Recenze: BEZ ŠANCE (Neil Shusterman)

Román, který vás rozebere na kousky a bez soucitu.


"Stejně by ze mě nikdy nic pořádného nebylo, ale takto mám statisticky lepší šanci, že nějaká moje část někde ve světě dosáhne velikosti. Raději budu částečně důležitý než úplně k ničemu."


Za knižní svět plný lidských částí, bezpráví a zničených duší.
Za pokušení vrazit někomu pěsti a řev z plných plic, když vítězí bezpráví.
Za bolest a slzy řinoucí se z očí,
za okamžiky, u kterých přeji si, aby se nestaly.

A za mnohem více hrůzných emocí a strastí v tomto krutém knižním světě

děkuji e-shopu Megaknihy. Máte mě na svědomí. :o))


Megaknihy (fb)


Chci zakoupit příběh Bez šance, který čtenáře rozdrtí.


Nad touto knihou jsem přemýšlela už od té doby, co vyšla. Proč jsem si ji nepořídila? Chybělo mi odhodlání. Něco, co by mě přinutilo ji neodložit, když budu mít strach. Když se naskytla možnost ji recenzovat, sáhla jsem po ní právě proto, že jsem věděla, že ji nejen dočtu, ale budu si zaznamenávat každý krok na této strastiplné a emotivní cestě. 

Už na přebalu knihy mě přivítal celkem morbidní a vtipný nápis: "Zůstat pohromadě je jejich jediná naděje." Po zamyšlení mi došlo, že je to velmi krutý humor, když vezmu v potaz obsah díla BEZ ŠANCE. Běžný čtenář si toho nevšimne, ale pokud se na černý humor zaměřujete, rozhodně vás tato citace pobaví jako mě a vlastně dokonale navazuje na hrůzný děj. I já byla bez šance, když jsem se pouštěla do čtení... bez šance, že si dokážu udržet odstup a neprožiju to až do poslední části těla. 

Před samotným začátkem děje je tzv. úvod s názvem Zákon života, který obsahuje informace týkající se světa uvnitř knihy Bez šance. Už to nasvědčuje, že obsah bude silný a zapůsobí pustošivě jako hurikán na každého, kdo se nad ním byť jen trochu zamyslí a nechá se vést.

Vyprávění je trochu neobvyklé, jelikož autor z pohledu vypravěče sepsal různé pohledy (tři hlavní), které čtenářům od prvních stránek servíruje a tím je může trochu zahltit a dezorientovat. Styl psaní je surový, působí i necitelně, což se mi líbilo, dotváří to atmosféru zvláštním způsobem. Mimo hlavní hrdiny má čtenář možnost poznat i pohledy vedlejších postav. Děj je dynamickým a dobrodružným bojem o život.

Kniha se dělí na části, které mají vlastní název. U každé části je nejvýznamnější citát (jeden či více), který čtenáře nasměruje správným směrem a osloví.

Tři vyvolení, kteří jsou odkázání ke změně - rozpojení. Budou žít dál, ale už ne jako lidé, kterými se narodili.

Connor (16) je problémový chlapec, kterého rodiče posílají na rozpojení. Neměl by to vědět, ale dohledal si doma ty informace a teď se snaží bojovat o přežití...

Od okamžiku, kdy jeho rodiče podepsali ty papíry, byl Connor sám. 

Risa (15) je z dětského domova a tak nad jejím životem převzal vládu stát a rozhoduje o tom, zda ji nechá žít nebo ji nechají rozpojit...

"Cožpak nemám žádnou možnost volby?"

Lev (13) je požehnaný - tzv. desátka, tedy desátý syn rodičů, kteří jsou přívrženci určité církve a desáté dítě jako desátek předávají na rozpojení, ať už je jeho potenciál jakýkoliv. 

"Myslel jsem si, že jsem připravený. Myslel jsem si, že jsem odhodlaný." 

Shodou náhod se tito tři dají dohromady v šíleném ohňostroji uspávacích střel a nemístném jednání policistů i dospělých, kteří se snaží pochytat tři nevinné děti, aby je mohli odvléct na smrt.

Velký dojem na mě udělal způsob, jakým autor vylíčil neochvějnou víru, která má doslova fatální dopad na lidskou mysl a nezaznamenává hodnoty tak, jaké by člověk měl správně mít. Zavání to fundementalismem, ale přeci jen někomu ze svých postav vnuknul autor trochu zdravého rozumu, takže to není až tak ubíjející.

Nemá smysl snažit se tomuto bezbožnému páru vysvětlovat, o co při desátkové oběti jde. Že odevzdat se je největší požehnání.

Pojem "nezleťák" je zcela nový a rekonstruovaný jen pro tento příběh, protože pouze ve světě Neila Shustermana existuje policie, která chytá nezletilé děti, kteří se rozhodly postavit svému osudu a žít.

