Recenze: BĚSI, CO MĚ SUŽUJÍ (Patrick Declerck)


Normální je nebýt normální



Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji e-shopu Knihcentrum.
Knihcentrum na FB.
Chci si koupit knihu Běsi, co mě sužují.



Jak to dopadá, když psychoanalytik začne analyzovat sám sebe? Když svoje myšlenky, názory, zkušenosti a vzpomínky zpracuje do textu uceleného pouze pevnými deskami knihy? Nehledejte zde klasický příběh o traumaty postiženém odborníkovi přes duši. Jak autor zmiňuje v anotaci, „Běsi“ se dají považovat za román, pokud se připravíte na to, že jeho hlavní hrdinkou i samotnou zápletkou je psychoanalýza. Nedočekáte se ovšem ani žádné studie s přesně stanoveným a chronologickým postupem. Declerckovo analyzování začíná sice v útlém dětství a končí v pozdní dospělosti, ale mezitím nedodržuje žádnou časovou posloupnost.

Prostřednictvím psaní v kratších a delších kapitolách zaznamenává proces sebepoznání a sám sobě i čtenářům odhaluje svoje nitro. Nevystupuje tu jako rádce nebo mentor. Nevede vás za ruku a na svých vlastních selháních nedemonstruje, jak byste měli žít vy sami, abyste se jim vyhnuli. Přestože text prokládá i teorií, nestaví se do role přednášejícího. Nastiňuje situaci a vede dialog s potencionálním čtenářem. Pokládá otázky, které by k danému tématu mohla mít případná opozice, zodpovídá je a zaujímá postoj. Většina je tak vyřčená dřív, než vás samotné napadne a nabízí vám tak nový úhel pohledu.

Pokud už zabrousí do své praxe psychoanalytika, nevybírá zajímavé či netradiční příběhy s pacienty, které by čtenáři přiblížily jeho práci. Vždy volí ty, které ho něco naučily, ať už na rovině profesní, nebo na té lidské. Největší část ale tvoří vyprávění o jeho rodině a složitých vztazích zvláště s některými jejími členy. Protože to nejzhoubnější, to co nás často ovlivní na celý život, vychází ve většině případů právě odtud. Dopředu ale nelze přesně říci, co konkrétního to bude. Ačkoliv jsou jeho nejbližší lidé v anotaci vykresleni jako skupina případů pro psychiatra (a ono to tak ve skutečnosti opravdu bude), nejspíš vás překvapí, že se nijak zvlášť nemusí lišit od lidí, kteří tvoří váš okruh rodinných příslušníků. Nečekejte tedy žádná šokující odhalení ani zvrhlosti páchané na malém chlapci. Jeho zážitky se dají aplikovat na leckteré lidské společenství a možná právě proto jsou mnohdy natolik šílené.

Declerck si nelže do kapsy. Často nazývá věci až nepříjemně skutečnými jmény. Nedělá si iluze o sobě ani své rodině a postupem času si v jejich případě nebere servítky a sklouzává k hanlivým pojmenováním. Obnažuje před čtenářem své nejčernější myšlenky. Myšlenky, které nejsou přípustné, a řada z nás by je nikdy nepřiznala. A zachází dál. Vytahuje na světlo podvědomí, které nás ovlivňuje, aniž bychom to tušili. A ve kterém se skrývá ta největší osobní temnota každého z nás. Ukazuje, jak složité ve své podstatě vztahy jsou. Jak moc složitými je naše podvědomí a snad i biologické předurčení vytváří. 

Jak se ovšem dostává v textu dál a dál, pomalu začínáte tušit to nevyřčené, které vám téměř v závěru autor potvrdí. I on jakožto psychoanalytik má vlastního psychiatra. Jeho nevalné mínění o lidech a o sobě samém nepramení jen z jeho znalostí a zkušeností na poli psychiky. On se nemá příliš v lásce a hledá cestu sám k sobě. A jenom tak potvrzuje, že i odborníci na duševno jsou jenom lidé a to, že této oblasti rozumí, neznamená, že nebojují s vlastními démony. A tohle všechno Declercka v konečném důsledku činí jedním z nás, rovnocennou bytostí.

