Recenze: TEMNÁ TRILOGIE (Miroslav Žamboch)

Neskutečné fantasy dobrodružství! 

„Možná jsem našel tu správnou páku, Hangerone. Jsi více mrt-vý než živý, nasáklý smrtí a přesto lpící na své lidské stránce. Nebo právě proto?“

Anotace: 

Zpověď válečníka 

Uprostřed nelítostného světa stojí malý chlapec – Olaf Hangeron. Krutá zima, boje znepřátelených klanů. Olafa a jeho strýce spojuje pouze společný nepřítel. Že jsou příbuzní, je to nejbezvýznamnější. Strýc je jako z kamene – nejen jeho svaly, ale i jeho srdce. Servítky si rozhodně nebere před nikým, ani před Olafem, který ho začíná opravdu nenávidět. Jinou možnost, než jít s ním, však nemá. Ale takový je kraj, takové jsou podmínky. 

Ocel, krev a smrt 

Z Olafa je čtrnáctiletý chlapec. Přidal se ke skupině Vikingů, kteří se plaví na svém drakaru a okrádají jiné lodě. Olaf postupně dospívá a není divu, že se z něho za takových podmínek stává „něco“ ještě horšího, než byl kdysi jeho strýc. Krvavé dobrodružství na moři, plné smrti a utrpení, je příběh trochu odlišný od předchozí povídky. Na škodu to ovšem není. 

Hangeron před zrcadlem 

Krutá zima je vystřídána krutým vedrem. Společně s Olafem se ocitáme kdesi na jihu v pouštní oblasti. Povídka je daleko více „fantasy“ než předchozí. Vedle monstrózní postavy a umění boje se začínají v Olafovi probouzet zvláštní schopnosti. Jeho cestu také překříží žena, k níž si vybuduje vztah. Ač se většinou Olaf chová jako mladík, kterým je, v úzkých se promění v děsivé zabíjející monstrum, což ubíjí i jeho samotného. Podivné plány s ním má i jakýsi čaroděj…

Nakladatelství: Miroslav Žamboch - EF

Rok vydání: 2013

Žánr: Sci-fi a fantasy, Antologie

Formát ekniha

Úryvky z knihy

Ilustrace k recenzi poskytla ilustrátorka Slendymája. Děkujeme! 

TEMNÁ TRILOGIE je rozhodně velmi zajímavá fantasy kniha, ve které autor používá důmyslný styl psaní. Hned mě oslovila a bylo těžké se odtrhnout. Naneštěstí, pokud by byla kniha vydána v pevné vazbě, šlo by nejspíš o hodně útlou knihu. Utíkalo to tak, jak jsem ani nečekala. :o) 

Obávám se, že tohle čtivo rozhodně není pro každého. Někomu může vadit, že je to spíše formou vyprávění a na přímou řeč narazí jen občas. Nebo se nemusí zalíbit, že některé texty vypovídají o brutalitě a nelítostných krvavých bojích. 

Cítil, jak mu pomalu tepe srdce, uvědomoval si sílu ukrytou v pažích. Neodešla, čekala na rozkaz. Píseň meče, jindy zřetelná a vždy lačná zabíjení, zněla náhle nejistě a tiše. 

Zpoveď válečníka

Krátká povídka, ve které se autor rozepsal o hlavním hrdinovi a jeho životě po té, co byla vypálena jeho osada nepřátelskou osadou O´Brienovců. Díky tomu se však setkává s Omrodem Kellym Hangeronem, svým vlastním strýcem. 

Díval se na mne člověk bez srdce, člověk až do samotného nitra tvrdý jako kámen. Obličej se mi zkřivil v bezmocném šklebu.Záviděl jsem mu. Chtěl jsem být jako on – obrovský, silný, nebezpečný, smrtonosný.„Střílej,“ řekla skála.

Povídka, nejkratší z těchto tří, si mě získala poutavým vyprávěním a ani mi nijak nevadilo, že přímou řeč bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. Měla své vlastní kouzlo - ale to se dotýká celé knihy. 

Ocel, krev a smrt

Olafův příběh pokračuje a tentokrát se tento chlapec dostává mezi Vikingy, kteří mu ukazují život z jiné stránky. Dávají mu pocit, že někam patří a pomáhají mu dospět v muže. 

Kelly se od Vikingů lišil jen tím, že mlčel i ve chvílích bitevního šílenství a byl ještě divočejší a krutější. Pokud se míra jejich krutosti dala vůbec odlišit. Jeho oči, jeho oči byly mrtvé. Nepatřil už do světa lidí, každým dnem se více a více přibližoval Říši šedi.

Zalíbilo se mi, jakým způsobem to autor zaonačil natolik, že se z Olafa nakonec stává samotný Kelly. To mě nadchlo. Vyprávění proudilo minulostí chlapce a poukazovalo na děsivou budoucnost, která ho může čekat. 

