Úryvek z knihy Ostrov

Ostrov


Robert Muchamore




Anotace: 
Dvanácté a poslední pokračování úspěšné série napínavých příběhů o dětských hrdinech z CHERUB – jednotky pod MI5, která cvičí děti pro role špičkových špionů, kteří mají tu výhodu, že dospělí je z podobné činnosti nepodezírají. Po skončení mise soustředěné na likvidaci motorkářského gangu se sedmnáctiletý James i jeho sestra Lauren vracejí do tábora, kde Kyle, bývalý agent a nyní už vysokoškolák, nabídne Jamesovi účast nikoliv na misi, ale na akci, kterou připravil on sám. Kyle Jamesovi vypráví, jak se během výcviku v CHERUB dostal na tropický ostrov v Malajsii, kde se seznámil s místním chlapcem Aizatem. Od něho se dozvěděl, že člen vlády Tan Abdullah zneužil zkázu po vlně tsunami, aby zdemoloval původní domorodé vesnice, vyhnal obyvatele a místo jejich domovů budoval luxusní hotely. James je rozhořčený, odmítne jinou, oficiální misi, a jde s Kylem do akce. Postupně se k nim přidá ještě Jamesova sestra Lauren, Bruce a další Cherubové.
James si uvědomuje, že jeho život v kampusu CHERUB pomalu končí, protože ho čeká odchod na vysokou školu a dospělé starosti. Teď ale usiluje o potrestání zla a vítězství dobra…

Ihned poté, co vlna tsunami způsobí na tropickém ostrově závažné škody, jeho guvernér pošle buldozery, aby zničily pobřežní vesničky a udělaly tak místo na výstavbu luxusních hotelů.
Ostraha guvernérovy rodiny nesplňuje Jamesovu představu ideální mise – a navíc bývalý agent Kyle přijde s vlastním ďábelským a vysoce nebezpečným plánem.
James se musí rozhodnout mezi oddaností k organizaci CHERUB a povinností k svému nejlepšímu příteli a také vlastním svědomím.