V některých částech se nejedná o zrovna lehké čtení a někoho může odradit už samotný začátek, ve kterém se odráží autorovo filozofování. Může se stát, že ztratíte nit, nebo se zapletete do jeho myšlenkových pochodů. „Běsi rozhodně nejsou oddechovou četbou, která se dá číst ve spěchu nebo za pochodu. Text je často prokládán cizími termíny, cizojazyčnými slovy či větami, odkazy na náboženství, historii, mytologii a umění a spoustě čtenářů by se tak ke čtení hodil ještě výkladový slovník. Pokud si ale rádi rozšiřujete obzory a odkazy na osoby, výroky nebo díla vyhledáváte, přijdete si v tomto případě na své. 

Někteří si budou muset také zvyknout na způsob vyjadřování a styl vyprávění, který se různě mění. Jednotlivé kapitoly nepůsobí konzistentně. Přeskakují od jednoho k druhému, nedají se plně uchopit, jako by zaznamenávaly tok myšlenek, ovšem výsledný obraz měl v hlavě pouze autor. Čtenář si ho nakonec nějak poskládá také, ale bude to mít mnohem složitější. Z textu je cítit, že ho více než pro kohokoliv jiného píše hlavně pro sebe. Suché a faktické konstatování, během něhož je humor servírován jako by mimochodem, střídají zvrhlé poznámky a místy sebevyjádření zavání poetismem a dramatizováním, u kterého není zcela jasné, zda je myšleno vážně nebo je pouze ironicky (nápovědou může být skutečnost, že je autor mimo jiné fanouškem Shakespeareho), aby následně přešlo ve vulgarismy zamířené proti své vlastní osobě. Jako by se chtěl vyvarovat literárnímu sebelitování a patosu a skrýval podstatu svých citů před kritickým okolím i sám před sebou.

„Běsi(odkazující na stejnojmenný obraz malíře Ernosa, kterým je Declerck prakticky posedlý) jsou temné, znepokojivé a nenechají na vás nit suchou a nejspíš si je po čase budete muset přečíst znovu, abyste znovu vstřebali všechny poznatky a načerpali nové. Pokud mají předat něco jako poslání, bylo by to rozhodně následující: 

  • Psychoanalýza sama o sobě nestačí. Nespasí vás. Záleží, jak s jejími výsledky naložíte. 
  • A život se má žít. Psychoanalýza není hlavním cílem sama o sobě. 

Na autorovi je sympatické, že se nepovyšuje nad ostatní smrtelníky, a nestaví nade vše ani psychoanalýzu. Netváří se nabubřele a nic vám nevnucuje. V profesní sféře nehýčká svoje ego lékaře. Prohlašuje, že nejde o to, co je pravda a co ne, ale co za pravdu považuje pacient. O něj jde totiž především. Ne o potenciální nalomenou pýchu odborníka. Přesto si rozmyslete, jestli do knížky půjdete. Jak už jsem zmiňovala, není to žádné mainstreamové čtení. Kdo se ale o psychologii, potažmo psychoanalýzu zajímá, má rád autobiograficky laděná díla a vyžívá se v tomhle hloubkovém analyzování, které hrozí, že ho zavede až na hranici vlastního šílenství, rozhodně by si měl „Běsi“ do knihovny pořídit. V té mojí dostanou čestné místo.



Anotace:
Dětství v Bruselu. Škola, kde jsem otupělý nudou pozoroval oknem, jak prší. Babička byla šílená. Charcotovská hysterička. Strýc tíhl spíš k lehké psychopatii. A táta byl ochotný odjet kamkoliv: do Argentiny, do Ameriky… Kamkoliv, jen když to bylo někde daleko… Celé té podivné skupince se moc dobře nevedlo. O něčem svědčí už jen to, že náš rodinný lékař byl psychiatr… Takže se ze mě nutně stal napřed neurotik a potom, o dost později, psychoanalytik… Nakonec, abych si to vyřídil s ubíhajícím časem a zvítězil nad svými obsedantními zábranami, přinutil jsem se, po vlastní analýze a díky ní, ke psaní. Psát všemu navzdory. Román? No ano, román, chcete-li…  Ale román, jehož hrdinkou i základní zápletkou pak bude psychoanalýza.

Patrick Declerck: Běsi, co mě sužují
Název originálu: Démons me turfupinant
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2017
Počet stran: 237
Vazba: vázaná s přebalem

Žádné komentáře:

Okomentovat


Copyright © SVĚT MEZI ŘÁDKY | Šablona: Lucy Lillianne. Optimalizováno pro Firefox.