Úryvky z knihy WILL GRAYSON, WILL GRAYSON

Recenze WILL GRAYSON, WILL GRAYSON (David Levithan, John Green) 



Anotace:
Will Grayson a Will Grayson jsou dva naprosto rozdílní kluci, kteří spolu (kromě jména) nemají vůbec nic společného. Dokonce se ani neznají. Pak se jednoho dne náhodou setkají...

Chicago je dost velké město a dva středoškoláky z jeho opačných konců může dohromady svést leda náhoda. A aby se navíc ti dva jmenovali úplně stejně, totiž Will Grayson, musí ta náhoda být hodně veliká. Jenže opravdový spád věci naberou teprve tehdy, když se do všeho vloží ještě někdo třetí – kamarád jednoho z Willů zvaný Drobek, tornádo v lidské podobě. Drobek je střední útočník školního týmu amerického fotbalu, autor, skladatel, producent, režisér a hlavní hvězda nejlepšího muzikálu všech dob, a především věčně zamilovaný gay. A když ten se do něčeho pustí, můžete si být jistí, že při zdi se držet nebude… Oba Willy čeká řada příjemných i méně příjemných překvapení a postupně si budou muset znovu přebrat všechno, co si mysleli o sobě, o lásce i o přátelství.



Úryvky: 


Když jsem byl malý, táta mi říkal: „Wille, můžeš si vybírat kamarády a můžeš si vybírat z nosu holuby, ale nemůžeš vybírat holuby z nosu kamarádovi.“ Když mi bylo osm, připadalo mi to jako celkem logické tvrzení, ale časem se ukázalo, že je v tom chyba hned na několika úrovních. Zaprvé, kamarády si člověk vybírat nemůže. Jinak bych totiž nikdy neskončil s Drobkem Cooperem.
Drobek Cooper není největší gay na světě ani největší hromotluk na světě, ale jsem přesvědčený, že nejspíš bude největší hromotluk, který je fakt, ale fakt gay, a taky největší gay, který je fakt, ale fakt hromotluk. Drobek je můj nejlepší kámoš od páté třídy, krom celého posledního pololetí, kdy on neměl čas, protože musel objevovat, jak moc je ve skutečnosti gay (hodně), a já jsem zas neměl čas, protože jsem poprvé v životě měl opravdovskou partu kámošů. Jenže ti už se mnou nikdy nepromluví, a to ze dvou takových malicherných důvodů:

1. Jeden z členů studentské rady měl dost pitomé řeči o gayích ve sportovních týmech a já jsem napsal do školních novin dopis, kde jsem obhajoval Drobkovo právo být obr (a tudíž nejlepší útočník našeho týmu amerického fotbalu, který jinak nestojí za nic) a zároveň taky být gay. A ten dopis jsem já blbec podepsal.
2. V té mojí partě kámošů byl jeden kluk jménem Clint a ten o tom dopise mluvil při obědě, a přitom o mně řekl, že jsem kobuziko. Neměl jsem ponětí, co to znamená, a proto jsem se zeptal: „Co tím myslíš?“ a on zas řekl, že jsem kobuziko, tak jsem Clinta poslal někam, vzal jsem tác a šel jsem pryč.

Takže technicky vzato jsem z té party kámošů odešel já, i když jsem měl pocit, že to je naopak. Upřímně řečeno, nikdy jsem neměl dojem, že by mě někdo z nich měl obzvlášť rád, ale aspoň jsem je měl, což je taky něco. A teď už je nemám. A to znamená, že jsem totálně bez kámošů.
Leda bych počítal Drobka. Což asi budu muset.

*** *** ***


pořád váhám, jestli mám zabít sebe, nebo všechny kolem. připadá mi, že to jsou jediný dvě možnosti. to ostatní je
všechno jen ztráta času.
teď zrovna jdu přes kuchyň k zadním dveřím. máma: dej si něco k snídani.
nesnídám. nikdy nesnídám. nesnídal jsem od tý doby, co jsem dokázal odejít zadníma dveřma bez snídaně.

*** *** ***


každé ráno se modlím, aby školní autobus naboural a my všichni abychom umřeli v plamenech. máma by pak mohla žalovat tu firmu, co vyrábí školní autobusy, za to, že do nich nedává pásy, a dostala by víc peněz za mou tragickou smrt, než já kdy vydělám za svůj tragický život. leda by právníci výrobce autobusů dokázali porotě, že by ze mě stejně nic pořádnýho nevyrostlo, protože to by jí pak mohli koupit ojetýho forda fiestu a byli by si kvit. 

*** *** *** 


„Znáš doktora Portera?“
Kývnu. Mámin kolega.
„Nemají děti, takže jsou hodně bohatí.“ Zasměju se. „Taky mají jachtu, kotví v přístavu Belmont, takovou tu obří jachtu se skříňkami z třešňového dřeva dováženými z Indonésie a s otočnou postelí vycpanou peřím ohrožených orlů. Prostě je tam všechno. Před lety jsme s mámou u Porterových na té jachtě večeřeli a během jediného jídla – to jest asi během dvou hodin – se z úžasné a neuvěřitelné jachty stala prostě loď.“
„Předpokládám, že z toho plyne ponaučení.“
Zasměje se. „Ty jsi naše jachta, kamaráde. Všechny ty peníze, co by padly na jachtu, všechen ten čas, po který bychom cestovali po světě – místo toho máme tebe. Jak se ukázalo, jachta je obyčejná loď. Ale ty – ty se nedáš koupit na půjčku ani odečíst z daní.“ Obrátí obličej zase k televizi a po chvilce dodá: „Jsem na tebe tak pyšný, že jsem následkem toho pyšný i na sebe. A doufám, že to víš.“