Recenze zde


Příliv opadl až překvapivě rychle, takže Kyle mohl čtyřkolku s nákladem hnát rovnou přes pláň mokrého písku a neuhýbat na cestu, jako během jízdy do vesnice. Když se blížil k hotelu Mořská hvězdice, zaskočila ho Iona, která se mu řítila vstříc.
„Hoď sebou!“ vřískla, ještě než zastavila před hotelem. „Máme pohotovost!“
„Co zase ten Large má?“ brblal Kyle a seskočil ze čtyřkolky. „Rychleji se to stihnout nedalo.“
„Nejde o instruktora,“ chrlila ze sebe Iona. „Jak vyšplíchla voda z toho bazénu, nebylo to obyčejný zemětřesení. Panu Largeovi volali z kampusu na satelitní telefon. My cítili jen dozvuky obrovskýho zemětřesení daleko od pobřeží Indonésie. Ale tam mezitím dorazila obrovská vlna tsunami a teď nejspíš míří přímo k nám.“ Kyleovi přejel mráz po zádech. Ohlédl se po moři. Ve školních hodinách v kampusu viděl o tsunami video a uvědomil si, že kdyby ho obří vlna zastihla na písčinách ve čtyřkolce, neměl by šanci.
„Asi proto příliv zmizel tak rychle,“ kývl. „Brali jsme to v zeměpise. Zemětřesení nadzdvihne celý mořský dno a stáhne všechnu vodu z pobřeží. No, a pak se voda vrátí v příšerně veliký vlně, rychlostí osm set kilometrů za hodinu.“
„Víš to určitě?“ ujistila se Iona ustaraně. „Protože příliv tu vždycky ustupuje hodně rychle.“
„No, z toho testu jsem dostal jenom C,“ usmál se Kyle chlácholivě. „A co místní? Už je někdo varoval?“
„Zkoušeli jsme ti volat do vesnice,“ vysvětlila Iona.
„Signál ukazuje jen jednu čárku,“ broukl Kyle při pohledu na mobil. „A ve vesnici nejspíš žádnou.“
„Pár lidí z hotelovýho personálu brnklo svým rodinám nebo odsvištěli, aby je mohli dopravit do bezpečí. Všechny bágly a věci jsme přestěhovali na střechu.“
„Kyle!“ zahulákal Large, jenž se naklonil přes zídku lemující plochou střechu hotelu. Výjimečně řval spíš organizačně než nenávistně. „Odnes sem to jídlo, bleskově, možná ho budeme potřebovat. A pak naklusej za mnou!“
Kyle s Ionou a s jejím výcvikovým parťákem Dantem dovlekli na střechu přepravky jídla. Všichni měli strach, ale dokud se zaměstnávali, neměli čas na to myslet.
Large seděl u jídelního stolu na střeše a na dřevěné stolní desce měl položený laptop a satelitní mobil. Na sousední židli poposedávala paní Leungová, postarší majitelka hotelu, a úzkostlivě hleděla na moře.
Dvě děti stály v rozích střechy a dalekohledem vyhlížely první známku přívalové vlny; další dvě padly na lehátka, zničené po akci na tenisových kurtech.
„Co všechno víš o tsunami?“ zeptal se Large Kylea a ukázal na mapu Jihovýchodní Asie, kterou měl na monitoru laptopu.
„Jen co jsem pochytil v zeměpise,“ přiznal Kyle.
Large poklepal špičkou prstu na západní výběžek Indonésie a s netypickou upřímností řekl: „Kyle, tohle je vážná věc. Každý z mých kroků může rozhodnout o životě a smrti. Jsi tu jediný zkušený agent. Speaksová je v džungli, takže tě potřebuju jako svého zástupce. Nejsem neomylný, proto ti nařizuju, abys mě otevřeně upozornil pokaždé, když v něčem šlápnu vedle, nebo když tě něco napadne.“
„Jo,“ kývl Kyle souhlasně a křečovitě polkl nad tou zodpovědností. Ráj se během pár minut změnil na peklo. Kyle si strčil ruce do kapes kraťasů, aby zamaskoval jejich třes, a poslouchal další instrukce pana Large.
„Podle dispečerů v kampusu se zemětřesení odehrálo před dvěma hodinami v oceánu zhruba tady, severozápadně od Indonésie. Výsledná tsunami během třiceti minut dorazila k indonéské pevnině. Podle předběžných zpráv zpustošila celé pobřeží. Jen bůh ví, kolik lidí zahynulo, ale budou to stovky, možná tisíce.
Nárazová vlna se teď šíří z epicentra. Po celém západním pobřeží Thajska už vydali varování před tsunami. Počítají, že voda tam udeří do dvaceti až čtyřiceti minut a chvíli nato přijdeme na řadu my. Vlny, které zasáhly Indonésii, měřily až pětadvacet metrů, ale jejich síla i výška slábnou s rostoucí vzdáleností, takže nás snad nepotká nic takhle hrozného.“
Kyle přimhouřil oči a špičkou prstů se dotkl monitoru. Sice ho stínil velký slunečník, ale obrazovka LCD nebyla v zářivém slunci z nejzřetelnějších.
