Úryvek ze Šťastné knihy

Šťastná kniha

Barbora Šťastná

Anotace:

Taky vás někdy napadlo, že byste chtěli změnit svůj život? Odjet meditovat do Indie? Chovat bio ovce na Šumavě? Zachraňovat děti v Africe? Pracovat v baru na středomořské pláži? Taky mě to napadlo, ale, upřímně řečeno... nechtělo se mi. Místo toho jsem vyzkoušela různé způsoby, jak být šťastnější, a přitom si nechat svůj život takový, jaký je: s manželem a dvěma dětmi, s bytem na hypotéku a normální pracovní dobou. A zjistila jsem, že štěstí si nechci schovávat na Vánoce, na dovolenou nebo na někdy jindy.

Citáty

Recenze 

V životě mě trápila spousta věcí, z nichž většina se nikdy nestala. Tedy zatím.

Čeho se v životě nejvíc bojím? Se svými strachy trávím tolik času, že jsem si sepsala jejich seznam. Bojím se:

• dopisů do vlastních rukou s barevným pruhem,
• můr, když v noci vletí do bytu a plácají se okolo lampy,
• úřednic České správy sociálního zabezpečení,
• že moje děti zase dostanou vši,
• ochutnat mlíko, jestli není zkyslé,
• stárnutí,
• rozvodu,
• lyžování šusem,
• že budu mít obrovský nedoplatky na daních a dozvím se to až ve chvíli, když u nás zazvoní exekutor,
• že když sáhnu na dno Betynčiny aktovky, zaboří se mi prsty do shnilé svačiny, které tam leží už několik týdnů,
• přejíždění z pruhu do pruhu na pražské magistrále,
• parodontózy,
• že skončím jako bezdomovkyně,
• že mi někdo řekne, co si o mně doopravdy myslí, a bude to ještě horší, než si myslím já,
• parkování podél chodníku,
• smrti a toho, že po smrti nic není,
• depilace voskem,
• telefonování cizím lidem, zvlášť když od nich něco potřebuju.

Když se na svou strašidelnou hitparádu dívám s racionálním odstupem, nacházím v ní jen jednu položku, u které je strach zcela opodstatněný. Uhodnete, která to je?

Přesně tak, je to depilace voskem. Vyzkoušela jsem to a už nikdy víc to nebudu opakovat.

Zkušenost mě naučila, že všechny ostatní zdroje mých strachů jsou buď jevy přirozené a zcela nevyhnutelné (smrt, vši, shnilá svačina), anebo jsou to chiméry, které sice někdy mají základ v reálném světě, ale jejich děsivé nadživotní obrysy se rodí pouze v mé hlavě. "V životě mě trápila spousta věcí, z nichž většina se nikdy nestala," napsal Mark Twain. Já k tomu dodávám: jenže to, že se (zatím) nestaly, nijak neoslabuje jejich schopnost plížit se okolo v kteroukoli denní i noční dobu a šeptat: "Co když...?"

Všechny návody na šťastný život, které jsem kdy v životě přečetla - ať už v seriózních psychologických příručkách, nebo v časopisech pro ženy - začínají nebo končí u těchto dobrých rad: "Žijte přítomným okamžikem!"

"Přestaňte se upínat k budoucnocti a užívejte si drobné každodenní radosti!"

"Pusťte z hlavy minulost i budoucnost a soustřeďte se na to, co je teď a tady."

Fajn. Zní to báječně. S autory těchto rad bych se někdy ráda osobně setkala a zeptala se jich, jak přesně se to pouštění z hlavy dělá a jestli jim to funguje například i týden před odevzdáním daňového přiznání. Možná by mi také poradili, jak si mám vychutnat ranní kakao, když vím, že vzápětí otevřu e-mailovou schránku plnou výhružných vykřičníků a slov jako "urgentní", "odevzdávka" a "upomínka"? Anebo jak se mám radovat ze západu slunce při pomyšlení, že každý jeho skomírající paprsek mě posouvá o něco blíž k extrakci osmičky vlevo dole, která mě čeká u zubaře nazítří ráno?

Nedávno jsem v televizi viděla přírodopisný dokument o zebrách v africké savaně. Uvědomila jsem si, že jim není co závidět (kromě pruhů samozřejmě). Kdykoli se jim může stát, že řadu měsíců po sobě nezaprší a nebudou mít dost jídla. Každou chvíli na jejich stádo zaútočí lev a některou z nich sežere. Pokud jste zebra, kterékoliv stéblo trávy, jež si uškubnete, může být vaše poslední.

Přesto ty zebry vypadaly překvapivě docela v pohodě. Poklidně stály, pásly se a přežvykovaly. Já na jejich místě bych si to popásání moc neužila. Neustále bych byla ve stresu, jestli bude dost trávy i na zítra a na příští dva měsíce, a každé dvě minuty bych nervózně těkala očima kolem, jestli už se na mě nevrhá lev.

Ale zebry to nedělají. Většinu svého života klidně přežvykují. Když na ně zaútočí lev, utíkají. Ale nemyslí na to předem. Nestresují se, dokud jim lev nedýchá na krk. Když jim dojde tráva, jdou a hledají další. Ale nepřemýšlejí o tom, jestli bude dost trávy i příští měsíc nebo příští rok. A když je trochu zabolí zub, na rozdíl ode mě hned nepanikaří při pomyšlení, že bolest se určitě bude zhoršovat a zhoršovat a nakonec budou muset určitě jít k zubaři na nějaký hnusný zákrok, který je navíc bude stát spoustu peněz.

Dozvěděla jsem se, že důvod, proč se zebry na rozdíl ode mě nestresují, tkví v tom, že nemají příliš vyvinutou část mozku zvanou prefrontální mozková kůra. V ní se rodí všechny naše plány do budoucna. A je také zodpovědná za to, že se bojíme předem a děláme si starosti.*

Zebry neplánují, a proto se taky nestrachují.

Jistě, zebře byste nesvěřili finanční plánování své firmy. Zebra by na mém místě nestihla uzávěrku ani by nezaplatila účet za kabelovku (což já nakonec vždycky udělám, byť až poté, co mi pošlou upomínku). Ale stejně bych někdy chtěla být zebrou. Přestala bych se trápit úvahami, jak budu splácet hypotéku, jestli si příští rok můžeme dovolit jet s dětmi na hory a jestli moc nepřiberu, když spasu ještě tamhleten šťavnatý trs trávy.

Prostě bych jenom v klidu přežvykovala.

*Mimochodem, existuje způsob, jak prefrontální mozkovou kůru vypnout. Jmenuje se to lobotomie a portugalský neurolog António Egas Moniz za ni kdysi dostal Nobelovu cenu. Lobotomie z vás po mentální stránce může udělat zebru. Nebo škebli. Ale asi to není způsob, jak být šťastnější. Všichni jsme to viděli ve filmu "Přelet nad kukaččím hnízdem."