit, jestli je v pořádku? Já se teď z práce nedostanu.“ Otec pracoval na částečný úvazek jako dobrovolník v ptačí rezervaci, kde pomáhali bílým volavkám, které srazilo auto, a pelikánům, kteří spolkli rybářský háček. Byl ornitolog amatér a rádoby spisovatel příběhů z přírody – dokazoval to štos nepublikovaných rukopisů –, což může být skutečné zaměstnání jen tehdy, když se náhodou oženíte se ženou, jejíž rodina vlastní sto patnáct obchodů s drogistickým zbožím.
Jistě, moje zaměstnání mělo ke skutečné práci také daleko, a proto jsem mohl odejít, kdykoliv se mi zachtělo. Slíbil jsem, že za dědečkem zajdu.
„Díky, Jakeu. Slibuju, že tu věc s dědečkem už brzy vyřešíme, stačí?“
Tu věc s dědečkem. „Chceš říct, že ho dáme do ústavu,“ řekl jsem. „Uděláme z něj problém pro někoho jiného.“
„Ještě jsme se s mámou nerozhodli.“
„Ale samozřejmě že jste se už rozhodli.“
„Jacobe…“
„Já si s ním poradím, tati. Vážně.“
„Možná teď. Ale bude to s ním pořád horší.“
„Prima. Jak si přeješ.“
Zavěsil jsem a zavolal kamarádovi Rickymu, aby přijel. Za deset minut jsem zaslechl z parkoviště nezaměnitelné troubení jeho stařičkého Fordu Crown Victoria. Cestou jsem sdělil Shelley tu smutnou novinu – její věž z krabic od plen Stay-Tite bude muset počkat do zítřka.
„Naléhavá rodinná záležitost,“ vysvětlil jsem jí.
„Dobře,“ řekla.
Vyšel jsem do lepkavého dusného podvečera a našel Rickyho, jak sedí na kapotě svého omláceného vozu a kouří. Něco na jeho vysokých botách se zaschlým blátem a na tom, jak vypouštěl ze rtů obláčky kouře, a to, jak zapadající slunce ozářilo jeho zelené vlasy, mi připomnělo punkovou a křupanskou verzi Jamese Deana. Byl tím vším, bizarním cizosprášením všech možných subkultur, které najdete jen na jižní Floridě.
Všiml si mě a seskočil z kapoty. „Už tě vyrazili?“ zařval přes celé parkoviště.
„Pšššt!“ zasyčel jsem a  rozběhl se k  němu. „Nevědí o  mém plánu!“
Ricky mě dloubl do ramene, čímž mi chtěl dodat kuráže, ale málem mi tím natrhl sval. „Žádný strachy, Spešlíku. Není všem dnům konec.“
Říkal mi Spešl Ed, protože jsem chodil do několika předmětů pro nadané žáky, jež tvořily v zásadě část speciálního edukačního programu naší školy, a to označení připadalo Rickymu nekonečně zábavné. Takové bylo naše přátelství – stejnou mírou v něm byla zastoupena iritace i kooperace. Spolupráce spočívala v neoficiální dohodě o výměně mozku za svaly, kterou jsme uzavřeli a podle které jsem mu pomáhal, aby nepropadl z angličtiny, a on mi pomáhal, abych se nestal obětí šílených psychopatů, co křižovali chodby naší školy. To, že silně znervózňoval mé rodiče, byl už jen bonus navíc. Řekl bych, že byl můj nejlepší přítel, což je méně patetické vyjádření skutečnosti, že to byl můj jediný přítel.
Ricky kopl do dveří fordky na straně spolujezdce, což byl způsob jejich otvírání, a já jsem nasedl. To auto bylo úžasné, přímo muzeální kousek nechtěného lidového umění. Ricky ho koupil na městské skládce za plechovku pětadvaceticentových mincí – anebo to alespoň tvrdil. Vůni jeho původu nedokázal přebít ani celý les ze stromečků napuštěných voňavkou, které se houpaly zavěšené na zpětném zrcátku. Sedadla byla opancéřována širokou lepicí páskou, aby se vám zatoulané pružiny z čalounění nezapíchly do zadku. Nejlepší ze všeho byl ovšem exteriér, zrezivělá měsíční krajina plná děr a  důlků, výsledek plánu, jak vydělat peníze na benzin za to, že dovolil opilým vymetačům večírků, aby si za doláč praštili do auta golfovou holí. Jediným pravidlem, i když ne přísně dodržovaným, bylo, že nesměli mířit na sklo.
Motor se s rachocením a v oblaku modrého kouře probudil k životu. Když jsme vyjeli z parkoviště a rolovali podél nákupních středisek směrem k domku dědečka Portmana, začal jsem se obávat, co asi uvidíme, až tam přijedeme. V těch nejhorších scénářích jsem si představoval dědečka, jak pobíhá nahý po ulici a v rukou třímá loveckou pušku, jak stojí s  pěnou u  úst na trávníku před domem anebo leží a  číhá s  nějakým oblým předmětem v  ruce. Možné bylo všechno, a pomyšlení, že tohle bude první Rickyho dojem z muže, o kterém jsem vyprávěl s takovou úctou, mě obzvlášť znervózňovalo.


