Reálný román o lásce, ze kterého mrazí...
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino
Domino (FB)
Chci zakoupit dílo Co jsme si neřekli
Netradiční román o lásce asi nebude to nejvhodnější čtení pro každého. Ačkoliv jde o debut anglického autora Rory Dunlop, potěší spíše náročnější čtenáře, kteří touží po kvalitní četbě na úrovni. Dost už bylo young a new adultek nebo thrillerů, je na čase vklouznout do příběhu Co jsme si neřekli a pozorovat, jak si spisovatel hraje na boha tím nejlepším způsobem a poukazuje život, jako mozaiku zisků a ztrát...
Styl psaní je neobvyklý. V ich-formě přítomného času autor vylíčil hlavního hrdinu, který popisoval své zážitky v osobním deníku, do kterého mu poznámky ich-formou času minulého vepsala poznámky hlavní hrdinka, jeho žena. Dílo je ozvláštněno o texty představující e-mailovou komunikaci, emotivní psaní či dopisy pro hrdinu, kterému byly veškeré dokumenty věnovány s tím, aby pochopil důležité informace.
Titul už na začátku informuje o tom, že shromážděné písemnosti dostal vedlejší a přitom nejdůležitější hrdina jako narozeninový dar, aby pochopil podstatné informace o svém životě, které pro něj určitě budou šokující... (Stejně jako pro samotného čtenáře).
Namísto prologu čtenáře do knihy uvádí e-mailová komunikace mezi dvěma milenci, kteří se rozešli, ale stále je k sobě poutá láska. Až poté nastupuje hlavní část příběhu, tzv. Editovaný Štrasburský deník, ve kterém se čtenář dozvídá o tom, jak se hlavní hrdinové vlastně setkali a jakým způsobem fungovala jejich láska...
Hlavní hrdina Jack je usedlý člověk, nesmělý a milý, který spíše tíhne k praktičnosti než by létal hlavou v oblacích jako jeho vyvolená. Živí se jako učitel, psychoterapeut a dokonce i spisovatel. Kdyby nebyl natolik sebemrskačský a přílišně nehloubal, možná by žil trochu jinak...
Hlavní hrdinka Laura je, dá se říct, opak Jacka. Je živelná, usměvavá a hýří dobrou náladou, zatímco jeho svírá nejistota. Dokáže ocenit krásu života, i když on se drží při zemi. Je lehce impulsivní a nebojí se žít okamžikem, ačkoliv to není žádná zákony porušující divoška. Ale spíše pozitivní člověk, který silně miluje svého muže a touží dávat svou lásku najevo.
Hrdiny je snadné poznat blíže, protože jejich charaktery z vyprávění přímo vystupují. Jsou velmi dobře vylíčené a možná by ani nebylo nutné jejich texty nějak ozvláštňovat, protože ani tak si myslím, že by se čtenář nespletl. Jeho texty působí chladněji a praktičtěji s tvrdším pohledem na svět, zatímco ty její jsou pozitivní a plné energie. Samozřejmě čtenář poznává i vedlejší postavy, které jsou také šikovně sepsané.
Děj je propletený částmi, které sepsal on a těmi, které sepsala ona. Díky tomu vznikl netradiční koktejl emocí, úhlů pohledu i popisu situací, který zřejmě jinde jen tak neobjevíte. Musím vás uklidnit, že i přesto se v textu určitě ztrácet nebude, je to velmi vhodně oddělené, a jak už jsem vás informovala, také skvěle podtržené charakterem postavy a atmosférou.
Překvapivé je, že ačkoliv Jackovy texty obsahují více popisů a jsou spíše psány jako by pozoroval svůj vlastní svět, tak i části z úhlu pohledu hlavní hrdinky Laury působí se stejně silně vykreslenou atmosférou, ale víc se týkají děje a prožitků. Takové dva úhly pohledu nejsou v knihách běžné. Zrovna tak, jak je sepsal Rory Dunlop, jsem je vlastně ještě nikdy nečetla a musím říct, že je to opravdu jedinečné a oslovující. Každá situace má prakticky ihned oba pohledy a čtenář tak vidí, jak jednu věc dokáží brát dva lidé naprosto rozdílně. Jak jim chybí informace k tomu, aby ji odhadli správně.
Nejpřínosnější a přitom nejhrůznější, pokud jste do příběhu zainteresování, jsou zápletky, kdy zkrátka uniká nějaká informace nebo to postava bere jinak, než by měla a hned jsou patrné situace, ke kterým by jinak nedošlo. Právě v tom je ukrytá ta temnota, protože jak je známo, ďábel tkví v detailech a Rory Dunlop si jako bůh osudu pohrává se svými hrdiny....
