Recenze: NEZAPOMĚŇ NA ZLÉ ČASY (Günter K. Koschorrek)

Dramatické zážitky vojáka wehrmachtu


Nikdy nezapomenu na kamarády z války, které jsem osobně znal.



Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota


Nakladatelství Jota (FB)


Chci zakoupit knihu Nezapomeň na zlé časy



Mám slabost pro military žánr a tato kniha byla opravdu věrným ztvárněním války, jež má brutální a děsivou podobu. Nezapomeň na zlé časy pro mě bylo trochu těžším čtivem, protože je psáno vojákem wermachtu - ale právě proto jsem si titul chtěla přečíst. Myslím, že je vhodné, když si přečteme o skutečných hrůzách i z pohledu druhé strany. Z počátku mě ovlivňovaly nesympatie, ale poté jsem se natolik vžila, že jsem nevnímala narodnosti, cítila jsem jen život pronikající mezi prsty. Smrt a něco horšího než samotnou smrt - zkázu, beznaděj a bolest tak, jak ji vnímal samotný autor.

"Je mi líto, kámo, ale u nás všichni kamarádi padli." 


Styl psaní je velmi čtivý. Čtenář se začte do vypravování v přítomném čase. Z knihy je cítit autorova osobnost a autenticky popisované zážitky jsou největší odměnou. Kniha je dělená podle kapitol, ale texty jsou odlišené dle datumů. Pro mě vyhovující, ještě lépe jsem se v románu vyznala a měla pocit, že jsem ty dny skutečně prožila. Autor nelíčí nic zdlouhavě a vynechává zbytečnosti, ale vkládá do textu maličkosti, které děj dělají ještě skutečnější.

"Řekni mi, Heinzi, jsi kvůli válce teď horší, než jsi byl předtím?"Řepa na něj překvapeně pohlédne: "Jak to myslíš?" "Jestli se válkou negativně změnil tvůj charakter." 

V předmluvě se čtenář dozvídá, že autorovi bylo devatenáct let, když ho válka dostihla v nejhorší fázi a převzala nad jeho životem moc. A stejným líčením také pokračuje. Je až na dřeň úmyslně vidět, jak životy nevinných lidí, vojáků i rádoby nepřátel změní a zničí válka, zatímco ti, kdož ji vyvolali jsou v naprostém bezpečí a daleko od fronty. Koschorrek se dostal až mezi první linie a nepoukazuje jen na to, jak strádal tělesně, ale jak válka změnila jeho pohled na svět a duševní hodnoty. 

Na začátku knihy hlavní hrdina (prakticky autor vypravěč) odjíždí do Stalingradu a všechno, co vnímá, cítí i čtenář už od prvních řádků. Díky vystižnému stylu psaní se každý poměrně rychle vžije, což je u této knihy možná na škodu, protože citlivější čtenáři čtivo protrpí, jak moc to na ně zapůsobí.
Já měla pocit, že postupem čtení vnímám změnu, kterou v autorovi válka zanechala - cítila jsem to z jeho myšlenek a někdy mi možná přišlo, že je vše depresivnější, než sám popisuje. Natolik dokáže kniha zapůsobit a vtáhnout své čtenáře do děje. 

"No ano, až bude po válce a nebudeme mít strachy sevřené prdele, pak bude všechno v pořádku, že?" 

V knize bylo neuvěřitelné množství emocí a nebylo možné se jim vyhnout, jelikož když se čtenář opravdu začte, silně je cítí. Zoufalství, bezmoc a jako poslední a nejdůležitější naději. Spoléhání na prakticky cizí lidi, když jde o holý život, v člověku zanechá následky. Autor dokázal popsat, co pro něj každý, jehož míjel, znamenal. A pokud mu dal maličkost nebo naopak to nejcennější - úsměv, pocit, že bude líp - ocenil to. 

Nezapomeň na zlé časy není jen o válce. Je o samotných lidech a mezilidských vztazích. Jak fungují, přežívají nebo mizí postupem času v závalu smutných vzpomínek. Jak se člověk dokáže odcizit vlastní rodině a najít si novou tam, kde slunce nesvítí. 

