Recenze: BÍLÝ OCEÁN (Roy Jacobsen)


I přes všechny těžkosti, které přináší, je ostrov jejich domovem...




Román Bílý oceán čtenáře přivádí po šestnáctileté pauze zpět na severonorský skalnatý ostrůvek Barrøy, dějiště předcházející autorovy knihy Ostrov. Dramatické osudy Ingrid, jež na ostrově vyrůstala od malička, jsou v posledních měsících druhé světové války tak strhující, že tvoří samostatný, uzavřený příběh. Válka krutě poznamená i místo, kde život dosud plynul v téměř harmonickém bezčasí jakkoli nelehkého sepětí života rybářské rodiny s drsnou přírodou. Oceán na ostrov vyplaví stopy tragédie lodi válečných zajatců, zcela nečekaně však zažehne i prudký plamen beznadějné lásky. Ingrid na čas ztratí paměť, po návratu z nemocnice se vrací na ostrov, který se s koncem války znovu zalidňuje, a ona i svět se pomalu probouzejí z černého snu. Vyprávění mistrně kombinuje odkazy na málo známé skutečné události závěru válečného běsnění na dalekém Severu s téměř impresionistickým zachycením vnitřního světa hrdinky, která pomalu sbírá síly, aby dokázala žít.


Recenze na knihu Ostrov


Příběh překvapivě nezačíná na ostrově Barrøy, ale na pevnině, kde Ingrid pracuje v místní rybárně. Ostrov zůstal zcela opuštěný. Jeho obyvatelé buď zemřeli, nebo odešli ať už za prací či za lepším životem. Jediný, kdo by se mohl časem vrátit, je teta hlavní hrdinky, která je už delší čas v nemocnici. A navzdory radám zesnulé matky, aby Ingrid z ostrova nadobro utekla a skutečnosti, že jeden člověk nemůže obstarat celý ostrov, rozhodne se po čase s neméně náročnou prací v rybárně skončit a vrátit se zpět na místo, které pro ni představuje domov.

Na rozdíl od Ostrova, který byl nejen hlavním dějištěm, ale zároveň tím nejpodstatnějším v celém příběhu, se děj Bílého oceánu neodehrává pouze na Barrøy a díky tomu nepůsobí tak klaustrofobickým dojmem. Do děje také vstupují nové postavy a interakce mezi nimi jsou otevřenější a proto i zajímavější než mezi rodinnými příslušníky v prvním díle. I když v samotném důsledku je název knihy naprosto výstižný. Oceán v této knize hraje stejně důležitou roli, jako v předešlém románu ostrov. Vše zásadní přichází po vodě, nebo to voda vyplaví...

Ostrov se odehrával v období 1. světové války a ukazoval, že existovalo místo na Zemi, které přímé dopady války nevnímalo. Bílý oceán naopak dokazuje, že vůči 2. světové válce nebyly imunní ani tyto odlehlé oblasti. A že právě události ke konci této války silně ovlivnily děj celého románu, tak jako počasí a přírodní živly působily na průběh Ostrova. Z Ingrid se za tu dobu stala silná, jen tak nezlomná žena, která díky "ostrovní škole" dokáže čelit různým nepřízním osudu. 

V Bílém oceánu si více přijdou na své ti čtenáři, kteří hledají větší zaměření na mezilidské vztahy, i když i v tomto románu je vše pojato v Jacobsonově stylu. I co se týče lásky a milostných vztahů. Vztah Ingrid a ruského zajatce, který se rozhodně neobejde bez následků, je zde vykreslen opravdově a lidsky, a přesto s odstupem, který nepřipouští žádná literární klišé a sentimentalitu. Jak už to u Jacobcena bývá, plno věcí je tu opět nevyřčených. Bolest a ztráty jednotlivých hrdinů ovlivňují jejich činy, ale málokdy jsou určeny k tomu, aby je sdíleli se svým okolím. Není to pohodové čtení, je to o prostém a mnohdy krutém životě, nicméně jistá naděje v lepší zítřky tady stále je.

Styl psaní je stejný jako u Ostrova. Opět syrový a věcný s převládáním nepřímé řeči a minimem dialogů či vnitřních promluv hrdinů. Autor znovu střídá minulý s přítomným časem a jeho obsáhlé věty sdělují více, než byste čekali. Možná vám bude občas připadat, že ve větách míchá informace, které se k sobě nehodí, ale to už je prostě Jacobsen. Určitě se ale nemusíte bát, že byste se ztráceli, i když díky plno věcem, které jsou pouze naznačené, se můžete cítit zmateně. Dokud nám autor nechce něco prozradit, tak to ve většině případě sami nepoznáte, přestože hlavní hrdinka to už dávno ví. Pro někoho mínus, pro někoho kouzlo stylu tohoto norského spisovatele. Konec Bílého oceánu se pak nese ve stejném duchu jako u první knihy. Přichází náhle a neočekávaně, což jenom potvrzuje Jacobsenův způsob vyprávění.

Před přečtením Bílého oceánu doporučuji přečíst i Ostrov a alespoň se trochu seznámit s jednotlivými členy Ingridiny rodiny, kteří se ve volném pokračování také objevují, i když v menší míře. Já osobně jsem si román užila. Dějově byl určitě zajímavější a ne tak statický jako předchozí kniha. Jelikož jsem už byla zvyklá na Jacobsonův styl, bylo to jako potkat starého přítele. Je opravdu specifický a tudíž ne každému sedne. Stejně jako jeho tvorba. Mě si ale získal. Nedá se to srovnat s ničím, co jsem doposud měla možnost číst. Už z toho důvodu je pro mě jedinečným objevem a já si moc ráda přečtu jeho další knihy. Pokud se dočkáme překladu třetího volně navazujícího dílu, automaticky se objeví na mém knižním seznamu. A v případě, že se snažíte zmapovat severskou tvorbu za rámec zpropagovaných detektivek a thrillerů, Jacobsen by dle mého názoru neměl uniknout vaší pozornosti.



Roy Jacobsen: Bílý oceán
Název originálu: Hvitt hav
Nakladatelství: Pistorius & Olšanská
Rok vydání: 2016
Počet stran: 200
Vazba: brožovaná