Náhoda jak blbec na druhou
Anotace:
Vtipně napsaný příběh dívky, která svou pílí a za pomoci babiččiných rad dosáhne svého životního snu. Daniela je nespokojená, že má po maturitě nastoupit do zaměstnání na poště v rodné vesnici. Z nečekaného těhotenství je nadšená, nuceně opouští rodiče. Azyl hledá u své babičky, kterou předtím neznala. Nachází nový domov, je šťastná, že má dceru. Díky babičce vystuduje vysokou školu. Najde skvělé zaměstnání, stane se finančně nezávislou. Jediné, co jí schází, je manžel a táta pro její dceru. Je vůbec možné, aby někdy potkala Michala, otce Michaely?
Daniela je nepříliš přitažlivá dívka, která svoje splíny řeší jídlem a podle toho taky vypadá. A díky přísnému otci u ní nějaké zkrášlování ani nepřipadá v úvahu. Nic na tom nemění ani fakt, že je přes týden na internátě v Praze. Nezapadá mezi své vrstevníky, ovšem návrat do rodné vísky, který jí po maturitě čeká, nebere jako vysvobození. Spíše naopak.
A pak na zpáteční cestě domů potkává připitého vojáka, kterému právě jeho dívka zlomila srdce, a jako by najednou byla někým jiným, směle využívá šance, kterou vnímá jakou svou jedinou v životě. A tato noc samozřejmě nezůstane bez následků...
Monyovky jsou známé svým malým formátem a útlostí a nejinak je tomu i v tomto případě. Přesto se na pár desítek stran stihne odvinout úsek sedmi let, během kterých se Dana mění tělesně i duševně. Děj má rychlý spád a každá z dvaceti sedmi kapitol tu má svůj význam. Prakticky v každé se stane něco, co děj posune o další krok dál. Knížka nepřešlapuje na místě a vatu zde nenajdete, což je určitě pozitivní. Na druhou stranu ale právě rychlé odvíjení způsobuje, že jsou zásadní okamžiky zhuštěny do pár odstavců a s hlavní hrdinkou se pak hůře navazuje bližší vztah, díky kterému byste její příběh prožívali nějak emotivně.
V knížce se nabízí plno témat, která by se dala rozehrát do větší hloubky, ale nic z toho autorka nevyužívá. Daniela je všechny "nástrahy" života relativně zvládá a jediná nevyjasněná oblast v jejím životě se týká vztahů s muži. A to je to, co vás pohání číst dál, protože u Monyové není jisté, co si na vás nakonec vymyslí.
Kdo čte Monyovou, ví, že z jejích knížek dýchá vztahová marnost a sklíčenost každodenního (často osamělého) života. Osud mě má rád je jedna z mála knížek, která ne jenomže ukáže nepatrnou jiskřičku naděje, ale přímo hrdince v životě hodně dopřává a odrazí se to i na samotném konci. Jednoduše název knížky přesně splňuje to, co slibuje. Možná je to tím, že je to jedna z prvních děl Monyové. Její čtenářky vědí, jak moc se v nich odráží život samotné autorky, který před čtyřmi lety vyústil v tragickou smrt...
Osud mě má rád je jednoduše na rozdíl od klasické Monyovské tvorby pozitivním čtením. I přesto na mě ze strohého stylu psaní nadále dýchalo trochu úzkosti. Ale to už tak prostě u Monyové bývá. Kdo má rád knížky s detailnějším propracováním pocitů a vztahů, ať sáhne raději po jiné autorce.
Osud mě má rád: Simona Monyová
Nakladatelství: Belami
Rok vydání: 2015
Počet stran: 128
Vazba: vázaná
Žádné komentáře:
Okomentovat