Recenze: SOLITAIRE (Alice Oseman)

Ne zrovna pozitivní young adult



Anotace:
Pokud by vás to napadlo, tak tohle není žádná love story. Jmenuju se Tori Springová. Ráda spím a ráda bloguju. Minulý rok – před tím vším, co se stalo s Charliem a předtím, než jsem se musela vypořádat s maturitou a přihláškou na vysokou a faktem, že jednoho dne opravdu budu muset začít s lidmi mluvit – jsem měla kamarády. Všechno bylo úplně jinak, řekla bych, ale to teď skončilo. Teď je tady Solitaire. A Michael Holden. Vím, o co se Solitaire pokouší a Michael Holden je mi ukradenej. Fakt jo. 


Není tomu tak dávno, co byla Tori stejná jako její vrstevníci. Ale pak stačila jediná událost, která změnila ji, její pohled na svět i na lidi kolem ní. Díky ní se uzavřela do sebe a se svým okolím až na pár výjimek přestala téměř komunikovat. Jenže pak chod její školy ovládne vtipálek, který různými kanadskými vtípky znemožňuje vyučování, do toho se objeví podivný kluk Michael, a Toriin život se začne ještě víc zamotávat. Nebo to je spíš naopak?

Musela jsem počkat celkem dlouho dobu, než jsem si srovnala myšlenky a vytvořila jsem si na tuhle knížku nějaký ucelený názor. Popravdě jsem z ní měla dost rozporuplné pocity a těsně po jejím dočtení jsem vůbec netušila, co si o ní myslet. I když o skutečném duševním stavu hlavní hrdinky přemýšlím doteď...

Tori je cynická a pesimistická středoškolačka a blogerka a některé čtenáře svým chováním nejspíš bude vytáčet. Mně sedla. Paradoxně právě kvůli těžkým situacím, kterých byla svědkem, měla trefné myšlenky a postřehy. A sedl mi i Michael Holden, který rozhodně nebyl dokonalým princem na bílém koni, na kterém přicválal jen proto, aby Tori vytáhl z jejího černého světa do toho svého zalitého sluncem. Michael byl také odlišný. Měl své slabosti, nedostatky, měl hloubku. Jejich dvojice stejně jako jejich příběh nebyl tradiční a o to byl zajímavější.

Přesto jsem měla pocit, že jsem na dost otázek nedostala odpověď. A navzdory tomu, že se hrdinka postupně nějak vyvíjela, plno věcí (podle mě těch podstatných) bylo zjednodušeno, opomenuto, nebo trochu zahráno do autu a ve výsledku tedy nedávalo zrovna smysl. Jako by autorka chtěla ubrat na závažnosti tématu, do kterého se pustila, nebo jednoduše nevěděla, jak dál.  A to je podle mě velká škoda. V tomto ohledu si Alice Oseman vzala velké sousto. Celkovou psychologii postav a příběhu podle mého nezvládla. Dost postav včetně bratra Charliiho, který podstatně ovlivňoval děj, by si zasloužilo mnohem více prostoru.

Vyústění příběhu a odhalení Solitaira mě nijak nešokovalo a události, které potom následovaly, mi bohužel vzhledem k předchozím pesimistickým stránkách (a že ty mě bavily číst), přišly jako pěst na oko. A samotný závěr knihy? Nevím, jestli to bylo překladem, nebo to bylo opravdu napsáno tak zvláštně, ale úplně přesně jsem nepochopila, co že se to tam vlastně stalo...

Solitaire má sice své nedostatky, ale na druhou stranu je to young adultka s netypickými hlavními hrdiny, která vás donutí zamyslet se nad životem. A to se mi na ní líbilo. Potvrzuje to také množství citátů, které jsem na blogu zveřejňovala. I když u někoho může hrozit, že z toho začne cítit sklíčenost. V potaz musím vzít i fakt, že autorka knihu napsala v pouhých devatenácti letech. A na prvotinu tak mladé Britky to tak špatné nebylo. Pokud na sobě Alice bude dál pracovat, ráda si v budoucnu přečtu nějakou její další knížku.


Alice Oseman: Solitaire
Název originálu: Solitaire
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2014
Počet stran: 336
Vazba: vázaná