„Takže zemětřesení začalo tady a my jsme na Langkawi tady… A to znamená, že indonéská pevnina leží mezi námi a epicentrem výbuchu.“
Large přikývl. „Doufejme, že když nejsme vlně přímo v cestě, trochu nás to ušetří, ale pořád o tom nemůžu zjistit nic konkrétního. Dispečink v kampusu se snaží zkontaktovat londýnskou meteorologickou centrálu a zjistit, s čím máme počítat, ale zatím se nám neozvali.“
„A bože, Normane!“ zanaříkala paní Leungová a sundala si sluneční brýle, zavěšené na řetízku kolem krku. „Sice to nebude pětadvacet metrů jako v Indonésii, ale pokud se po pláži přiženou třeba jen dva tři metry vody, zaplaví mi bazén, zničí celé přízemí a pánbuví, co provedou s rybářskými vesnicemi.“
„A je hlouběji ve vnitrozemí nějaký kopec?“ vyptával se Kyle.
„Je,“ přisvědčil Large. „Ale hned za pláží a pobřežní silničkou začíná hustý les. Nikdo nám nezaručí, že se na vyvýšené místo dostaneme ještě před příchodem vlny.“
„Ale pokud bude vlna velká a prudká, tak tenhle hotýlek kompletně spláchne!“ namítl Kyle.
Large vážně přikyvoval. „Průšvih, když odejdeme, průšvih, když zůstaneme. A šestý smysl mi napovídá, že tahle budova nám poskytuje aspoň nějakou ochranu.“
Kyle už stačil pochopit, že tady žádné rozhodnutí není úplně správné. „No dobře,“ povzdechl si. „Ale podle mě bychom neměli zůstávat takhle na střeše. Chci říct, kdybychom se schovali v budově, chápete, v nějaký místnosti bez oken v co nejvyšším místě, snížili bychom riziko, že nás vlna spláchne, nebo že nás trefí střepy nebo trosky.“
„Skvělý nápad,“ ocenil Large a ohlédl se po majitelce. „Která místnost bez oken je tady nejvýš?“
„Sklad potravin tady za námi,“ ukázala paní Leungová k baru a kuchyni na střeše. „Vejdeme se tam všichni.“
Large hlučně zatleskal: „Tak fajn, mládeži, jděte za paní Leungovou! Přesuňte se do kumbálu za kuchyní!“
„A z lehátek sesbírejte polštáře a podložky!“ dodal Kyle. „Ochrání vás při pádu, pokud vlna budovou otřese, a taky poslouží jako záchranný kruhy pro případ, že voda by zaplavila i střechu.“
„Výborně, Kyle!“ prohlásil Large s uznalým výrazem a jednomu z pozorovatelů sebral dalekohled. „Všichni dovnitř! Venku na stráži zůstanu jenom já!“
„Když myslíte,“ pokrčil Kyle rameny a zamířil k úkrytu.
Ve skladu za kuchyní vládlo dusivé vedro. Ze stropu visela holá žárovka a u zadní stěny se vršily pytle rýže a zeleniny. Každé z dětí sem přineslo náruč polštářů a teď si udělaly pohodlí, seděly na nich a taky je pro útěchu svíraly v náruči. S dětmi tam byla paní Leungová s jedinou hotelovou číšnicí v černých šatech a koketní zástěrce.
Kylea přivítalo šestnáct vyplašených očí. Sám byl strachy bez sebe a pořád se mu vybavovaly scénáře katastrofických filmů, ale všichni – včetně dospělých – zřejmě zastávali názor, že pokud ho Large žádal o radu a souhlasil s jeho názorem, právě Kyle je vůdce a zachránce.
„Dáte mi polštář?“ nadhodil rozpačitě.
Dante mu jeden volný hodil a Kyle se na něj posadil a zády se opřel o plechovky s práškovým kari kořením. V nevětraném skladišti bylo hodně přes čtyřicet stupňů a děti po tom vysilujícím cvičení doslova smrděly. Všechny čtyři dívky se držely za ruce. Vypadaly drobounce a zranitelně a usilovně se snažily nemyslet na hrozící nebezpečí.
„Jo, jo,“ zazubil se trochu strnule Dante. „Takže vítejte v místě, kde za pár týdnů najdou naše utopený nafouklý mrtvoly.“
Ionu Danteův černý humor nepobavil. Pleskla ho přes nahou nohu. „Takhle nemluv!“ okřikla ho. „Musíme myslet pozitivně!“
Další dívka Ionu podpořila: „Co si třeba zazpívat?“
Dante se ušklíbl: „Jakmile vy holky začnete zpívat, mizím odtud. Tsunami, netsunami.“
„Tak dost!“ prohlásil Kyle přísně. „Možná tu budeme tvrdnout hodně dlouho. Nezačínejte s hádkami, jasný?“
Po pár minutách ticha jim číšnice míchanicí malajsijštiny a angličtiny prozradila: „Právě říkali, že to dorazilo do Phuketu. Velká vlna, hodně zlá.“
„Je to odtud daleko?“ vydechla Iona.
„Necelých sto kilometrů severně,“ odpověděla paní Leungová. „Při té rychlosti sem dorazí za pár minut.“
„Dun, dun dunnnnnn!“ dodal zlověstně Dante.


Copyright © SVĚT MEZI ŘÁDKY | Šablona: Lucy Lillianne. Optimalizováno pro Firefox.