Recenze: PRISCILLA - DOST SVÉVOLNĚ SE KOŠATÍCÍ OSUD (Ota Ulč)

Kniha se zavádějícím názvem i anotací


"Jestliže teď už nejste dostatečně confused (popletení, zmatení), nedávali jste dost pozor." 


Anotace: 
Ota Ulč napsal pozoruhodný životní příběh své čínsko-švýcarské manželky Priscilly Lim. Její dědeček založil čtyři banky, obchodní komoru a stal se ambasadorem císařského dvora, ale prosperitu rodiny rozvrátil jak Mao Ce-tung, tak Čankajšek a Priscilla se jako úplně chudá princezna vydala do New Yorku, kde pracovala pro UNICEF. Tam se poznala s plebejským emigrantem z Plzeňska Otou Ulčem. Pro Číňany byla málo žlutá a naopak v Americe byla až příliš rasově jinobarevná, a nejvíc se jí dotklo, když ji někdo označil za Japonku. Není divu, že Priscilla vstoupila do rasově smíšeného manželství s Otou Ulčem, s kterým se nikdy nenudila. Třikrát spolu objeli celý svět a přesvědčili se, jak je rozmanitý a bohatý a kolik v něm vře nesnašenlivosti, kolik absurdit člověka obklopuje a co všechno ho může obohatit, a na těch cestách se s nimi nebude nudit ani čtenář.

Nakladatelství: Šulc-Švarc
Žánr: Romány, Literatura česká
Rok vydání: 2016
Počet stran: 304

Za recenzní výtisk děkujeme nakladatelství Šulc-Švarc


Nakladatelství Šulc-Švarc na Fb


Zakoupit knihu
Priscilla - Dost svévolně se košatící osud




Do konkurzu o tento recenzní výtisk od nakladatelství Šulc-Švarc jsem šla s ohledem na náš projekt Podpora českých autorů. PRISCILLA - DOST SVÉVOLNĚ SE KOŠATÍCÍ OSUD mě zaujala nejen anotací, ale také neobvyklým názvem. Páni, kniha o čínské princezně! Ale než jsem se k četbě dostala, dozvěděla jsem se, že je všechno vlastně úplně jinak... 

Snad díky tomu jsem nebyla až tak zklamaná, ale naopak připravená na to, co mě čekalo. Věděla jsem, že čtení tak bude těžší, než jsem si myslela. Ale snad také proto mohu knihu hodnotit trochu pozitivněji, protože nejsem tolik zklamná jako ti, kteří očekávali pozoruhodný životní příběh čínsko-švýcarské manželky Priscilly... Protože v knize se žádný takový příběh neobjevuje...

Název i anotace knihy jsou velmi matoucí a zavádějící informace, protože příběh, který Ota Ulč popsal, mi nepřišel pozoruhodný a vadilo mi, že Priscille bylo věnováno tak málo. Podle všeho psal autor sám o sobě, o politice a maličkostech, které se jí týkaly. O svých slavných známostech a zemích, které procestoval a samozřejmě poukázal také na to, co všechno vykonal. Nevím, jestli se chtěl vystihnout tak, jak se vystihl, ale hlavní hrdina knihy mi dvakrát sympatický nebyl. 

Pokud chtěl poctít svou ženu obálkou s její fotkou a knihou s její jménem, myslím, že obsahem ji bohužel nedokázal svou oddanost. Což v závěru, kde bez emocí vylíčil něco, co by se ho jako manžela přece jen mělo více dotknout, vyznívá velmi smutně, když celá kniha se týká převážně autora. 



Styl psaní se autorovi asi nepovedl tak, jak si přál. Myslím, že chtěl, aby čtenář měl pocit, že čte něco vytříbeného, ale některá slova do kontextu nezapadala nebo budila dojem kýčovitosti. Celkově šlo vlastně v knize o dlouhé vypravování, které bylo místy zajímavé a místy o ničem a někdy působilo silně v křeči. Mně přišlo, jakoby autor psal, co ho napadlo, aniž by se nad tím pozastavil - díky tomu texty vyznívají poněkud chaoticky. A pak se nad větami prostě zarazil a sem tam vyměnil běžná slova za méně obvyklá a více impozantní, aniž by se do vět nějak hodily. I přesto všechno musím uznat, že to bylo docela čtivé, ale musela jsem číst po úsecích. 

Priscilla začala bažit po dítěti, já sobec opurtunista se vymlouval, představu rozmnožování oddaloval. Posléze s podstatným uplynutím času, jsem si začal uvědomovat hanebnost takového vykrucování. Dosud bez priority kýženého mateřství nebude opomíjená choť přece doma sedět samotinká v nicnedělání.  Takže vstoupila do stavu zaměstnaneckého, vykořisťována v druhu práce, v níž si libovala, v roli cifršpiona, s asiatskou vytrvalostí, trpělivostí. 