Zřejmě vás překvapí, jak krutý a ironický dokáže autor v některých chvílích být. Ne každému tento temný humor přijde vhod, protože někdy nad situacemi, kdy se z malicherností stávají tragédie, protáčí oči nebo je právem depresivní. Někdo může Jacka litovat, protože některé věci jsou dílem jeho představivosti nebo se bohužel stane obětí kvůli své důvěřivosti. Z toho důvodu také pracují emoce, ale ne zas příliš, nic nevyznívá srdceryvně. Spíše jako by čtenář pozoroval vše z dálky a soucítil s postavami.
Pokud očekáváte román o lásce se spoustou jiskření, orgasmů a doteků, pak jste vedle, jak ta jedle. Co jsme si neřekli pojednává o lásce z úplně jiného úhlu, poukazuje na to, že není neomylná a že občas láska ani hory přenášet neumí. Že někdy je nutné se opravdu řídit láskou a používat rozum... Shrnuto podtrženo, pokud chcete lásku servírovanou zcela nezvykle, a přesto silnou a emotivní, pak vám tato kniha určitě vyjde vstříc.
Román je velmi reálný, i když někomu může přijít, že už je těch zápletek příliš, stále působí živě, ale podle mého nepřehnaně. Autor se nesnažil šokovat čtenáře, mám pocit, že spíše mu šlo o třetí podstatnou postavu, kterou si vysnil a které chtěl upřímně říct vše, co se vztahu Jacka a Laury týkalo. Na jednu stranu je to osvobozující, že se příběh rádoby netýká přímo čtenáře, na druhou je to tajemství díky tomu měkčí a snadněji se přijímá, ačkoliv je neočekávané.
Závěr knihy... Tak to je rozhodně velké sousto. Jelikož jsem se soustředila na všechny ty eskapády, tak nějak jsem neočekávala, co se vlastně bude dít. Nejvíce mě dostala poslední část právě od Laury...
Co by čtenářům mohlo vadit?
* Překlad je povedený, ale bohužel je vidět, že kniha je anglická a pro českého čtenáře nebylo možné některé situace přeložit tak, aby je pochopil, protože to zkrátka neznáme. Narážím na vysvětlení jména Michael, které se hlavní hrdinka snažila odhalit pomocí znaků mikrofon, mik-ráč a z toho měl vzniknout Milý Mike. Ano, tohle je nepodstatný spoiler, a malá ukázka jedné z mála nepříjemností v textu.
* Kniha je opravdu surová a velmi reálná. Pokud nejste čtenáři takových děl, asi budete titul prožívat a rozhodně se to odrazí na vaší náladě. Alespoň já do toho kolotoče vtažená byla a i když dílo oceňuji, už bych na něj po druhé sílu neměla.
* Ačkoliv je román čtivý, doporučuji číst jej obezřetně a všímat si zajímavostí a detailů, které obsahuje, v tom podle mého je ten pravý poklad. Pokud chcete dílo, nad kterým se nemusíte příliš zamýšlet a jen si prostě chcete číst bez větší všímavosti děje, pak bych zřejmě doporučila jiný příběh.
Komu bych dílo doporučila?
Ačkoliv román je v nakladatelství Domino zařazený mezi Inteligentní romány pro inteligentní ženy, nevidím důvod, proč by si tímto osvěžujícím dílem nemohl zpestřit svou literární sbírku i muž. Doporučuji spíše náročnějším čtenářům, kteří touží po realitě a lásce napsané na úrovni.
Knižní obálka:
Ta je naprosto fantastická! Propracovaná. A já jsem si jistá, že to čtenáři určitě ocení. Ačkoliv vypadá obyčejně, tak teprve, když ji držíte v dlaních, dokážete ocenit každičký detail a tu reálnou krásu a jistý obyčejný půvab, který právě silně poukazuje na knihu. Za mě perfektní, i když se mi to na fotografii nezdálo, tak při prvním pohledu, kdy jsem si schválně hrubý papír mohla osahat, jsem se zamilovala.
Anotace:
Temně humorný příběh o manželství v krizi, který zcela jistě zarezonuje v každém, kdo si někdy nějakou partnerskou krizí prošel. (Takže i ve vás.)
Po dvou letech bolestného odloučení si Jack a Laura smluví schůzku. Jack je připraven a ochoten odpustit.
Laura však nejeví sebemenší ochotu se za cokoli omlouvat.
Jack jí pošle svůj deník, který si začal psát po jejím odchodu.
Laura jeho zápisky doplní o pár vlastních postřehů a důvodů, proč udělala to či ono.
Už si navzájem sdělili všechno. Tedy s výjimkou toho, co bylo (a je) nejdůležitější.
Rory Dunlop je nesmírně vnímavým pozorovatelem. Ve svém románu Co jsme si neřekli postihuje se suchým sarkasmem i s hlubokým porozuměním mnohdy nepřekonatelnou propast mezi slovy a pocity.
Nakladatelství: Domino
Rok vydání: 2017
Žánr: Inteligentní romány pro inteligentní ženy
Překlad: Květa Pawlovská
Počet stran: 344
Žádné komentáře:
Okomentovat