Když jsme vjížděli na dědečkovo předměstí, do labyrintu slepých uliček, jimž se říkalo Circle Village, obloha na sebe vzala barvu čerstvé podlitiny. Zastavili jsme u vjezdu, abychom se ohlásili strážnému, ale starší muž v budce chrápal a brána byla otevřená, jako častokrát, a tak jsme prostě vjeli dovnitř. Telefon mi zacvrlikal textovku od táty, který se ptal, co je nového, a za tu chvilku, než jsem naťukal odpověď, se Rickymu podařilo to, že jsme se naprosto a neskutečně ztratili. Když jsem řekl, že nemám tušení, kde jsme, zaklel a se skřípějícími koly provedl několik obratů o sto osmdesát stupňů, z okýnka vyplivoval gejzíry slin zabarvených tabákem, zatímco já jsem pečlivě pátral po okolí a  snažil se najít nějaký záchytný bod. Nebylo to snadné, i když jsem jako kluk navštívil dědečka bezpočtukrát, protože každý dům vypadal přesně jako ten, s nímž sousedil: přikrčený a hranatý, jen s malými obměnami, s plotem z hliníkového plechu anebo z tmavých dřevěných latěk, anebo se sádrovou balustrádou vpředu, která klamala a vypadala skoro exkluzivně. Tabulky s názvy ulic, z nichž polovina byla vybledlá nebo zpuchýřovatělá od slunce, také mnoho nepomohly. Jedinými skutečnými orientačními body byly bizarní a  pestrobarevné předzahrádky, díky kterým vypadala Circle Village jako opravdové muzeum pod širým nebem.
Konečně jsem poznal poštovní schránku připevněnou na postavičce kovového lokaje, který navzdory hrdě narovnaným zádům a nafoukanému výrazu vypadal, jako by ronil rezavé slzy. Zařval jsem na Rickyho, aby odbočil doleva. Pneumatiky fordky zakvílely a já sebou praštil o dveře. Ten náraz musel spojit něco v mém mozku, protože jsem si najednou začal vzpomínat kudy kam. „Rovně k plameňákům! Doleva ke střeše se Santy různého etnika! Přímo kolem čurajících andělíčků!“
Když jsme míjeli cherubíny, Ricky zpomalil, až jsme jeli skoro krokem, a pochybovačně si prohlížel blok, kde bydlel můj dědeček. Na verandě nesvítilo jediné světlo, za oknem neblikala obrazovka televizoru, ve vjezdu nestálo ani jedno auto. Všichni sousedi odtáhli na sever, aby unikli mučivému vedru léta, trpaslíky nechali jejich osudu uprostřed zanedbaných trávníků, okna schovali před hurikánem za okenicemi, takže každý dům připomínal malý barevný atomový kryt.
„Poslední nalevo,“ řekl jsem. Ricky šlápl na plyn a řítili jsme se ulicí. Před čtvrtým či pátým domem jsme projeli okolo staršího muže, který hadicí zaléval trávník. Byl plešatý jako koleno, na sobě měl župan a pantofl e a stříkal vodu na trávu, jež mu sahala po kotníky. Dům byl tmavý a  zabedněný jako všechny ostatní. Otočil jsem se, abych se na něj podíval, a zdálo se mi, že na nás hledí – což by neměl, jak jsem si trochu šokovaně uvědomil, protože měl oči bílé jako mléko. To je divné, pomyslel jsem si. Dědeček Portman se nikdy nezmínil, že má slepého souseda.
Ulice končila stěnou ze zakrslých borovic a Ricky ostře zahnul doleva do vjezdu u domu mého dědečka. Vypnul motor, vystoupil a kopancem mi otevřel dveře. Naše boty šustily suchou trávou k verandě.
Zazvonil jsem a čekal. Kdesi štěkal pes, osamělý zvuk v tom dusném večeru. Když nikdo nereagoval, zabušil jsem na dveře, protože mě napadlo, že možná nefunguje zvonek. Ricky odháněl komáry, kteří se na nás začali lepit.
„Možná šel ven,“ řekl Ricky a zašklebil se. „Na rande.“
„Jen se moc nesměj,“ řekl jsem. „Kterýkoliv večer v týdnu má lepší výběr než my. Tohle místo se hemží žádoucími vdovami.“ Vtipkoval jsem jen proto, abych se uklidnil. To ticho mě znervózňovalo.
Vytáhl jsem náhradní klíč z úkrytu mezi keři. „Počkej tady.“
„Jo, do prčic. Proč?“
„Protože máš dva metry a zelené vlasy a děda tě nezná a má hromadu pušek.“
Ricky pokrčil rameny a strčil si do pusy další žmolku tabáku. Natáhl se na lehátku, já jsem odemkl vchodové dveře a vešel dovnitř.
I v tom blednoucím světle jsem viděl, že dům je v katastrofálním stavu. Vypadal, jako by jej důkladně prošmejdili zloději. Police na knihy a  skříňky s  přihrádkami byly prázdné, sošky a  výtisky Reader’s Digest, které je jinak plnily, ležely poházené na podlaze. Polštáře z gauče se válely na zemi a židle byly převrácené. Dvířka od lednice a od mrazáku byla otevřená a jejich obsah pomalu tál a vytvářel na linoleu lepkavé kaluže.



© Ransom Riggs, 2011
Translation © Bronislava Grygová, 2012
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012, 2016


Žádné komentáře:

Okomentovat


Copyright © SVĚT MEZI ŘÁDKY | Šablona: Lucy Lillianne. Optimalizováno pro Firefox.