Vždycky jsem si myslel, že právě odloučení ještě více posílí lásku dvou lidí. Ale teď už vím, že se tím leda tak oddělí zrno od plev. Co bylo dobré, odolalo také této válce. ALe co bylo už předtím špatné a sprosté, stalo se za války pravděpodobně ještě sprostějším a špinavějším. 

K ještě lepší představě slouží fotografie, které jsou pro čtenáře jako rána na solar, ačkoliv jsem si při čtení uvědomovala, že ty surové popisy jsou podle skutečnosti, tak teprve fotografie mi řádně otevřely oči. Fotografie mají tu největší moc poukázat na to, vymrštit čtenáře ze čtení a stisknout mu silně srdce. Protože takhle už vidíte tváře lidí, které porovnáváte s hrůzností války.

Bylo mi, jako bych opouštěl svou vlastní rodinu, která je v ohrožení. Až se vrátím, setkám se s nimi se všemi ještě zdravými?

Ani jako žena jsem neměla problém příběh posoudit nebo zažít, jelikož autor vypráví vše velmi živě a hlavně nepoužívá odborné výrazy, které by četbu udělali složitější. Ocenila jsem, že Koschorrek vše líčil upřímně a nepřišlo mi, že by přeháněl nebo se snažil zapůsobit přehnanými brutálními popisy. Román působil velmi věrohodně a rozhodně si mě i přes nepříznivé téma získal, ačkoliv nebylo jednoduché si tento knižní svět prožít, jelikož všichni na tohle téma má každý své názory. 

Z nenadání jsou nad námi ruské stíhačky. Střílejí na naší kolonu. Vpravo od nás vybuchuje velitelský terenní vůz zasažený z palubních zbraní. Vidím, jak je jeho osádka vymrštěna do vzduchu. 

Knihu mohu doporučit všem, kteří mají zájem se podívat na věc z druhé strany. Přečíst si válečný román, který dá čtenáři víc, než by se zdálo a hlavně trochu poupraví pohled na svět - Protože i vojáci na druhé straně barikády jsou stále lidé. Román zvládnou i ženy, i když mi prožíváme věci více a o to více na nás kniha také působí. 



Knižní obálka: 
Ten lehce hrubý povrch obálky se ke knize víc než hodí. Navádí čtenáře a poukazuje na to, že čtení nebude žádný med, ale bude stát za to. Je potemnělá a to značí tu temnotu, kterou v sobě kniha nese - odkaz na naši horší stránku lidství, jak ji neznáte. Abych to shrnula, kniha se mi líbí celá i s knižní obálkou, která je podle mého lákavá, chladná i zvláštní zároveň. 




Anotace: 
Günter K. Koschorrek nebyl vojevůdcem, ani vědcem nebo historikem. Válku prožíval jinak než ti ve štábech nebo na velitelských stanovištích. Bylo mu 19 let, když byl povolán do války v její nejhorší fázi a ta mu ukázala svou neúprosnou tvrdost. Nacistický režim, který nelítostně sledoval své cíle, donutil celou generaci přísahat mu věrnost a hanebně zneužil její ideály.

Čtenáři se dostává do rukou deník obyčejného vojáka wehrmachtu, který narukoval na podzim 1942 do armády a byl nasazen na východní frontě. Popisuje své zážitky z bojů, ale také každodenní život vojáků. Dostal se až ke Stalingradu, kde se jen těsně vyhnul obklíčení a potom s wehrmachtem ustupoval zpátky na západ. Na krátkou dobu byl nasazen ve Francii a v Itálii, ale potom se znovu vrací na východní frontu. 

Autor popisuje celou řadu dramatických bojových situací, z nichž se mu často jenom díky štěstí podařilo vyváznout živý. Jeho vyprávění je velice civilní a věcné a nepokouší se ze svých zážitků dělat hrdinské činy. Z knihy není patrná žádná nacionalistická ideologie, spíše naopak - je zřejmé, že většina vojáků wehrmachtu nebojovala za vlast nebo za nacistické dobyvačné cíle, ale pouze proto, aby oni sami a jejich nejbližší kamarádi přežili.

Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2010
Vydání originálu: 1995
Počet stran: 384
Vazba: Vázaná s přebalem



Žádné komentáře:

Okomentovat


Copyright © SVĚT MEZI ŘÁDKY | Šablona: Lucy Lillianne. Optimalizováno pro Firefox.