Pohled do duše umělce
Nakladatelství Ikar vydalo monumentální publikaci, která rovněž na první pohled působí mohutně a zářně, když se na obálce skví tvář věhlasného herce a pro většinu zřejmě ryzího představitele Severuse Snapea. Jak káže anotace, tak kniha je skutečně jedinečnou pozvánkou do mysli autora, herce, umělce, milovníka knih i filmů. Těch přívlastků by mohlo být opravdu mnoho a pokud si dílo přečtete, sami na ně přijdete.
Na Instagramu influencerka Holka z Moravy informovala, že je psal s vidinou vydání, což mě potěšilo a uklidnilo, ovšem v úvodu publikace se dozvídáte zcela jiná fakta. Nevím, jestli má jiné zdroje, ale knížka bohužel říká jasně, že nikdo nemá tušení, jaké měl Alan Rickman se svými deníky plány a jediné, co je jisté je, že jakmile je začal psát, stal se z jeho koníčku návyk. V českém překladu se dozvíte, že není jasné, zda si Rickman přál uveřejnění soukromých deníků, ale skutečně dostával nabídky, aby napsal román.
Z toho důvodu může být pro některé čtenáře těžké smířit se s faktem, že čtou osobní zápisky, které si herec zkrátka psal jen a pouze pro sebe. Nahlížíte tak prakticky do soukromí člověka, u kterého si nejste jistí, jestli by z toho byl nadšený. Na druhou stranu, jak jinak lépe poznat osobnost, která je vám blízká a obdivujete ji, přestože již nežije? Je to vlastně opravdu jedinečná příležitost k tomu, abyste Alana Rickmana poznali niterně.
Publikace není nijak upravená, takže máte k dispozici vážně deníkové záznamy s daty a úsečnými či lehce rozepsanějšími zprávami. Jak se jeho život blížil ke konci, i jeho texty se zkracovaly, jelikož mu docházely síly. Nemusí se vám líbit způsob prezentace, vypadá nezáživně, a pro někoho možná i myšlenky Alana Rickmana jsou někdy osobnější a nemusí zaujmout, protože i z nich je vidno, že je nepsal pro své fanoušky, proto vám svým způsobem mnoho nepředají. Spíše se dá mluvit o zajímavostech, ale většinu faktů předpokládám, že čtenář nevyužije, jelikož se jedná o upozornění na narozeniny, setkání s blízkými. Když však čtete o natáčení filmů či jeho pobytu v nemocnici a léčbě, jsou myšlenky mnohem intenzivnější až mrazivé. Velkým kladem je hercův suchý a přitom výrazný humor, který vás mnohdy příjemně zaskočí a je možné, že se stejně jako já zasmějete i nahlas.
Jste-li fanoušci Harryho Pottera, nebudete tolik nadšení. Ano, najdete v deníku zmínky o natáčení ságy, ale stejně jako předešlé texty se jedná jen o útržky či výňatky vzpomínek a názorů. Naopak si však na své přijdou fanoušci divadla, jelikož o britské divadelní scéně toho popsal autor opravdu mnoho a je poznat, že byl skutečně znalec. Tyto úseky patří mezi ty nejrozsáhlejší.
Deník se datuje od roku 1993 až do roku 2015, tedy do smrti Alana Rickmana. Jakmile končí jeho zápisky, dočkáte se pasáže, kterou sepisovala jeho manželka Rita Horton. Herec přestal psát deníky 12. prosince 2015, ale zemřel až 21. února 2016. Už neměl sílu, možná ani chuť zapisovat si, jelikož byl plně smířený s tím, že už neuskuteční žádné své plány. Chtěl strávit Vánoce se svou ženou a přáteli, což se mu zrovna nevyvedlo a na Silvestra s ním Rima Horton byla pouze do osmi večer. Jelikož stále spal, odešla, a sám ji později řekl, že se vzbudil deset minut před půlnocí a byl sám. I přestože měli v plánu Silvestrovský večírek, už na něj nedošlo. Smutný závěr života zobrazují také velice stručné zápisky, obvykle několika slovné a jednoduché.
Text je samozřejmě obohacen poznámkami redaktora, kdy jsou vám některé osobnosti, které nemusíte znát, velmi lehce přiblíženy či upozorňují na různé zmínky. Velkým lákadlem je pro mnohé fanoušky Harryho Pottera také předmluva Emmy Thompson, britské herečky, která kdysi hrála po boku Alana Rickmana coby profesorka Sybillie Trelavneyová z Bradavic. Velmi emotivně hovoří o Alanu Rickmanovi a se vší láskou se snaží ukázat, jak skvělý člověk to byl.
Pokud jste si o herci nedohledávali informace o jeho kariéře, hodně vás zaujme také úvod, který šikovně vše shrnuje a poukazuje na úspěchy, které Alan Rickman zažil.
Předpokládám, že nejemotivnější pro některé bude právě doba, kdy autentické záznamy Alana Rickmana skončí a na chvíli převezme otěže jeho žena a podělí se o poslední chvíle jeho života či rozloučení. Dá se to považovat za oficiální konec knihy, ačkoliv po něm je ještě kapitola Dodatek: rané deníky. Jedná se o příležitostné záznamy, které autor vedl od roku 1974 do let 1982. Začínají ukončením jeho studia a začátky na divadelní scéně.
Alan Rickman - deníky nejsou zřejmě čtením pro každého. Jsou opravdu hodně osobní a intimní. Nahlížíte bez svolení na něco, co autor psal pro sebe, a můžete z řádku poznávat jeho osobnost. Zjišťovat, jaký asi ve skutečnosti mohl být a udělat si na něj svůj obrázek. Předpokládám, že po jeho záznamech sáhnout jeho fanoušci, ti, kteří na Alana Rickaman nedají dopustit a v jeho slovech zřejmě naleznou víc než ti, kteří ho sotva znají. Věřím, že tato jedinečná publikace v mnohých vyvolá i emoce, protože mapovala život nezapomenutelného umělce.
Osobně jsem byla překvapená ztvárněním. Asi jsem předpokládala něco uspořádanějšího či ne tak jednoduše podaného, ovšem pravdou je, že prim mají hrát hercovy myšlenky. Ty mi někdy neřekly mnoho, a jindy byly opravdu silné. Největší dojem na mě udělaly zápisky jeho ženy, a celkový pocit po dočtení byl opravdu silný. Jen mi nebylo dobře z toho, že vlastně čtu zápisky, které Alan Rickman psal pro sebe a nikoliv pro veřejnost. Nemyslím si, že předpokládal, že budou vydané, to by je zřejmě sepsal zcela jinak...
Žádné komentáře:
Okomentovat