Do děje se tentokrát vkrádá právě onen sci-fi žánr, který kniha slibuje a setkáváme se s nereálnými věcmi. Musím přiznat, že tato povídka se mi z oněch tří líbila o něco méně, protože mi její pozdější část něčím připomněla Piráty z Karibiku. I když to bylo originální, tak se tam odehrává spousty bojů a ne každému se to musí líbit.  

V ruce držel číši naplněnou černým nápojem. Číši starých časů, symbol dávno zapomenutých obyčejů, obřadní pohár Zasvěcení – nahrubo opracovanou lebku s odřezaným temenem a ucpanými otvory. Z okraje ještě visely cáry kůže a masa, týl zdobily šedobílé cákance mozku.„Nejvyšší pocta,“ pronesl Zrzavec.Někdo mu podal zapálenou třísku. Přiblížil plamen k lebce – nápoj vzplál. Hořel zelenomodrým plamenem, černá kapalina se vařila, stoupal z ní šedý kouř. 

Hangeron před zrcadlem

Poslední povídka, která se mi líbila nejvíce. Tady už je Hangeron dospělý muž, poznal sám sebe a zná svět. A dokonce se v této části čtenář dočká i romantické zápletky, která mě moc potěišla. Nečekejte žádnou erotiku, tohle skutečně není ten druh románů a myslím si, že nikomu tam ani chybět nebude. 

V této části není tolik bojů, spíše se autor rozepisuje o ději a přibírá do něj i ostatní postavy. 

Ženu jménem Karin, která má v této povídce velkou roli. Riche, který mi přišel slizký a nedůvěřovala jsem mu. Krále Budoga, jehož jméno mi přímo nesedlo, ale líbilo se mi, jakým způsobem autor tuto postavu pojal a další, které čtenáři přiblížil. 

Maso z nich opadávalo v celých kusech, z bolestí zdeformovaných tváří sálala nenávist. Stále se však chovali jako zkušení bojovníci. 

A poukázal na svět za a před zrcadlem. Oba vylíčil úchvatným způsobem a nebál se psát natolik kreativně a originálně, až to čtenáře ohromí. Vážně si mě získaly některé situace a nemuselo jít ani o Hangerona. 

Tato povídka pro mě byla nejnapínavější. Možná proto, že se blížil konec a já jsem byla zvědavá, jak se s tím autor popere... Zvládl to na jedničku. Konec knihy mě dojal a malá větička o pokračování mě přinutila pomýšlet na to, že se k jeho knihám rozhodně toužím vrátit a zas si něco přečíst.  Autor totiž přímo píše, že osudy lidí v zemi za Zrcadlem existují a jsou součástí jiného příběhu, který bych si já osobně chtěla určitě jednou přečíst. :o) 

Muž dojel až k zrcadlu. Zaváhal, pak pobídl koně. Po lesklé ploše se rozběhly vlny, čas se na okamžik zastavil. Najednou byl na druhé straně, v úrodném kraji plném vody, zvířat a ptáků. Děti ho následovaly a ani se neohlédly, jejich matka zůstala stát před Zrcadlem. Srdceryvně křičela a hystericky gestikulovala. Nejmenší z dětí se otočilo, v očích se mu lesky slzy. Rozběhlo se zpátky.„K zemi!“ vykřikla Karin.Dítě se dotklo zrcadla, zemí otřásla exploze, lidé zmizeli, zůstal jen kráter a kruh sežehnuté trávy.„Nikdo se nemůže vrátit,“ řekla Karin.

Ačkoliv Temná trilogie obsahuje vlastně jen tři povídky a já nejsem zrovna povídkový typ, vůbec mi to nevadilo. Texty navazovaly na sebe, autor nijak neodskakoval od děje a mně to spíše přišlo, jako by to zkrátka byly tři části knihy, které mě bavily a ponoukaly k dalšímu čtení. 

Jsem překvapená, protože tohle nepatří mezi mé obvyklé četby, i když díky těm bojům a Olafovi se to dá zařadit k obdobné knize, kterou jsem nedávno četla a bavila mě. Ale u tohohle jsem nečekala, že by mě to už od prvních řádků mohlo natolik chytit, že bych to nejen dočetla celé, ale spíše vdechla. Neskutečně se mi zalíbil styl psaní, je takový zváštní, všeříkající, osvobozující a autor s ním dokáže vylíčit snad úplně všechno. Hlavně díky tomu se všechno četlo tak snadno, ačkoliv celá kniha je psána zvláštně a pro mě velmi netradičně. 

Jsem ráda, že jsem na Temnou trilogii narazila, zalíbila se mi a myslím, že každý by si měl vyzkoušet, jestli mu její styl sedne, protože je to opravdu zajímavá fantasy četba. :o)

Knižní obálka: 

I když je obyčejná, vypovídá o knize a to je na tom to kouzelné. :o)