.png)
Netradičním názvem zaujala novinka z nakladatelství Portál, která je plná klinických povídek z praxe významného neuropsychologa Olivera Sackse. Tento britský lékař žil od roku 1965 v New Yorku a věnoval se své neurologické praxi. Má na svém kontě spoustu publikací, díky kterým byl čtenář obeznámen s nejzajímavějšími Sacksovými klinickými případy. Jeho díla byla přeložena do mnoha jazyků a u nakladatelství Portál právě vyšlo aktualizované vydání mimořádné knihy.
Publikace se dělí na čtyři části, jak můžete vidět v obsahu. Vlastně je takové rozdělení velmi šikovné, protože autor tak dává důraz na jednotlivé případy, kterým se věnuje, a na to, co je ve výsledku spojuje. Zajímavé je, že každá pasáž má svůj vlastní úvod, což není běžné, ale řekla bych, že v tomto případě je to klad, jelikož se zkrátka segmenty skutečně odlišují a je třeba nějakého uvedení. U některých pasáží jsou také k dispozici texty s názvem Postscriptum, které vás uvádí trochu hlouběji a rozšiřují vaše znalosti o případu či ho dolaďují.
Ztráty
Prostý a jasný název vás připravuje na případy, které se tedy týkají nějaké ztráty. Je celkem devět kapitol, kde jste seznámeni s množstvím ztrát, ať už se jedná o ztrátu vlastního těla, slov, obrazotvornosti, sebe sama či třeba končetiny. Zkrátka různorodé ztráty. Právě podle první kapitoly se také jmenuje celá kniha, tedy Muž, který si pletl manželku s kloboukem a ačkoliv si budete myslet, že se nejspíš jedná o nejzajímavější situaci a proto je vybrána jako pojmenování, záhy zjistíte, že každý příběh je svým způsobem velice jedinečný a zajímavý. Stejně jako ostatní, které se rozhodl Sacks vám představit.
Přebujelost
Zjednodušeně mohu říct, že se seznámíte s řadou syndromů, o kterých jste možná (ne)slyšeli. I přestože se o psychologii zajímám a měla jsem možnost číst o Tourettově syndromu, přesto jsem byla překvapená množstvím informací, kdy se Sacks rozhodl zacházet až do minulosti a vlastně tak zobrazit celou neurologickou poruchu s trochu jiného soudku, než je běžné u takových publikací. Toho si moc vážím, protože i zdánlivě popularizovaná porucha se najednou zdá být něčím víc a opravdu ukazuje její zápory, ale dokonce i klady, jak si můžete přečíst u prvního příkladu. Dál se dočtete i poměrně netradiční inkubace Kupidovi či Parkinsonovi choroby.
Cesty
Může se zdát, že hlavním motivem je reminiscence, protože se s ní setkáváte i v dalších příkladech z tohoto oddílu. V tomto případě se jedná o případy, které pro mnohé mohou být běžnější. Kupříkladu nádorové onemocnění nebo vražda, kterou si vrah nepamatuje. Co se však stane, když se rozpomene? Dokonce se Sacks rozhodl hovořit i o zážitku svého známého kolegy, který kdysi experimentoval v mládí s drogami.
Svět prosťáčků
Jelikož se v této kategorii autor věnuje i těm, kteří byli dříve známí, je možné si některé příklady dohledat. Například dvojčata John a Michael byli nějakou dobu představování v televizi a dokonce máte možnost pustit si s nimi videa na internetu. Když na řadu přichází tváře, je o mnoho tesknější a složitější vnímat dramatické a smutné osudy. U některých Sacks totiž zmiňuje, jak to s nimi dopadlo, u dalších neměl možnost sledovat jejich cesty dál.
Životních osudů je v knize požehnaně a všechny se je Sacks snažil ztvárnit velmi lidsky. Někdy možná sklouzává až k přemíře poetismu, jako by se snažil zmírnit dopad, který jeho slova mají. Jenže ať to napíše jakkoliv, pořád máte před sebou tragicky smutné případy lidí, kteří prožili mnohé těžkosti a někdy s nimi zdárně bojovali a jindy prohráli. Tohle opravdu není jednoduché čtení, protože to není žádná fikce. Jsou to pacienti, s kterými se Sacks na svém pracovišti seznámil, vyšetřoval je, diagnostikoval a mnohdy s nimi pracoval na odhalení toho, co je tížilo.