Příběh, ve kterém vystupuje, poukazuje hlavně na něj a díky tomu jsem prakticky neměla nějak možnost poznat někoho jiného. Myslím, že jeho zpověď ohledně žen potěší spíše muže. Ti mají možnost pochopit jeho příběh mnohem lépe než ženy, protože mě místy i zaráželo, jak na některé věci autor pohlíží a nelíbilo se mi to. 

Hlavní hrdinka Priscilla Hlavní hrdina Ota je typický mužský se špetkou šovinismu a rád o sobě mluví. Kdy, kde, kolik a s kým - hlavně se ukázat. (Také se pochlubil na některých fotografiích.) Měla jsem občas dojem, že se autor hodně vychloubá a snaží se povyšovat, protože zažil tohle a támhleto, zatímco lidé z jeho generace se plahočili v ČR, on cestoval po světě a kolik toho zažil. Možná chtěl jen lidem otevřít oči a poukázat na to, kolik je ve světě krásy, bohužel mně to tak nevyznívalo. 

Jedna dobrá duše, přeživší Osvětin a dr. Mengeleho (který ji při selekci poslal směrem k přežití, kdežto její rodinu opačným směrem k plynu a smrti), mě napřed s sebou vzala do postele a poté do rodiny českých židovských lékařů.

Priscilla je stejně jako ostatní zabalená do balíčku vedlejších postav a ozdobných přívěsků. Autor jí v knize věnoval jen pár pasáží, kde hovoří o její rodině, o ní i svém synovi... 

"Myslím, že by měla mít nárok na jistou dávku věčnosti. Žena tak vznešená a přitom úžasně lidsky prostá. Můžu tě ujistit, že se mi hluboce vtiskla do paměti." 

Velká spousta postav, díky tomu, že cestoval po světě a měl nutnost popisovat i ženy, které na něj házely oči nebo ukazovaly vnady, je díky tomu taková nemastná a neslaná. Ale takhle to zřejmě v životopisech bývá. Pro mě je tento první a tak nemohu tohle přesně soudit, ale přece jen ta postava Priscilly by na mě měla působit živějším dojmem - ovšem vše silně zastíral Ota Ulč a jeho vyprávění. 



Co mi vadilo na knize byly chlípnosti a narážky ohledně žen. Když si vezmu, kolik je autorovi let, tak jsem neskutečně udivená, že muži i v takovém věku dokáží sepsat něco, co působí oplzle a typicky mužsky. Myslím, že muži by tento suchý humor a popisy ocenili, já to nedokázala. 

Velela jim bílá vrchní číšnice svůdnice. Producírovala se v mikromini a ráda setrvávala v nehnutém předklonu. Delikátní terén krylo miniaturní sukno, postačující tak nejvýš k záplatě Žižkova slepého oka. Tak to máme komplet. Na ulici byla k spatření nahota nad pasem a tady zas nedomorodá pod pasem. 

Pokud by si tuto knihu toužila přečíst žena, je třeba uvědomit si, že tuto knihu psal muž typicky
mužským stylem, vychovávaný v době, kdy si muži mysleli, že jsou pánové tvorstva. Já se maličko přikláním k feminismu, takže mi autorův přístup neseděl. Samozřejmě problémem také je, že jsem z jiné generace a jsem zvyklá číst oplzlosti naší doby. ,o))

Musím ovšem uznat, že v některých chvílích byl životopis/cestopis zajímavý. Něco málo se člověk dozví o různých kulturách. O historii, jak neměl možnost ji poznat (i když mladší generaci si myslím tím příliš neoslní, ani mně některé věci nic neříkaly nebo mě zas nezaujaly). Politika tam byla docela složitě zobrazována, různé režimy, které oslní spíše fandu těchto témat, než běžného čtenáře. 

Velkým kladem jsou fotografie, které čtenáře přiblíží občas zamotanému příběhu. Ty se mi opravdu líbily. 

Jsem si jistá, že kdyby anotace a název více odpovídaly obsahu knihy, bylo by i hodnocení knihy mnohem lepší. Čtenář by věděl, do čeho jde. Já nerada píšu negativní recenze, protože jsem toho názoru, že každá kniha má svého čtenáře a proto věřím, že starší generace ocení autorův životopis mnohem více, pokud budou vědět, co je čeká. Já, i když to byla chvílemi strastiplná cesta, mohu říct, že jsem si knihu ráda přečetla. Něco jsem se dozvěděla a ponořila se na chvíli do jiného žánru. :o)

Shledávám osvěžujícím, že život nám obohacují mysterie neznámého, nezjištěného a nejspíš i nezjistitelného. 

Knižní obálka: 
Přišla mi pohřební a vzpomínková. Teď už chápu důvod, proč taková obálka je. Mně přijde prostě zvláštní a pořád mě k ní něco táhne. I když upřímně, kdyby na ní byl samotný autor, byla by asi odpovídající. 




Copyright © SVĚT MEZI ŘÁDKY | Šablona: Lucy Lillianne. Optimalizováno pro Firefox.