Recenze: ZBYTKY ILUZÍ (Jitka Prokšová)

Jitka Prokšová a její zbytky iluzí



Anotace:
Tři ženy a šest mužů - devět spolužáků, kteří spolu kdysi strávili pět let studentského života na jedné z pražských fakult. Nyní se současní čtyřicátníci znovu scházejí na chalupě, kam je pozval na víkend jeden z nich. Je to osamocený statek v Novohradských horách, vzdálený několik kilometrů od nejbližší vesnice. Bylo by to idylické místo, kdyby nezačal padat sníh. Kalamita, která skupinu odřízne od okolního světa, je rozbuškou mezilidských vztahů. A tak vyplavou na povrch dávno zapomenuté křivdy či dříve nevyřčená vyznání. Jedna z žen navíc tají, že mezi své spolužáky přijela patrně naposledy. Zbývá jí pár měsíců života, které však události tohoto nechtěně prodlouženého víkendu natrvalo poznamenají…


Podle anotace jsem doufala v příběh, ve kterém budou gradovat emoce a postarají se tak o nečekaná odhalení mezi jednotlivými postavami. Ostatně devět postav na tak útlou knihu a jeden uzavřený prostor otevírá dost možností na různé vztahové propletence či konflikty mezi nimi. A pokud se k tomu přidá ještě sněhová kalamita v místě, kde lišky dávají dobrou noc, mohl by z toho být příjemný více jak stostránkový záběr na psychiku – hlavně na psychiku hrdinů. Co ale slibná anotace splnila a co nikoliv?

Jak už jsem zmínila, příběh je hodně krátký. Odehrává se od pátečního večera do pondělí a následně popisuje události po roce a půl. Jelikož je psán z pohledu třetí osoby a vždy se v každé kapitole zaměřuje na jiné hrdiny, potřebuje dostatek prostoru, aby každá postava mohla k samotnému ději něčím přispět. Tento rozjezd samozřejmě trvá pár desítek stran a najednou zjistíte, že jste už skoro v půlce knížky a nic se zatím neděje. Nevím, jestli autorka během psaní náhle zjistila, že si stanovila moc vysoký počet postav nebo to bylo opravdu jen kvůli zápletce, ale druhý den ráno dvě ze tří žen z chaty díky stále padajícímu sněhu odjíždění. Přitom ani jedna z nich nedostala příliš mnoho prostoru, takže jejich existence mi náhle přišla zcela zbytečná. Myslím, že zápletka by se dala uskutečnit i bez jejich přítomnosti. Po jejich odjezdu a asi dalších dvaceti stranách jsem už začínala tušit, k čemu se tenhle příběh ubírá a co bude tedy tou tzv. zápletkou. A tušila jsem správně. Bohužel.

Děj se zaměřoval a točil hlavně kolem hrdinky trpící leukémií, které zbývalo posledních pár měsíců života, a proto se přijela na tento sraz se svými spolužáky rozloučit. A i přesto, že to byl přesně ten typ hrdinky, kterou chce prakticky každý muž, nebyla mi nesympatická a vlastně mě tento fakt nijak v příběhu nerušil ani mě nenutil protáčet oči. Horší bylo, že jsem se do čtení musela víceméně nutit a stále jsem se dívala, kolik stránek mi ještě zbývá, i když knížka zabrala jedno odpoledne. Nedočkala jsem se ničeho víc, než nenaplněných sexuálních a vztahových tužeb, nevěr a pudového chtíče. Neproběhly zde žádné zajímavé rozhovory, žádné odhalení či nečekané zvraty v ději. A bohužel ani téma sněhu a zapadající samoty v hrdinech nic nevyvolalo. Ti ho prakticky ignorovali, jako by na ně téměř nepůsobilo. Po zápletce, která se dala opravdu hodně rychle odhadnout, jsem očekávala alespoň odpovídající reakce, ale ani toho jsem se nedočkala. Ani u nemocné hrdinky, ani u ostatních. Podle mě to tak nějak dál plynulo, jako by se nic nestalo. Těžko uvěřit. Tedy alespoň mně.

Díky tomu počtu stran jsem si také jen těžko hledala cestu k jednotlivým osobám, a pokud nějaký takový náznak už byl, nestačil se dostatečně rozvinout natolik, abych s kýmkoliv nějak víc sympatizovala nebo ho litovala. Pravdou také je, že ani na konci knížky jsem úplně přesně nevěděla, jaký obrázek si o určitých postavách udělat. Samotný konec knihy tak nějak vyplynul z toho, co se dalo očekávat. Nic výrazného či překvapivého nečekejte. 

Příběh se četl dobře, nebyly zde zbytečné nebo zdlouhavé popisy okolí apod., ve kterých se já příliš nevyžívám, hlavně pokud jsou moc květnaté. Jediné, co mi vadilo, bylo občasné používání podstatného jména muž či žena místo jména postavy, což mi do textu vůbec nesedělo. Autorka pravděpodobně nechtěla ve dvou větách omílat jméno postavy, ovšem na mě to působilo dost neosobně. Jako by náhle začala mluvit o někom naprosto neznámém. Ze začátku jsem také měla trochu problém se jmény mužských postav, které se mi dost často pletly. 

Shrnula bych to jako neveselou knihu, která se postupem času stává ještě neveselejší, a to jak z pohledu dějové linky, tak bohužel i z těch nedostatků, které má. Co čtenářům chtěla autorka touto knihou říci? Snad to, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Že ani smrtelně nemocní nejsou chráněni před křivdami, které na nich mohou být ještě před smrtí spáchány. V jistých částech mi tato kniha připomínala knihy Simony Monyové. Hlavně ten náhled do polorozpadlých nebo nefungujících vztahů po dvaceti letech manželství bez vidiny lepšího života. 

Myslím si, že autorka s tímto příběhem měla potenciál, který nevyužila. Po přečtení jsem byla přesvědčená, že se ke knize už rozhodně nevrátím. Potom jsem o ní přemýšlela. Lhala bych, kdybych tvrdila, že ve mně nic nezanechala. Zanechala ve mně pocit, že to všechno proběhlo tak nějak zvláštně, že jsem nedostala úplný příběh, a pak také podivný smutek ze života a z lidí v něm. Řekla bych, že pro čtenáře to není o zbytcích iluzí, jako spíš o jejich ztrátě. Pokud tedy chcete nějakou optimističtější knihu, tuhle si nevybírejte, i když náznak lepších zítřků v ní je, ale i ten je bohužel dost drasticky zadupán do země. Ale kdoví, možná se do knihy v budoucnu ještě podívám…


Jitka Prokšová: Zbytky iluzí
Nakladatelství: NAVA
Rok vydání: 2008
Počet stran: 136
Vazba: vázaná


Copyright © SVĚT MEZI ŘÁDKY | Šablona: Lucy Lillianne. Optimalizováno pro Firefox.