Co může čtenáře odradit jsou někdy otázky bez odpovědí. Jenže problém je v tom, že ani sám autor odpovědi nezná a tak nechává závěr otevřený, protože pravdu se nejspíš nedozvíme a můžeme jen domýšlet. U některých mě zaskočilo zjištění, že ačkoliv s nimi autor pracoval nebo jejich problémy poznal cestou a pozoroval je, nepracoval s nimi dál, nesledoval jejich cestu či nezakročil a nepomohl. Hodně mě zarazilo, když na ulici poznal ženu, která vykazovala známky choroby a možná ani nevěděla, že je nemocná a on jako lékař ani nezmínil, že by se jí nějak pokusil pomoci, jen pozoroval. Ano, Sacks je vypravěč pozorovatel, který ačkoliv vnímá své pacienty jako lidi, nenechává se vtáhnout do kolotoče emocí, což je na jednu stranu pochopitelné, neboť by se zbláznil.
Osobně mám pocit, že je znát, že publikace vypovídá o pacientech z doby 70. - 80. až 90. let. První vydání bylo v roce 1987, takže ačkoliv bylo dílo velice precizně aktualizováno, tak předpokládám, že některé přístupy už jsou na oddělení neurologie a psychologie trochu odlišné a jelikož už jsou i jiné znalosti a dovednosti s léčbou, tak jsme zas o krok dál a třeba je větší možnost pomoci, alespoň v to doufám. Hlavně předpokládám, že socializace by neměla přednost před zázemím a potřebou daných lidí. Předpokládám, že po dočtení budou někteří z vás dohledávat, pátrat, zjišťovat a přát si šťastnější životy a konce, protože kniha ve vás vyvolá nejen spoustu otázek, ale také emocí.
Ke všemu se Sacks několikrát zmínil o své knize Probuzení, která v roce 2010 vyšla u Dybbuk. Dočká se svého aktualizovaného vydání u nakladatelství Portál? Pokud ano, věřím, že by bylo velice vhodné mít obě publikace a přečíst si je, protože se dozvíte opravdu velice mnoho z neurologické praxe.
Pravdou je, že ačkoliv mě zajímá psychologie a mám o ní poměrně dost načteno, neurologie pro mě byla zcela nová disciplína a trochu jsem se toho bála. Zbytečně. Sacks se neohání odbornými výrazy, ale vše přibližuje tak, aby čtenář snadno věděl, o čem je řeč, ale přesto nic nadbytečně nezjednodušuje a nezlehčuje. Přestože je pro vás neurologie velká neznámá, nebojte se toho, čtení pro vás bude poutavé a srozumitelné i přesto.
Muž, který si pletl manželku s kloboukem je fascinující čtení, nabádající k přemýšlení a polemizování nad informacemi, jež už znáte. Autor totiž ukazuje propojení neurologie a psychologie, jak jste ještě nezažili a případy, které prezentuje... to jsou skuteční lidé, od kterých se leckdy můžeme poučit o jejich síle a odvaze, schopnosti adaptovat se a bojovat se svým problémem. Věřím, že stejně jako mně, ve vás mnoho zanechají a budete mít pocit, jako byste je znali.
Osobně snad jen nechápu některé přístupy a možná mám výhrady k některým Sacksovým slovům. Nemohu říct, že by si mě autor získal svými sympatiemi, ale rozhodně si mě získal svými zkušenostmi, schopnostmi a netradičními příběhy lidí, které měl možnost potkat nebo s nimi pracovat. Titul ve mně vyvol mnohé emoce a někdy až rozhořčení, to však nesnižuje jeho kvality. Naopak jsem ráda, že jsem měla možnost tolik toho získat právě tím, že jsem byla hostem v praxi neuropsychologa Olivera Sackse.
Žádné komentáře:
Okomentovat