Policista J. T. Nelson, nezleťákByl by nejraději, kdyby kulky byly opravdové. Byl by nejraději, kdyby mohl tyhle plýtvače životem oddělat úplně, nejenom složit k zemi.

Autor si tedy z hlediska literárního knihu opravdu promyslel a dokonce vymyslel i vlastní pojmy, zákony i lidské chápání, které přijímá jeho svět tak, jak by náš nedokázal. Patří tak mezi unikátní díla, protože ne každý autor dokáže pracovat s novými slovy a uchopit možnost, aby propracoval něco, co musí stvořit z ničeho. 

Díky tomu, že styl psaní je surový, nepůsobí kniha tak přehnaně emotivně, ovšem autor do děje vložil silné věci, které tu srdceryvnost podněcují. Soudím, že je to na hraně. Ještě to nepůsobí tak, aby to čtenáře ždímalo, ale přibližuje se k tomu. 

Některé části byly účelové - ne každý si toho všimne. Není to tak znatelné, ale občas je to méně uvěřitelné... Jedna část, kterou autor sepsal, byla i na mě opravdu moc. Udělalo se mi z ní zle - skutečně zle. 

Nejtěžší pro mě bylo přijmout myšlenku, kterou mi autor naservíroval. Nápad je skvostný a děsivý, ale nepůsobil na mě uvěřitelně už z toho důvodu, že lidé od pradávných let dávali důraz na přežití dětí - jsou naše budoucnost. Máme to zakořeněné hluboko v sobě, v našich genech. Je to naše prvotní intuice. A právě proto, že je nápad v rozporu s lidskou psychologií a jednáním, mi kniha přišla spíše než dystopická přímo utopická a méně uvěřitelná. 

Další, co je podle mého problematické, je fakt, že kniha je určena především pro dospívající a ukazuje převážnou část dospělého světa jako nepřemýšlející loutky, které se řídí pouze zákony a na něž vlastně není možné se spoléhat. Jako dospělé se mi moc nelíbilo, jak bezcitně nás autor vystihl - navíc opravdu zvláštní, že žádný mateřský typ nezahájil žádný převrat a nesvrhl vládu, protože tohle bylo až moc velké a nereálné zvěrstvo.

Když se však odvrátím od základů naší společnosti a začnu nad tím přemýšlet jen z hlediska literárního, pak jde o víc než působivý a potenciální nápad na knihu.


"Nikdo neví, jestli jsi netvor nebo hrdina."

Bez šance je román bez soucitu. Překvapuje mě, jak Neil Shusterman dokázal sepsat něco tak surového, krutého a temného. Čtení působí bolest. Pro mě je kniha chladný kalkul, účelový - aby otevíral oči. Aby rozdával rány. Aby. Aby. Těžko říct, co tím autor zamýšlel povědět, protože jeho zpráva v podobě této knihy má neuvěřitelné množství významů. 

Zda se mi román líbil? I přes propracovanost, sdělení samotného autora i emoce, které to do mě vlilo se mi dílo nelíbí. Je to asi ta nejodpornější kniha, kterou jsem kdy četla, protože dokáže svým námětem svázat, i když se čtenář brání...

Podle Goodreads má dílo pokračování. Nemusíte se obávat, konec je dá se říct ukončený, ale pokračování znamená změnu. 

"Máme právo vybrat si, co bude s naším tělem!" 

Komu bych knihu doporučila? Chcete být vyděšení brutalitou a netečností, toužíte se zamyslet o něco víc? Pak je Bez šance skvělou volbou, pokud vám nevadí, že ten svět není postavený přímo tak, aby byl z hlediska psychologie uvěřitelný.


Knižní obálka: 
Dokonalost sama. Propracovaná do nejmenšího detailu a na dotek některé části působí hladce nebo naopak vystouple, takže to dílu dodává takový ten třetí rozměr, což je velmi příjemné.




Anotace:
Fascinují a temná dystopie ze světa, kde společnost zavedla nový zákon: Každé dítě má právo na život od chvíle početí až do věku třinácti let. Mezi třinácti a osmnácti je ale na rodičích, jestli ho vychovají až do dospělosti, anebo ho pošlou… rozpojit. Tohle nenápadné slovo znamená, že problémové děti, sirotci, anebo prostě ty, které v sobě mají příliš vzdoru, jsou odeslány do sběrných táborů, kde jsou jejich těla rozebrána a orgány předány těm, co je potřebují. Takže technicky žijí dál – alespoň to dětem říkají. Tři z nich, Connor, Risa a Lev, se setkávají v táboře a ani na okamžik nemají chuť žít dál…rozpojení. Jedinou šancí je útěk.

Nakladatelství: Knižní Klub
Rok vydání: 2016
Žánr: Romány, Sci-fi a fantasy, Dystopie
Ze série: Unwind Dystology (1)
Edice: Světový bestseller
Počet stran: 304
Vazba: pevná




Copyright © SVĚT MEZI ŘÁDKY | Šablona: Lucy Lillianne. Optimalizováno pro Firefox.